Seznamka
první a druhý anděl na Mariánském sloupu
Autor: archiv autora
Rád bych reagoval na článek Pavla Černého Evangelium podle vraždících andělů, který komentuje instalaci soch andělů na Mariánském sloupu na Staroměstském náměsti v Praze.
Na počátku bychom se mohli shodnout na tom, že máme jedno společné Písmo a z něho například vychází ikonografie křesťanského umění, od starověkého přes středověké až po katolické křesťanské umění, počítaje v to samozřejmě i první barokní sochy na našem českém území, totiž od sochy Immaculaty (Panna Maria Neposkvrněného početí) na vrcholu Mariánského sloupu od Jana Jiřího Bendla až po sochy andělů od Bendla a jeho tří sochařských kolegů (kteří mu pomohli v letech 1650 - 1652 relativně rychle dokončit čtyři skupiny andělů, porážejících dva symbolické ďábly a dvě symbolická zvířata na čtyřech soklech kolem Mariánského sloupu).
Mariánský sloup (dále často jen MS) je „vědecká rekonstrukce“ (jak to nazval profesor J. Royt) a rozhodně plně odpovědná památkářská rekonstrukce a kopie od kameníků a akademických uměleckých sochařů – restaurátorů. Každý z nich si za svou prací a maximální možnou věrností původní památce stojí svou profesní ctí. Celá naše rekonstrukce MS byla a je průběžně sledována odbornými památkáři a my se snažíme řídit všemi jejich připomínkami a radami a řídíme se všemi v Evropě obvyklými zásadami rekonstrukce zničených památek (jak se vytvořily zejména po zkušenostech s rekonstrukcemi celých městských částí, celých kostelů, paláců a soch, zničených za druhé světové války).
Naším úkolem a vytčeným cílem (tj. úkolem Společnosti pro obnovu MS) bylo od počátku napravit barbarský vandalský čin našich předků a obnovit poničenou (ale v důležitých fragmentech zachovanou) památku barokního umění a architektonické kompozice Staroměstského náměstí.
Jako taková musela být tato památka obnovena (pokud je to jen možno) v přesné podobě, jakou měla v roce 1650-1652. To byla i podmínka památkářů.
Pokud by měl pan Černý (jak naznačuje) nějaké relevantní informace, že sloup nebo další architektonické součástky jeho architektury jsou někde snad o nějaký centimetr odlišné od původního originálu, bude Společnost pro obnovení MS za takové poznatky vděčna, ale my jsme postupovali podle plánů, který vyhotovil v roce 1997 - na základě dochovaných fragmentů a částí schodiště, podstavce, částí balustrády, kované branky, zachovaných torz všech soch, zachovaných soklů pod sochami, zachované původní i v roce 1904 nahrazené hlavice sloupu a na základě fotogrammetrické metody z archivních snímků sloupu ing. arch. Pavel Nauman a které byly schváleny památkáři jako prováděcí projekt pro rekonstrukci sloupu.
Ani přesný model celého sloupu z roku 1998 (který je stále vystaven na Staroměstské radnici) od sochařů Miroslava Krátkého a Karla Kronycha by nebyl možný bez projektových plánů ing. Naumana.
O rekonstrukci a historii Mariánského sloupu vyšlo již mnoho publikací. Doporučuji zejména pozornosti knihu Petra Blažka a Vojtěcha Pokorného: Duchovní střed Evropy, Dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 1650-2020, Praha 2020 a knihu skupiny autorů pod redakcí Karla Kavičky (od autorů: K.A. Kavička, Jan Bradna, Libor Gottfried, Zdeněk Lukeš, Michael Josef Pojezdný, Zdislav Šíma): Mariánský sloup v Praze, nakladatelství Flétna 2021, ale i všechny ostatní, každá je nějak užitečná k získání solidních informací. V žádné z těchto knih se nic nepíše o tom, že by snad skupiny soch andělů s ďábly a symbolickými zvířaty měly představovat „vraždění nekatolíků – kacířů“. To je pouze nepsaná (a pouze v novinářských a obskurních tiskovinách tištěná) tradice od dob národovců z 19. století, neustále dodnes opakovaná odpůrci sloupu, která vůbec neodpovídá historické skutečnosti. Odpůrci Mariánského sloupu také dosud nevydali žádnou svoji speciální tištěnou publikaci, kde by prezentovali své názory a vědomosti a poznatky, proč je MS špatný – snad proto, aby se nezesměšnili před odbornou veřejností.
