Seznamka
Žít jako křesťan
Autor: Biblion
Nakladatelství Biblion má ve výběru duchovně a teologicky orientované literatury šťastnou ruku. Potvrdilo se to i tentokrát, když se rozhodlo vydat knihu bývalého anglikánského arcibiskupa z Canterbury, teologa, spisovatele a člověka mnoha dalších talentů Rowana Williamse (nar. 1950) Žít jako křesťan s podtitulem křest, Bible, eucharistie, modlitba. Drobná kniha o necelých 100 stranách textu, citlivě přeložená Milanem Orálkem a Šárkou Grauovou, je dalším z biblionních titulů, které si lze vzít všude s sebou a mít z nich užitek kdekoliv, kde vás jen napadne knihu otevřít a číst.
Autor knihy, která se k nám dostává deset let po svém anglickém vydání, zúročuje ve svých úvahách svůj mnohaletý život s Kristem, tak i službu canterburského arcibiskupa, k níž byl povolán v letech 2002–2012, život v manželství a výchovu dětí i svá veřejná vystoupení a setkání, kterých absolvoval po světě desítky, možná stovky. Právě tohle spojení duchovní služby a jednoho z křesťanských mandátů – manželství – se do jeho úvah otisklo velkorysostí myšlenek, tolerancí k hledajícím i bloudícím a ochotou jít spolu s druhými část jejich mnohdy i nelehké životní cesty.
Čtyři ústřední témata, nad nimiž Williams uvažuje, tvoří jádro Kristova vykupitelského příběhu. Můžeme na své duchovní i církevní cestě leccos ztratit, leccos upozadit, lecčemu se vyhnout. Nikdy to však nemůžeme udělat u svátosti křtu, u Božího slova, u díkůvzdání – eucharistie, ve které je všechen život a síla, které potřebujeme, a u modlitby.
Je radost číst Williamsova slova o tom, že prvotní církev a teologie ve svých prapočátcích „začala [o křtu] důkladněji přemýšlet“, aby jej mohla ve stále se měnících podmínkách smysluplně a správně udělovat. Křest tak není iniciační svátostí, která by člověka udělala naráz svatým a zbavila ho všech problémů s tíhou pozemského světa a temnotami jeho ducha a těla. Rowan Williams s velkou mírou poetičnosti píše, že křest je vlastně jakýmsi záchranným kruhem, který člověku umožní, aby i v těch nejsložitějších chvílích svého života našel sílu vztáhnout k Bohu své ruce.
„Z toho plyne, že nové lidství, které je stvořeno ve spojení s Ježíšem, nebude pokaždé slavit úspěch a nebude mít všechno pod kontrolou, ale zato to bude lidství, které dokáže natáhnout z hloubi chaosu ruku, aby se jí dotkla ruka Boží. A to znamená, že položíme-li si otázku „Kde najdeme ty, kteří byli pokřtěni?“, jedna z možných odpovědí bude znít: „Poblíž chaosu.“
Přiznám se, že jsem nikdy nečetl nic, co by se mě tak silně dotklo a spustilo ve mně lavinu vlastních úvah a zároveň podpořilo někdy vyprchávající radost z mého vlastního křtu, který tu a tam táhnu světem a církví za sebou jako kouli na noze. Křest ovšem, dodává autor, osvobozuje člověka pro konání velkých věcí. Žene ho ven, ze sebe, do světa, k druhým. Není něčím, co bychom si měli nechat pro sebe a dojímat se velikostí a krásou svátostného obřadu. Píše: „Co dalšího můžeme čekat od těch, kteří přijali křest? Otevřenost lidské nouzi, ale i odpovídající otevřenost Duchu svatému.“ Dívejme se tedy na sebe a kolem sebe. Měli bychom v křesťanském prostředí vidět plody těchto darů; a zdá se mi, že jich rozhodně není málo, a jak jsou sladké!
