Konec křesťanství?

ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger

Tradiční podoba křesťanství zaniká. Nacházet nové cesty znamená opouštět ty staré.

Myslím, že zrovna tady u nás v Teplicích je ten konec křesťanství už docela blízko: z padesáti tisíc obyvatel se nějak zapojuje do života všech zdejších církví tak maximálně 500, tedy jedno procento. A ten počet stále pomalu klesá. Takže buď během pár generací křesťanství úplně skončí, nebo zůstane náboženstvím nepatrné skupinky lidí, kteří si budou udržovat své tradice, ale ostatním nebudou mít co dát. Pokud mě posloucháte někde na Moravě nebo na Slovensku, tak si možná říkáte: to se u nás nemůže stát! Ale já bych byl opatrný – podívejte se, co se stalo během pár desítek let v Irsku. Nebo co se teď děje v Polsku.

Ale mám i jiné zkušenosti, třeba z Noci kostelů: po celý večer přicházely do kostelů tady v Teplicích i v okolních vesnicích stovky lidí. Někteří si je zvědavě prohlíželi, někteří si sedli do lavice a potichu tam rozjímali, někteří měli zájem o informační materiály a obrázky, někteří vyšlapali na věž a zkoušeli rozeznít zvony. A hodně lidí přicházelo poslouchat hudbu a zpěv. Můj nejsilnější zážitek přišel až v deset hodin večer při modlitbách se zpěvy z Taizé, které mají u nás dlouhou tradici a taky hudební kvalitu: hrají při nich profesionální muzikanti z teplické filharmonie, a to dává tomu zážitku ještě větší sílu.

Co mě ale nejvíc překvapilo: přišel skoro plný kostel lidí, kteří do něj běžně nechodí. I když na začátku bylo jasně řečeno, že to nebude koncert, ale modlitba, včetně čtení z Bible. Soustředěně tam seděli a nechali na sebe působit tu hudbu, zpěv i slovo. Možná jim to něco říkalo, možná to právě v té chvíli potřebovali. Jedna účastnice se po skončení ptala, jestli se takové modlitby konají každý týden, že by na ně ráda chodila. Takže možná to naše křesťanství není ještě úplně mrtvé.

Ano, tohle je určitě jedna z cest, jak můžeme sdílet svou víru a duchovní zkušenost s lidmi, kteří ve víře nevyrostli, a přitom hledají nějaké hlubší zakotvení. Takových lidí je hodně, vlastně aspoň v některých životních situacích skoro každý. Biskup československé církve Karel Plechanec říká, že "každý den - a tím spíše i noc - má v sobě cosi tajemného a trochu nejistého. Náš život nese v sobě množství proměn, střídání různých stínů a temnot. Tato Noc kostelů nám opět připomíná, jak stále potřebujeme obnovovat svůj duchovní život. Potřebujeme hledat a nacházet místa pro své vnitřní nadechnutí, cítit a rozumět, že nás Bůh miluje, i když nám život nese celou řadu těžkých situací."

Konec křesťanství?

Ilustrační foto

Ano, souhlasím s bratrem biskupem, jenže běžný život našich církví moc takových míst lidem nenabízí. Je v něm příliš mnoho morálních skandálů, prázdných rituálů, odsuzujících výroků, nepochopitelných dogmat, nesplnitelných mravních nároků, pohoršujících projevů moci. Takové křesťanství jen málokoho přitáhne. A čím dál víc věřících o tom přemýšlí, nejen laici, ale i kněží, biskupové a taky odborníci: Francouzská filozofka Chantal del Sol vydala knížku s názvem Konec křesťanstva; už jsem tady zmiňoval kanadského teologa Bruna Moriho a jeho knihu Křesťanství bez náboženství. Podobně přemýšlí Richard Rohr ve svém Univerzálním Kristu nebo Tomáš Halík v Odpoledni křesťanství.

