Jak by to vypadalo, kdyby „muži v církvi” naslouchali ženám?

Pavla Holíková
Autor: archiv autorky

Tuto otázku si položila polská publicistka a teoložka Zuzanna Radzik v rozhovoru s Jackem Siepsiakem, SJ. Podle Radzikové v církvi chybí naslouchání shora, a ženy byly v této hierarchii vždycky dole. Církev nezajímá, jak žijí ženy v moderním světě. Ráda by ženy udržela tam, kde je jejich místo. Ale představy církevních struktur a představy reálných žen se diametrálně liší. Má institucionální církev na zřeteli skutečně dobro žen, když jim předepisuje, jak mají žít? Neurčuje představy o ženách spíš její vlastní dobro? Podle Radzikové jsou kanály komunikace mezi hierarchií a reálnými ženami zablokované. Maskulinní církev ženám nerozumí. 

Můžeme namítnout, že „muži v církvi” ženám přece naslouchají. Většinu návštěvníků bohoslužeb tvoří ženy. Především ženy hledají u kněží duchovní vedení, přičemž ten vztah není vždy jednosměrný. Je nemálo empatických kněží, u nichž probíhá skutečná interakce. Nejen kněz vede penitenta, i penitent či partner v duchovním rozhovoru poskytuje knězi cenné podněty. A nemusí to být zrovna zpětná vazba, jak se elegantně říká asertivní i tvrdé kritice. Duchovní vedení je vzájemné i obrácené. 

Jenže sledujeme-li realitu kolem sebe, přijímání zpětné vazby i prosté naslouchání je spíš vzácnost. Je to namáhavá práce, a služebné kněžství v církvi znamená především moc, jakkoliv se jí eufemisticky říká služba. Ne náhodou je ženám, pro které je téma i jen ženský diakonát, připisovaná touha po moci. Ten, kdo má moc, se bojí její ztráty. Jednomu z účastníků kněžské synodní skupiny prý nekontrolovaně uniklo: „Ony nám tu moc chtějí vzít!” Spíš než touhu po moci můžeme tušit touhu po relevanci, po tom, aby slovo ženy mělo váhu. 

„Muži v církvi” mnohem snáz naslouchají ženám, které je v jejich mocenské pozici podporují. A takových je většina, když nepočítáme ty, které se církvi dobrovolně vzdálily. V tomto smyslu se církev chová nefalšovaně „demokraticky”. Většina žen si žádné převratné změny nepřeje. Většina je se svým postavením spokojená. Některé jsou ochotny hlasitě podporovat současný stav i dehonestujícími poznámkami na adresu žen, které prý cítí povolání ke kněžství a snad ani neví, že tento problém už Jan Pavel II. definitivně uzavřel. 

Kde jsou ženy, které se církvi vzdálily proto, že pro ně svým mocenským a nadřazeným přístupem přestala být přitažlivá? Nohama hlasují hlavně ženy mladé a vzdělané. Církvi na nich nezáleží. Jednodušší je namluvit si, že žádné takové nejsou. V církvi přece máme vzdělané ženy. Vystudovaných teoložek přibývá. Jenže i ženy-teoložky jsou z hlediska mocenských pozic ústupkem. „Muži v církvi” jim sice dovolí vystudovat, ale ne o mnoho víc. Anton Srholec v rozhovoru s Lukášem Melicherem poznamenal, že kdyby byl dostatek kněží, ženy by zůstaly i dál dobré jen na to, aby uklidily kostel, vypraly kostelní prádlo a vůbec pracovaly pro církev dobrovolně a bezplatně. 

Co když nespokojených žen není menšina? Co když ty nespokojené odešly už dávno? Kterou z mladých žen láká čistě „pánská show”? (Jak označila katolické bohoslužby jedna zklamaná konvertitka.) Při sotva čtyřprocentní účasti obyvatel na bohoslužbách je těžké mluvit o většině a menšině. Feministek, které to s církví ještě nevzdaly a otevřeně mluví o rovnoprávnosti, je jen pár. Žádnou Philippu Rathovou ani Julii Knopovou u nás zatím nemáme. Aktivní farnice sedávající při mši v první řadě rovnoprávnost nepostrádají. Ani politicky vlivná aliance chránící ženy, které se chtějí plně věnovat rodině. Ani kněží, kteří před pár lety ukončili studium. Ani česká biskupská konference, která na svém webu doporučuje „teologii domova” schopnou prý vrátit ženy do kostelních lavic. „Teologie domova” bude nejspíš K+K+K - německé označení pro “Kirche-Kinder-Küche”. Kolik dnešních žen o to bude stát? Postavení ženy v církvi se ostatně nevyčerpává popřením kněžství pro ženy. Otázky zůstávají u ženského diakonátu, u feministické teologie, obsazení teologických fakult, u přijetí už uznané služby akolytek a u změny mentality ohledně skutečné, nikoliv pouze deklarované důstojnosti ženy. 

