Živý člověk Josef Zvěřina. O knize, kterou byste neměli přehlédnout

Josef Zvěřina
Autor: Farnostsalvator.cz

Kniha Josef Zvěřina a teologie agapé, za kterou jako editorka stojí teoložka a univerzitní pedagožka Zuzana Svobodová, není jen souhrnem příspěvků různých autorů ze zvěřinovského sympozia, které se konalo loni ke 110. výročí Zvěřinova narození. Jde předně o knihu, jež přichází v pravý čas do prostředí české, katolicky orientované teologie a místní církve, které zvěřinovské občerstvení potřebují nejen podle mého mínění doslova jako živou vodu.

Autoři dvaceti pěti statí, které pokrývájí 260 stran textu, pocházejí z pestrého intelektuálního okruhu. Klíčovým vkladem jejich úvah o životě a díle předního českého teologa a římskokatolického kněze Josefa Zvěřiny je skutečnost, že se sami pokoušejí uskutečňovat v praxi to, na čem postavil svoji teologii agapé – teologii lásky otec Zvěřina. Pozvání k přemýšlení a dialogu o známých i méně známých Zvěřinových tématech a teologicko-pastorálních a politických postojích dostali lidé, kteří jsou v některé z oblastí Zvěřinova bohatého životního zájmu erudováni a snaží se, aby se Zvěřina nestal, jak bývá v historiograficky a archivářsky orientované teologii dneška zvykem, jen dalším z hesel encyklopedií.

Zuzana Svobodová, Václav Malý, Pavel Fischer, Tomáš Halík, Mireia Ryšková, Jan Stříbrný, Alois Křišťan, Jan Synek, Barbora Čiháková, Michal Kaplánek, Petr Jandejsek, František Štěch, Gabriela Genčúrová, Michal Filip, René Milfait, Anna Dudová, Miriam Prokešová, Jana Jičínská, Jitka a František Srovnalovi, Kateřina Safková, Pavel Šutovský, Marie Jílková, Martin Palouš a Lucie Šmídová – to jsou autoři, kteří z různých pohledů ukazují Josefa Zvěřinu jako teologa-myslitele, jehož kvality a dílo nemohly být v jeho vlasti plně a dlouho doceněny. Zvěřinovy publikace v exilovém časopisu Studie ukazují, že jej můžeme bez přehánění postavit vedle ikonických osobností evropské teologie a církve druhé poloviny 20. století, které pomohly připravit a realizovat Druhý vatikánský koncil a jeho teologicko-pastorální myšlenky a program. Je zřejmé, že Josef Zvěřina by mohl směle patřit mezi poradce koncilu a členy jednotlivých pracovních skupin a že by se jako teolog-polyhistor uplatnil vedle svých exilových kolegů, jakými byli Vladimír Boublík, Karel Skalický a filosof Karel Vrána.

První oddíl knihy nazvaný „Osobnost a události“ přináší v příspěvcích šesti autorů hlavní milníky Zvěřinova života. Nejde však o životopis, který by se vyčerpával v suchých datech. Tím, že byly jednotlivé příspěvky sympozia pochopitelně limitovány rozsahem a časem nutným pro jejich prezentaci, autoři se pokusili vydestilovat ze 77 let jeho života klíčové okamžiky, které se čtou jako strhující vyprávění o člověku, na něhož naprosto platí slova, která sám kdysi řekl o své přítelkyni a dlouholeté vězeňkyni komunistických žalářů, prof. Růženě Vackové: „Tento národ, který neoplývá talenty, hospodaří s nimi hanebně. Už nikdy nepochopí, jak ublížil této velké ženě.“ 

Živý člověk Josef Zvěřina. O knize, kterou byste neměli přehlédnout

Zuzana Svobodová: Josef Zvěřina a teologie agapé
Autor: TAPE Academy Press

Ve Zvěřinovi se protkaly mnohé zákruty jeho života, od dětských prožitků přes teologická studia, Itálii, první kněžská léta, jeho odborné zájmy jdoucí daleko za hranici běžného teologického vzdělávání, kriminál, doba po propuštění, disent, civilní zaměstnání, život faráře v normalizační pastoraci, sametová revoluce i těch několik málo měsíců, v nichž se zase mohl nadechnout svobodného světa venku, i první krůčky obnovující se demokracie, teologického vzdělávání na fakultě i života církve, která se pomaličku probírala (a dosud ještě probírá) z klinické smrti.

