Seznamka
Jan Hus na hranici (Iluminace Jenského kodexu)
Autor: repro Wikipedia.org / Wikimedia Commons
Pocházím ze země, kde od dob reformace byla dominantní církví ta reformovaná, tedy kalvinistická. Do poloviny 19. století žily ostatní církve v situaci, která připomíná české toleranční církve od konce 18. století, tj. v ústraní, neviditelně, s omezenými právy. To se týkalo i luterské církve, která se jako sesterská církev té kalvínské přece jen netěšila plné svobodě. Měli malé kostely, spíše modlitebny, bez věže a bez jasného označení, ale přece s jedním zajímavým viditelným prvkem: na fasádě těchto modliteben se velmi často nachází vyobrazení labutě. Někde je malá, někde je větší, je ovšem nepřehlédnutelná. Dokonce jsou případy, kde je vyzdoben labutí i interiér těchto kostelů, např. varhany.
Proč labuť? Proč je luterská modlitebna ozdobená labutí jako identifikačním znakem? Ta první odpověď je nabíledni: nizozemští luteráni potřebovali označit své svatyně takovým nenápadným způsobem, který na první pohled není náboženským symbolem, na pohled druhý je ovšem nezpochybnitelně jasný. A jelikož se v ikonografii kolem Luthera odjakživa vyskytuje labuť (to vedle bible a svícnu), byla tato volba jednoduchá a jednoznačná. Jestli nizozemští luteráni řešili, odkud tento symbol je – tedy proč je labuť spojená s Lutherem –, je z mého pohledu spíše nepravděpodobné. Tak to tady můžeme tak trochu dělat za ně.
Začneme od konce, tedy od bohoslužby k poslednímu rozloučení s Martinem Lutherem. Kazatelem tehdy byl Johannes Bugenhagen, farář v hlavním kostele ve Wittenberku a blízký Lutherův spolupracovník. Kázal samozřejmě o tom, že odcházel velký svědek Boží pravdy, který ukázal křesťanské církvi cestu k obnově. A pak dodal: „V tomto zarmoucení máme ale také uznat Boží milost a milosrdenství vůči nám a jemu poděkovat, že nám 100 let po smrti svatého Jana Husa (který byl v r. 1415 zabit pro pravdu) poslal záhy skrze svého Ducha tohoto drahého Martina Luthera proti antikristovskému Satanovu učení papeže a proti ďábelskému učení, tak jak prorokoval před svou smrtí sám Jan Hus o budoucí labuti. "Dnes (říká Jan Hus) pečete husu. Bůh ale vzbudí labuť, kterou nemůžete upálit ani upéct. A protože tolik proti němu křičeli, že nemohl odpovědět, měl říci: po stech letech Vám odpovím. To tedy řádně udělal skrze našeho milého otce Luthera.“
Tato Bugenhagenova zmínka je zajímavá i z toho důvodu, že kazatel uváděl biblické postavy, proroky a evangelisty, aby Luthera zarámoval do dějin spásy. Jediná mimobiblická postava je ovšem Jan Hus, a to právě jako ten, který o Lutherovi prorokoval. Bugenhagen ale nebyl první ani poslední, který použil tento příměr. Patrně to byl sám Martin Luther, který použil obraz husy a labutě poprvé v r. 1531 v jednom polemickém spise proti císařskému Ediktu, který proti němu vydal Karel V. Tam Luther píše: „Sankt Johannes Hus hat von mir geweissagt, da er aus dem Gefengnis im Behemerland schreibt: Sie werden itzt eine Gans braten (denn Hus heisst eine Gans), aber über hundert jaren werden sie einen Schwanen singen hören.“ Tedy: Svatý Jan Hus o mně prorokoval, když psal z vězení v Čechách: Teď budou péct husu, ale za sto let uslyšíte zpívat labuť.
Peter C. Morée při přednášce u Husova pomníku v Táboře
Autor: Christnet.eu / Jan Uhlíř
Jsou teď dvě důležité otázky: co tím chtěl Luther vyjádřit, a opravdu napsal Mistr Jan Hus takové vyjádření? Abychom začali druhou otázkou: Ne, Hus nenapsal žádný takový prorocký text, kde by mluvil o huse a o labuti. Napsal ovšem v r. 1412 z exilu v jižních Čechách svým pražským věrným dlouhý dopis k probuzení a utěšení. V něm říkal, že sice teď dopadli tu husu a vykázali ji z Prahy pryč, ale přiletěli orlové a sokolové, aby v jeho práci pokračovali. Myslel zde zjevně na Jakoubka ze Stříbra anebo Mikuláše z Drážďan.