Rowan Williams, emeritní arcibiskup canterburský
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Zdá se, že o Bibli toho bylo napsáno víc, než kolik textu má sama Bible. Williams otevírá své úvahy zajímavou myšlenkou, která ukazuje slovo nejen jako slovo knižní, intelektuální, intimní, které se v tichu čte, ale jako slovo mluvené, živé, jednající, jež se samým čtením znovu děje a v něm se neděje nikdo menší než Bůh. Říká:
„... pro mnohé křesťany dneška představuje Bible knihu, kterou častěji slýchají než čtou. A to je velice podstatný fakt. Když totiž vidíte skupinu pokřtěných lidí, jak během veřejné bohoslužby naslouchá biblickému textu, uvědomíte si, že četba Bible tvoří stěžejní složku křesťanského života, poněvadž křesťanský život je život naslouchající. Křesťané jsou lidé, kteří očekávají, že k nim bude promlouvat Bůh.“
Tohle očekávání, jemuž člověk musí vyjít v ústrety a také se na něj připravit, se v nějaké podobě bude dít až do konce časů. Jedna věc mě z Williamsových reflexí napadá, a totiž, že naslouchání Bohu předchází a provází naslouchání člověku. Křesťanská setkávání nad Božím slovem nekončí tím, když dozní poslední hláska. Slovo není zvuk, který přišel a – není. Vyřčené se nedá vzít zpět. Je tu. Jedná. Uzdravuje. Posiluje. Rozechvívá. Vede. Jde jen o to, zdali je člověk po všech těch letech svého „křesťanování“ ještě ochoten otevřít se pravdivosti a naléhavosti slova Božího. Znamená to totiž umět upozadit slovo vlastní, které v současné inflaci slova zaplavilo svět do výšky tří metrů a naléhá, aby mu lidé uvěřili skoro jako slovu Stvořitele všehomíra. Williams nás provede zákoutími Božího slova bezpečně a s pokorným uvědoměním, že přijdou nové časy a noví lidé, kteří se budou snažit porozumět Božímu slovu zase trochu jinak, z jiných úhlů pohledu a startovních čar. Nebojme se toho. Je to normální.
Anglikánský teolog a kněz Rowan Williams je ve svých meditacích o eucharistii velmi blízko katolickému pojetí poslední večeře; a myslím, že s ním nebudou mít vážné problémy ani křesťané z jiných denominací. Boží Syn vstupuje zas a znovu jako pravý Bůh a pravý člověk do tohoto světa, který se na rozdíl od něj neustále mění. On sám je však zárukou trvalosti a jistoty, že se má člověk o koho opřít a na koho spolehnout a že má Pána hledat – nasycen eucharistií – všude kolem sebe v podobách, které na sebe bere. Williams píše:
„A tak když v Pánově přítomnosti vzdáváme díky nad chlebem a vínem, pokoušíme se – s ním a v něm – tak spojit svět s Bohem, lidskou zkušenost s věčným božským Dárcem. A to znamená, že se na svět kolem sebe začínáme dívat jinýma očima. Není-li Bohu jako Dárci vzdálen žádný kout zkušenosti, pak je Bůh přítomen v každé věci, kterou vidíme a s kterou zacházíme, v každé situaci, do níž se dostaneme, a to utváří naši odpověď.“
Mistrovským slovem Rowana Williamse jsou jeho úvahy o modlitbě. I tady by se mohlo zdát, že už není možné říct cokoliv nového. Podívám-li se ale do vlastního katolického prostředí, jehož část trpí nostalgickými záchvaty po minulosti, kdy všechny modlitební a liturgické úkony vykonával za věřící kněz, mám za to, že nás Williamsova slova znovu navrací k podstatě modlitby. K tomu, co od ní můžeme a nemůžeme čekat. K tomu, že modlitba není nějakým duchovním podvojným účetnictvím ve smyslu „má dáti – dal“. Že je pozváním Ježíše na naše místo, do našeho/jeho světa. Je přivítáním Pána v našich každodenních radostech i bolestech. Je otevřením se léčivé síle „ne jakoby jeho dotyku“, ale jeho dotyku a jeho obejmutí. Williams v kapitole o modlitbě ukazuje, že modlitba nevytváří nějaký iluzorní, zvláštní most mezi člověkem, který uvízl na Zemi, a Bohem, který je někde daleko za galaxiemi. Modlitba je odkrýváním Boha v nás, v níž můžeme bez obav Bohu říci: ujmi se nás, zůstávej s námi a pomoz nám, abychom tě neopustili. Píše:
„Modlitba je v jádru tohle: dovolit Ježíši, aby se modlil v nás, a zahájit tak dlouhý a často velice náročný proces, jímž se naše sobecké myšlenky, ideály a naděje postupně uvádějí do souladu s jeho věčným konáním. … Podstata modlitby, jak ji ukazuje Nový zákon, nicméně spočívá v tom, že necháváme Ježíše, aby se modlil v nás a zavedl nás do samého srdce Boha Otce. Ježíš z lásky k nám „vyprazdňuje“ sebe sama a my na to sebevyprázdněním odpovídáme. Odsouváme sobecká přání a svazující obrazy, jimiž se to v našich hlavách hemží. Vytváříme prostor, vyklízíme mysl a srdce, aby je mohla naplnit Boží láska.“
Necelých sto stran mimořádného textu, který se narodil z pestré životní zkušenosti, je důkazem, že i církevní hodnostář si může uchovat zdravý rozum a radost z víry a že se nemusí vzdát jazyka a řeči, kterému by lidé rozuměli, a nahradit ho náboženskými floskulemi a strašením Božími tresty. Kniha Rowana Williamse je, myslím, prací, o které po jejím přečtení řeknete, že právě takovou knihu byste chtěli sami někdy napsat. Přeji vám, aby se vám to podařilo.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