Druhý oddíl „Teologie agapé, živá teologie“ obsahuje devět původních statí, jejichž autoři se věnují některým tématům Zvěřinova díla, jako např. vizím pastorální teologie církve po koncilu, přínosu Zvěřinovy teologie pro současnou římskokatolickou církev na Slovensku či aktivitám Josefa Zvěřiny při práci s mládeží. Celý oddíl je zajímavým dokladem modelů kněžské služby a teologické práce, které Josef Zvěřina v průběhu života rozvíjel, precizoval a podle potřeby a znamení času opouštěl a hledal nové. Autorům se podle mého mínění podařilo ukázat, že monotematičnost a teologická, filosofická či spirituální vyhraněnost, charakterizovaná izolovaností od druhých a hraničící s umanutostí, jež je bohužel charakteristická i pro některé reprezentanty církve a teologie dnešní doby, je pro autentické svědectví víry a teologizování v nejhlubším slova smyslu nejen zbytečná, ale někdy až nebezpečná. Teolog, jak dosvědčil na svém životě Josef Zvěřina, se nesmí nechat chytit do sítí jakýchkoliv partikulárních -ismů a pokoušet se jedním oborem a obůrkem měřit úlohu, k níž je teolog nikoliv svým zaměstnavatelem, ale církví, Bohem, intelektem a vlastním svědomím volán a povolán. Právě z tohoto Zvěřinova postoje plyne pozitivní nakažlivost jeho myšlenek, postojů a vizí, které nedeklamoval jako básničky na pionýrských soutěžích nebo jako holé věty katechismu, ale za které ručil vlastním životem, v němž prožil – řečeno ještě jednou s prof. Růženou Vackovou – i mnohé hlubiny tmy.

Oddíly Vzpomínek, epilogu a příloh chápu po opakovaném čtení jako výzvu křesťanům a teologům dneška. Výzvu, abychom se, seč můžeme, vyhnuli možné petrifikaci Zvěřinových myšlenek do podoby ad hoc a na všechno použitelných citátů. Rozumím, že některé Zvěřinovy vize a postoje nejsou s dnešním manažerským pojetím církve a zaměstnanecké formy teologie kompatibilní. Není to však jeho vina. Josefa Zvěřinu bychom skutečně neměli nechat uvíznout v historicko-teologických analýzách a archeologicky, popisně orientované teologické práci. Josef Zvěřina totiž předznamenal mnohá témata, která bude muset církev budoucnosti (a tedy i my) řešit a nevzdat se přitom úlohy, kterou jí svěřil Pán, ani „cest radosti“, které připomíná editorka svazku Zuzana Svobodová. 

Není tak těžké si o Josefu Zvěřinovi dohledat na pozadí dosavadní zvěřinovské literatury a pramenů informace a pustit se do sepisování článků. Není to ovšem vůbec nutné. Kniha, kterou doporučuji vaší pozornosti, je příkladem, že náměty živé teologie, která může být podle mě i podle Edith Stein / svaté Terezie Benedikty od Kříže „bohoslužbou“, není možné zpracovávat pouze teoreticky pro získání publikační čárky v úzce profilově zaměřených časopisech. Autorům nešlo o hru slov a o opakované vršení nesrozumitelných a víceznačných pojmů. Zvěřinovská teologie je tak jako teologie boublíkovská, de chardinovská nebo teologie Karla Skalického teologií  srdce, teologií odvahy, teologií lásky, teologií tolerance, teologií aktivity, teologií rizika, teologií ekumenickou, teologií veřejnou, teologií občanskou, teologií lidí, kteří se podporují ve svém díle a životě, a ne těch, kteří jen tak pro srandu králíkům vyhazují své kolegy z práce.

„Byli to lidé, jimž je teologie agapé stále výzvou, kteří na místech, kde žijí a pracují chtějí pečovat o živou víru, kteří jsou na cestě skrze Cestu, Pravdu a Život. Lidé otevření, radostní, s touhou pomoci dobré věci, odhodláni přes všechnu rozdílnost spoluvytvářet společenství.“ píše Zuzana Svobodová o lidech, kteří se setkali r. 2023 u příležitosti 110. výročí narození Josefa Zvěřiny. Jejich práce je plodem, jehož sladkost a chuť vám připomene, že největší teologové a teoložky lidských dějin, světice a světci, solitéři a kritici teologické impotence a slepých uliček, nazývali našeho Pána nikoliv přívlastky z oblasti vojenství (generál, vojevůdce, vítěz nad poraženými), ani ne nutně latinským pojmoslovím, ale docela jednoduše – náš Pán je sladký. Buďte i vy, milí čtenáři. K druhým i k sobě samým. To především. Kniha, kterou si můžete již nyní přečíst z tohoto zdroje, vám v tom v mnohém pomůže. Ctihodný Josefe Zvěřino, pros za nás u Boha!


Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.