Evangelium podle vraždících andělů

Obnovený sloup Panny Marie před dolní konzistoří Týnským chrámem
Autor: David Macek

Od samotných počátků zrození křesťanské církve se mnozí snažili hledat různé podoby zvěstování evangelia, které by umožnily jeho srozumitelné vyjádření. Často šlo o oblečení biblického evangelia do šatů soudobé kultury. V teologii misie se tomu říká kontextualizace evangelia či inkulturace. Nedávno byly publikovány např. knížky Pavla Hoška „Ve víru velkého tance“ o duchovní zkušenosti přítomné v díle protestanta C. S. Lewise nebo „Sloužím Tajnému ohni“ o duchovních zdrojích literární tvorby katolíka J. R. R. Tolkiena. Dokonce byla publikována i kniha „Evangelium podle Jaroslava Foglara“ nebo „Evangelium lesní moudrosti“ o duchovním odkazu zakladatele skautingu E. T. Setona. Ze širokého záběru je vidět, že evangelium má být překládáno do srozumitelného jazyka, má být interpretováno, zvěstováno a dosvědčováno osobní vírou. Takové snahy je třeba vítat, protože nelze zvěstovat a dosvědčovat pouhou tresť evangelia. Dílo spásy je v Bibli představeno jako meta-příběh, se kterým můžeme propojovat své osobní příběhy a své interpretace evangelia jako Boží cesty za člověkem.

S těmito všemi pokusy o vyjádření Kristova evangelia se dostávají do rozporu některé petrifikované přístupy ve spojení s naší dějinnou minulosti, které se zjevně nepovedly. Jedním z nich byla tvrdá rekatolizace, která nastala po bitvě na Bílé hoře. Habsburkové se ve spojení s mocnou církví pokusili zvrátit duchovní vývoj v českých zemích a ohněm a mečem prosadit vládu jedné konfese. To bylo v naší zemi vždy problematické, protože zde dávno předtím byly tradice husitského hnutí, utrakvismu a také Jednoty bratrské, a to později ve spojení s reformací luterskou a kalvínskou. Také zde byly již ekumenické zkušenosti s fungováním více konfesí vedle sebe, jak to vyjadřoval např. Kutnohorský smír z roku 1485 mezi utrakvisty a katolíky.

Dnes žijeme v Evropě 21. století, ve které jsou všechny církve menšinovou záležitostí a znovu hledají své misijní poslání, způsob svého zvěstování a služby a také postavení ve společnosti. Vše pozitivní, co se podaří kterékoli církvi zvyšuje hodnotu křesťanské víry a vše, co pokazíme, tak se promítne do celkového hodnocení křesťanství ve společnosti. Jako příklad mohou sloužit nedávno otevřené skandály se sexuálním zneužíváním dětí pracovníky církve. Společnost dnes příliš nerozlišuje mezi katolíky, pravoslavnými či protestanty.

 Z tohoto důvodu si kladu otázku nad iniciativou Spolku pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Vystavení napodobeniny tohoto sloupu v roce 2020 předcházela dlouhá a nepříjemná jednání. Ekumenická rada církví a potom také ještě některé církve samostatně, se rozhodně stavěly proti obnově sloupu. Proti se stavěla také historická společnost Veritas a spolek Exulant, který sdružuje ty, kteří byli v době protireformace z naší země vyhnáni pro svou víru. Proti sloupu se postavili také mnozí historici umění, z nichž se řada hlásí ke katolické církvi. Sloup byl pro ně replikou, která nemůže navázat na zničený sloup, protože se některé jeho části ani nedochovaly. Odmítnutí obnovy sloupu ekumenou rozhodně nebylo ve věci úcty k Panně Marii, matce Božího Syna. To, co vadilo, bylo poselství tohoto sloupu, který byl vztyčen jako napodobenina Mariánského sloupu v Mnichově (1638) vévodou Bavorským na oslavu vítězství katolicismu nad reformací. Staroměstský sloup byl vztyčen na základě mnoha zákulisních a někdy i podvodných jednání. Hodně se v tom vyznamenal tehdejší radní Jan Wolf, který svévolně jednal proti usnesením Zastupitelstva hl. města Prahy. Replika nakonec byla postavena, a tak jak se dalo předpokládat, stala se předmětem ekumenických napětí. Rozdělení bylo ovšem patrné i uvnitř římskokatolické církve a někteří kritizovali tvrdý a zákulisní postup v této kauze.