Všichni tito autoři se shodují v tom, že tradiční církevní podoba křesťanství v Evropě zaniká, a možná to postupně přijde i ve zbytku světa. Ale to neznamená, že by muselo skončit křesťanství ve své duchovní podstatě, jako síla, která pomáhá člověku zvládat náročný život, která ho propojuje s ostatními lidmi, s vesmírem i s Bohem, která dává smysl i nesmyslným situacím. Jsem rád, že si to stále víc lidí uvědomuje, že se pokouší takové křesťanství sami prožívat a pak o něm svědčit ostatním. Spiritualita Taizé je jednou z mnoha cest právě tímto směrem.

Jenže vydat se na takové cesty znamená spoustu věcí opustit, spousty věcí se vzdát. A to i takových, které jsou nám možná drahé, které považujeme za důležité. Třeba právě to, jak prožíváme své modlitby a bohoslužby: musí naše liturgie vypadat tak, jak vypadá? Nemohla by se třeba víc podobat té modlitbě z Taizé? Nemohla by mít v každé části světa jinou podobu, která by víc odpovídala místní kultuře?

Ještě náročnější je to v nauce víry, takové to naše lpění na některých jakoby nezměnitelných pravdách: že Bůh je spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá; že naše náboženství je to jediné správné; že moc v církvi je vyhrazena pouze celibátním mužům. Všechny tyhle formulace, a mnohé další, jsou výsledky teologických spekulací, které se v průběhu dějin vyvíjely a měnily. Proč by se tedy nemohly vyvíjet i dál, v návaznosti na znalosti a zkušenosti současné doby?

A nejvíc odvahy asi potřebujeme k tomu, abychom kriticky přemýšleli o některých morálních zásadách, jako je naprostý zákaz rozvodů, negativní hodnocení stejnopohlavního partnerství, stavění poslušnosti nad vlastní odpovědnost.

Možná vás to pohoršuje, možná se bojíte, že byste přišli o své jistoty. Ale tyhle otázky si prostě musíme klást. Ne proto, abychom si usnadnili život, abychom vyhověli jakémusi duchu doby. Ale proto, abychom respektovali důstojnost každého člověka. A taky proto, že se s tím vším potýkají mladí křesťané, vaše děti a vnoučata! Oni taky hledají víru, oni ji taky potřebují. Ale většina z nich prostě nemůže přijmout křesťanství v té podobě, v jaké jim ho předáváme, protože ta se míjí s jejich skutečným životem.

Ti autoři, o kterých jsem mluvil, si všímají jedné věci: Cesta k obnově křesťanství vede skrze znovuobjevení Ježíše a jeho obrazu Boha. Protože Ježíš nebyl náboženský člověk, Ježíš odmítal přesně to, co odmítají i dnešní lidé: tu víru v nějaký propracovaný dogmatický systém, ten důraz na plnění náboženských povinností, ty přísné morální zásady, jejichž smysl člověk často nechápe. Taky Ježíšovo vnímání Boha bylo jiné, než jak to často vidíme v církvi. Bruno Mori říká, že "Bůh Ježíšův je duší a nejhlubší podstatou všeho. Vše, co existuje, prostupuje svou energií a svým duchem lásky. Z tohoto důvodu je jeho Bůh vnitřní, důvěrný, známý, otec, matka, přítel, milenec. Je to přitažlivost, ke které můžeme běžet s radostí, důvěrou, s pocitem opuštěného dítěte. Bůh je silou lásky, která přebývá v hloubi každého člověka." Ano, a přesně takový obraz Boha je blízký i mnoha dnešním lidem.

Pokud budeme takto hledat Boha, bude se postupně měnit i naše církev. V tom smyslu souhlasím s tím, že reforma církve začíná reformou vlastního duchovního života. Ty změny se dají zjednodušeně vyjádřit několika slovy: více lásky – méně moci, více duchovnosti – méně instituce, více svobody – méně kontroly, více otevřenosti – méně vylučování, více odpovědnosti – méně poslušnosti. Jestli najdeme odvahu k této proměně, tak křesťanství nemusí skončit, ale může se naopak stát zdrojem naděje pro lidi, kteří tu naději ztrácí.

Když jsem odcházel z té noční modlitby v duchu Taizé, cítil jsem v srdci Boha, jakého nám ukázal Ježíš Kristus: Boha, který mě prostupoval svou energií a svým duchem lásky. Tak přeju podobnou zkušenost i vám.

Autor je katolický kněz, salesián