Přestože kněží jsou zvyklí naslouchat, i oni mívají svou slepou skvrnu. Nejsou až na výjimky schopní vystoupit ze svého kněžského stereotypu. Mluvila jsem s mladým mužem, který u tématu kněžského svěcení pro ženy automaticky zareagoval: “Myslím, že žena by měla zůstat ženou a muž mužem.” Byla jsem v pokušení vystřihnout karikaturní grimasu s oním anglosaským „What?” (Podobně jako u toho neprůstřelného argumentu v debatě D8: „Já bych se nemohl zpovídat u ženský!”) Připouštím-li možnost kněžského svěcení pro ženy, přestávám proto být ženou? Opravdu je role, kterou církev předepisuje ženám, zjevená a od Boha daná? Skutečně mi Bůh přikazuje setrvávat v nedůstojné pozici, kdy o mně a beze mě rozhodují jiní, kdy „muži v sukních” vědí lépe než já, co chci, co si přeji a co cítím? Kde ti, kdo se dobrovolně zřekli otcovství, tak krásně mluví o důstojnosti „ženy a matky”? 

Nezávidím těmto mužům jejich sebejistotu. Jsem přesvědčená, že je to jistota, jejíž opora je velmi lidská. Pokud to není dobře maskovaná nejistota. V už citované debatě D8 o ženách u oltáře zazněla zajímavá poznámka Ivana Folettiho: „Já jsem se bavil s jedním biskupem, který mi říkal »Hele, já jsem pro svěcení žen, ale kdybychom to udělali, tak se okamžitě rozpadneme na čtyři části. Konec velké římské jednotné církve s papežem!«” Bojíme se, že se rozpadneme. Nebojíme se, že ztratíme slanost. Představuji si, že velmi podobně by mohlo znít hypoteticky uniklé přiznání libovolného biskupa před nějakými řekněme padesáti lety, kdy občasné tělesné tresty na ženách byly obecně akceptované. „Hele, já si taky myslím, že bít ženu je nepřijatelné, ale říct to nahlas a veřejně? To nejde, vždyť to by polovina žen od mužů utekla a celá instituce manželství by se rozpadla!” Identický způsob uvažování při různých proměnných. Ani od našich dnešních biskupů jsem neslyšela jasné slovo proti násilí na ženách. Pastýřský list proti přijetí Istanbulské úmluvy vyzněl navzdory určitým formulacím spíš v opačném duchu. 

Domnívám se, že seminární výchova formuje naše kněze v zásadě k naslouchání - uvnitř nepřekročitelných hranic. Mnoho z nich se upřímně snaží ženám naslouchat, přičemž ale neopouštějí bezpečné prostředí, které debatě o ženách není nakloněné. Kněz, který skutečně chce naslouchat ženám, chtě nechtě musí vystoupit ze své komfortní zóny, jinak se nezbaví slepé skvrny získané „v pánském hokejovém klubu”. Angličtina pro to má výraz „out of box”. Ministrantské spolčo a následná kněžská seminární formace dlouhodobě zaručují svým absolventům duševní komfort. Hýčkáme si nadřazené chlapečky takřka od předškolního věku. Netřeba se namáhat a couvat z osvědčených církevních tradic. Netřeba si klást otázky, zda jsou tyto tradice skutečně osvědčené. Dokonce ani, zda jsou to tradice biblické, nebo historické. 

Pro člověka bylo vždycky výzvou hledání odpovědí na otázky. Ten, kdo drží v ruce doživotní moc, žádné otázky nepotřebuje. Všechny odpovědi má hotové. Ochuzuje se o dobrodružství hledání a nalézání. Sebejistého církevníka nemůže překvapit nic. Jeho majetkem je mocenská komfortní zóna. Z pozice moci může prohlásit, že povolání ke kněžství u ženy musí být omyl, jak to nedávno udělal německý kardinál Gerhard Ludwig Müller, aniž by si položil otázku, kdo se vlastně v čem mýlí. Svatý Augustin postupoval v pochybnostech, kdo se mýlí, ve třech krocích. „Muži v církvi” znají jen jeden krok: Ducha svatého máme my. Pro život bez nepohodlných otázek to stačí. Moc bezmocných však nabízí mnohem širší prostor pro objevy a překvapení.