Luther tedy něco vymyslel, mytizoval. To, že to Hus nikdy neřekl a nepsal, ještě nevymaže tu první naši otázku: co chtěl Luther tímto vymyšleným porovnáním říct? Nemáme tu čas, abychom rozebrali Lutherův vztah k Husovi, který se vyvíjel od opatrného postoje k přihlášení se k němu. Tak jen ve zkratce: Luther z období svého studia v Erfurtu znal Husa jako kacíře, který ohrožoval jednotu církve. Když ale sám přicházel se svým programem obnovy a reformy církve, byl záhy obviněn, že je novodobý Hus. To se stalo v Lipsku v červenci r. 1519 v jednom polemickém střetnutí s hvězdným teologem a kardinálem té doby. Sice se hájil, ale Luther zjistil, že se potřebuje seznámit s Husovými spisy, a to konkrétně se spisem O církvi.
V této souvislosti pak Lutherovi docházelo, že jeho příbuznost s Husem je daleko silnější, než vůbec tušil. Toto překvapení vyjádřil pak v dopise jednomu příteli a ochránci na drážďanském kurfiřtském dvoře: „Doposud jsem nevědomky držel a učil všechny věci Jana Husa. Také můj učitel Johann Staupitz je učil ve stejné nevědomosti. Zkrátka, všichni jsme nevědomky husité, dokonce Pavel a Augustin jsou velmi správní husité. Podívej se, prosím Tě, na ty ohavnosti, do kterých jsme se dostali bez oněch českých vůdců a učitelů. Ve svém údivu nevím, co si mám myslet, když vidím ten hrozný Boží soud o lidech, že celá evangelická pravda, už upálená před 100 lety, je považovaná za prokletou a že se nesmí vyznávat.“ Lutherovi tedy dochází, že se nachází v rozhodující bitvě o pravdu, za kterou položili mnozí mučedníci svůj život. Poslední mezi nimi je Jan Hus, se kterým se teprve nedávno zevrubně seznámil.
Neznamená to ovšem, že Luther si není vědom některých rozdílů mezi utrakvismem a svými vlastními teologickými pohledy. Podle něj zůstávají například v pojetí svátostí na půli cesty a neoddělili se dostatečně od Říma. O Husovi se ovšem pravidelně zmiňuje ve svých Tischreden, tedy v řečech, které měl před svými přáteli a blízkými kolem stolu a jídla. Tam se vyjadřuje velmi vřele a s velkou úctou o českém reformátorovi, který jemu ukázal cestu k pravdě. Má ho velmi rád, říká v jednom okamžiku, toho Jana Husa, který by měl být svatořečen, jak pak dodal.
Luther se dívá na Jana Husa jako na otcovskou postavu, v jehož šlépějích nyní pokračuje. Ikonograficky to pak vyjadřuje příměrem o huse a o labuti: jsou to dva ptáci, kteří jsou si velmi podobní. Porovnání chce říct, že Hus a Luther jsou si velmi blízcí, Hus Luthera výrazně obohatil a posílil. V pozdějším vyobrazení se kolem Luthera často vyskytuje ta labuť jako takový skrytý odkaz na Mistra Jana Husa, který Luthera zásadně a otcovsky ovlivnil. A předpoklad je, že dobrý pozorovatel nepotřebuje další vysvětlení.
Nizozemské luterské kostelíky jsou tedy vlastně ozdobeny labutěmi, které odkazují na jednoho významného Lutherova inspirátora: na Mistra Jana Husa. Na fasádě a na varhanách je obraz toho, který Lutherovi ukázal cestu k reformaci církve. S menší nadsázkou bychom tedy mohli říct, že ty obrazy zpřítomňují nejen Luthera, ale i Mistra Jana Husa – ostatně aniž by o tom věděli ti, kteří modlitebny využívají.
Text přednášky pronesené u Husova pomníku v Táboře 4. července 2024, redakčně kráceno.
Autor působí jako odborný asistent na Evangelické teologické fakultě UK.