Poslední shrnutí informací historických (od spoluautora J. Pejřimovského) a ikonografických (tyto části brožury jsou ode mne) informací, vyšlo v poslední brožuře na toto téma (2024).
Přikládám pro názornost vyobrazení všech čtyř skupin andělů s ďábly a symbolickými zvířaty z 3D modelu sloupu, na němž bylo diskutováno použití a umístění rekonstrukcí křídel – jako názorné vyobrazení všech soch na podstavci.
Tolik na úvod.
Nyní ke konkrétním tvrzením pana Černého: on označuje ve svém článku všechny skupiny andělů (s ďábly nebo symbolickými zvířaty) za „anděly vraždící protestanty coby kacíře“. Dříve, než si odpovíme, co ho k tomuto názoru či přesvědčení asi vedlo, podívejme se na první tuto skupinu (která je umělecky nejhodnotnější, a jejímž původním autorem byl Jan Jiří Bendl, a jejíž dokonalou repliku a rekonstrukci /drobných chybějících částí/ zhotovil zkušený akademický sochař-restaurátor Petr Váňa) - je to skupina vlevo vpředu (při pohledu od Staroměstské radnice).
Anděl zde zaklekává klesajícího ďábla, a v pravé ruce drží řetěz, kterým předtím spoutal ďáblovy ruce. V levé ruce pozvedá nad ďáblem velký klíč. - No, možná si pan Černý myslí, že jedním ze způsobů, jimiž se "vraždí" ďáblové (a tedy nekatolíci nebo kacíři, jak to chce chápat) je prostě "majznout je po kebuli" klíčem. Je proto škoda, že Jan Jiří Bendl (a po něm sochař-restaurátor Petr Váňa) nedali do ruky andělovi alespoň klíč francouzský (lidově francouzák), nebo třeba husitský palcát (který se v našich dějinách přece tak osvědčil jako vynikající zbraň vražedná...).
Rád bych pana Černého, kazatele a učitele z Církve bratrské, která si tak zakládá na svém biblickém učení, upozornil na tyto verše z Apokalypsy – Janova Zjevení:
"Viděl jsem anděla, sestupujícího s nebe, majícího klíč od propasti, a řetěz veliký v ruce své. I chopil draka, hada toho starého, jenž jest ďábel a satan, i svázal jej za tisíc let; a uvrhl ho do propasti, i zavřel jej tam, a svrchu nad ním zapečetil, aby nesvodil více národů, ažby se vyplnilo tisíc let;, neboť potom musí býti propuštěn na malý čas." (Zj 20,1-3)
A necituji tuto pasáž ani latinsky z Vulgáty (jak ji důvěrně znali tvůrci Mariánského sloupu v tom 17. století), ani z nějakého soudobého studijního překladu do češtiny, ani z ekumenického překladu, ale z Bible kralické, která je u většiny protestantů pokládána za nejdokonalejší a nedostižně přesný biblický překlad do češtiny. Nic na tom ovšem nemění fakt, že kralický překlad těchto veršů je zde slovo od slova totožný s překladem z Vulgáty.
Jestliže tedy pan Černý stále ještě vidí v té první skupině „anděla, vraždícího protestanta“, pak mu – bohužel - musím odpovědět slovy našeho Mistra: „Bloudíte, protože neznáte Písma!" (Mt 22,29).