Pavel Černý
Autor: archiv autora

Jako jisté zmírnění celé kauzy se před instalací repliky objevilo sdělení, že na podstavec sloupu nebudou umístěni čtyři andělé, jejichž poselství je v dnešní době skutečně absurdní. Počátkem letošního roku jsme se dozvěděli, že jeřáby spustily na podstavec tři anděly s tím, že k nim v létě přibude ještě ten čtvrtý. Co je na symbolice těchto andělů podivného? Kamenní andělé totiž probodávají kacíře, což jsou samozřejmě protestanté. Taková byla ekumena 17. století po Třicetileté válce. Podobná symbolika andělů s křížem a mečem probodávajících kacíře se objevila např. i na pamětní minci papeže Řehoře XIII., vyražené na oslavu pobití asi 20 000 hugenotů ve Francii v roce 1572 při Bartolomějské noci. Proč Spolek pro obnovu Mariánského sloupu tak tvrdohlavě usiluje i o umístění andělů vraždících protestanty coby kacíře? Proč tuto tradici podporuje monarchistické hnutí Čech a Moravy a také některé ultra-konzervativní kruhy uvnitř římskokatolické církve? Zdá se mi, že je za tím neustálá nostalgie po zániku habsburské monarchie. Někteří stále touží po moci a po ztraceném sepětí trůnu a oltáře, které vždy demoralizovalo a kompromitovalo každou státní církev.

Z misiologického hlediska je to zajímavý příklad. Jednotlivé církve dnes hledají citlivou a srozumitelnou podobu zvěstování evangelia a rozvinutí služby. Římskokatolická církev hledá nová eklesiologická vyjádření své identity ve 21. století. Papež František se svými spolupracovníky odvážně otevřel proces synodality, který provádí audit duchovního života a církevních struktur. Jako protestant, který se jako pozorovatel od počátku účastnil tohoto procesu, nevím, co si mám o vraždících andělech na sloupu myslet. V roce 1999 bylo podepsáno společné prohlášení o ospravedlnění z víry mezi katolíky a evangelíky. Za církev jsem v roce 2007 podepisoval s představiteli ostatních církví, včetně římskokatolické, Chartu Oecumenicu o spolupráci a vzájemném respektu. V roce 2015 jsme se spojili při uzavření otázek kolem působení a smrti českého reformátora Mistra Jana Husa. Na základě studia a společného procesu Hus přestal být osobou rozdělující, ale naopak spojující. Na Bílé hoře jsme v roce 2020 společně katolíci a protestanti uzavřeli bělohorské události společným vyznáním a vyjádřeným smířením. V roce 2017 jel papež František do švédského Lundu, aby se zúčastnil oslav 500. výročí reformace. Již třikrát jsem se mohl setkat s papežem Františkem, který se vždy snaží o mimořádnou ekumenickou citlivost. V římskokatolické církvi mám mnoho vzácných přátel, se kterými spolupracujeme v lásce a důvěře. Proč zde někdo chce znovu symbolicky propichovat a vraždit moje předky a duchovní otce? Proč má někdo neustálou potřebu vnucovat a vystavovat symboly moci, nadřazenosti, inkvizice a zabíjení? Zde nejde jen o českou ekumenu. Jde o naše společné svědectví dnešní společnosti. V celém světě jsme svědky neklidu tam, kde stojí pomníky necitlivé k minulosti. Symboly neztrácejí své poselství.

Autor článku podepisuje Ekumenickou chartu s biskupem Františkem Radkovským (2007)
Autor: archiv autora

Domnívám se, že evangelium vraždících andělů není dnes nejlepší příklad inkulturace evangelia. Spíše to působí rozladění, které na obou stranách využijí ti, kteří by rádi oživili historická nepřátelství. Je to materiál pro ty, kteří chtějí rozbíjet ekumenismus a upínat se k minulosti. Místo hledání soudobých a autentických vyjádření evangelia uvízli v dobách nepřátelství. Místo odvážného pohledu vpřed se točí v minulosti a nevybírají z ní právě to nejlepší. Připadá mi to jako zoufalá snaha těch, kteří místo misie v našem národě obnovují sloupy rozdělení a snaží se vrážet klíny do ekumenismu. Není v tom ztráta naděje a důvěry v Krista, který je Pánem církve i ve 21. století? Kéž by si přečetli např. Evangelii gaudium (Radost evangelia), apoštolskou exhortaci svého papeže o hlásání evangelia v současném světě, a trochu se nad ní zamysleli, než na podstavec jeřábem spustí zbrusu nového čtvrtého vraždícího anděla.

Pavel Černý je emeritní předseda Rady Církve bratrské a Ekumenické rady církví v ČR.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.