A než se podobně podíváme na ostatní tři symbolické sochy, je třeba se ohradit proti dalším nepřesným tvrzením pana kazatele Černého: tvrdí, že pražský MS byl „vztyčen jako napodobenina mariánského sloupu v Mnichově (1638)“, a že vévoda Bavorský v Mnichově tento sloup postavil „na oslavu vítězství katolicismu nad reformací“.
Nikoli, sloup v Mnichově byl postaven „na oslavu“ uchránění města před vypleněním od Švédů a na vrchol mu byla dána už existující socha Panny Marie, před níž se mnichovští obyvatelé modlili za moru 1634-1635. Důvody postavení mariánských sloupů bývají dostatečně vysvětlovány v jejich dedikačních nápisech. Každý si tudíž v Mnichově může dodnes přečíst latinský nápis na podstavci:
„Největšímu a nejlepšímu Bohu a Panně Bohorodičce, nejdobrotivější paní Bavorska, nejmocnější ochránkyni, za záchranu vlasti, města, vojska sebe samého a svého domu a svých nadějí postavil tento trvalý pomník pro budoucí Maxmilián, falckrabě rýnský, kníže obojího Bavorska, svaté Říše římské nejvyšší stolník a kurfiřt, poslední z Tvých služebníků, roku 1638.“
V nápise tedy není ani zmínka o nějaké reformaci nebo vítězství katolicismu nad ní... Podobně ani na latinském nápisu na pražském MS není nic více než:
„Panně Bohorodičce, bez prvotní poskvrny počaté, obhajitelce a osvoboditelce města, císař dobrotivý a spravedlivý tuto sochu staví (chronogram: 1650)“ - tedy opět nic o porážce nekatolíků
Nevím, jestli víte (nebo chcete vědět), že jak mnichovský (1638), tak první mariánský sloup vídeňský (1647), Mariánský sloup v Praze (1650) i druhý mariánský sloup ve Vídni (1667) pojí jednotná ikonografie oněch andělů, porážejících (ve Vašem podání ovšem „vraždících“) čtyři symbolické hrůzy („neřesti“) Třicetileté války, totiž Herezi, Mor, Válku a Hladomor (zobrazené symbolickými zvířaty: Hadem, Baziliškem, Lvem a Drakem).
Třicetiletá válka započala u nás Praze roku 1618 nedomyšleným, špatně vojensky vedeným, špatně financovaným povstáním českých nekatolických stavů. Po původně celkem nevýznamné bitvě na Bílé hoře 1620, kterou slabší a vojensky hůře vedené povstalecké žoldnéřské vojsko (těsně před bitvou dezertovalo ze stavovského vojska až 6000 vojáků) nemohlo než prohrát (a přesto se to vydává za největší katastrofu českých dějin), udělal král Fridrich Falcký (a jeho rádci) následně naprosto chybné strategické rozhodnutí, a ačkoli se povstalci mohli úspěšně bránit uvnitř pražských hradeb, podporováni tehdy ještě většinovými nekatolíky mezi obyvatelstvem města, a mohli počkat na příchod nějaké pomoci, rozhodl se král utéci (a cestou dokonce ve chvatu zapomněl vůz s českými korunovačními klenoty na Staroměstském náměstí) a tak vydal katolickému vojsku bez boje hlavní město království.
Čeští protestanté tedy úvodní českou fázi Třicetileté války prohráli sami svou neschopností.
Dále už se čeští nekatolíci spoléhali jen na válečný vývoj v celém evropském konfliktu, který vlastně sami rozpoutali. Až do toho roku 1648 se v Evropě vraždilo (oficiálně ve jménu „pravé“ víry z obou stran), loupilo, znásilňovalo, vypalovalo a mučilo – a těžko říci, která vojska, zda katolická nebo protestantská, v tom byla "zručnější".
Výsledkem bylo osm milionů mrtvých v Evropě a zpustošená krajina, vypálené vesnice a města. Byl to podobný „zářez“ na demografickém stromu vzhledem k celkovému počtu obyvatel, jako to později „dokázala“ až první a druhá světová válka. A proč byli ti mrtví zabiti? Pro lepší víru v Boha? Myslím, že všichni v Evropě už toužili, aby ti ďáblové, kteří jako by byli vypuštěni „z řetězu“ „po tisíci letech“ „na krátký čas“, ďáblové Hereze, Moru, Hladomoru a Války byli už konečně andělem Páně zase uzamčeni v Propasti na dalších tisíc let...
socha anděla na Mariánském sloupu
Autor: archiv autora
A toho roku 1648, kdy Švédové (tedy mohli bychom říci „luteráni“, ale o náboženství už dávno nešlo) dobývali Pražská města (Staré a Nové), už nešlo o vítězství nějakého „pokrokovějšího protestantství“ nad „reakčním katolictvím“, ale - protože v těch že měsících, týdnech a dnech se už jednalo v Münsteru a Osnabrücku o mírovém ukončení vyčerpávajícího evropského konfliktu - šlo už Švédům jenom o to, co nejvíce si v Čechách a v Praze ještě honem před uzavřením míru nakrást vojenské kořisti, včetně obrazů, soch, cenností, peněz, knihoven a rukopisů v Praze (což se jim podařilo na Hradčanech a Malé Straně) - a to vše pro švédskou královnu Kristinu a její vojáky a generály.
Může nám být lidsky líto českých nekatolíků v exilu, že na ně nebral mír po Třicetileté válce větší ohledy, může nám být lidsky líto nešťastného exulanta a posledního biskupa Jednoty bratrské Jana Amose Komenského, který se ještě toho roku 1648 opájel marnou nadějí a představou, že snad švédské vojsko zvrátí výsledky Třicetileté války a vrátí do Českého království protestantismus. Ale – možná, že by pak u nás byli naopak pronásledováni katolíci (jako například v anglikánské Anglii a luteránském Švédsku).
V každém případě to byla od Komenského v roce 1648 už jen mylná naděje. Je také zajímavé, že obyvatelé Prahy nijak nevítali švédské nekatolické vojsko jako „osvoboditele“, ale naopak se mu ve zbrani postavili – spolu s malou vojenskou posádkou – a studenti, obyčejní měšťané, a dokonce i s pomocí pražských židů ubránili Staré a Nové Město až do příchodu zprávy, že už byl uzavřen mír. Bylo to také tehdy už katolické pražské obyvatelstvo, které se během hrdinné obrany s modlitbami utíkalo k obrazu Panny Marie rynecké (který v té době vnímali jako kopii Palládia země české). Po vítězném „obhájení a osvobození“ města z vděčnosti vložili tento obraz do schránky v podstavci Mariánského sloupu (tím je náš MS unikátní, protože příbuzné sloupy v Mnichově a Vídni nemají a neměly nějaké podobné schránky).
A teď se můžeme vrátit k ostatním skupinám andělů (a symbolických zvířat) na těchto mariánských sloupech. Všechny tyto čtyři mariánské sloupy (mnichovský 1638, vídeňský 1647, pražský 1650 a druhý vídeňský (1667) byly shodně postaveny jako poděkování za přímluvy Panny Marie v obranných bitvách Třicetileté války proti švédským vojskům.
A všechny mají stejnou ikonografii, vycházející z biblického verše Žalmu 91,13:
"Super aspidem et basiliscum ambulabis, et leonem et draconem conculcabis." - "Budeš kráčet po (hadu) zmiji a baziliškovi, a pošlapeš lva a draka"
(omlouvám se, že cituji z Vulgáty, ale právě tento překlad Bible byl skutečně v té době používán tvůrci oněch čtyř sloupů – a překlad Kralických: "Po lvu a bazališku choditi budeš, pošlapáš lvíče i draka" je z tohoto hlediska nepřesný, protože hebrejské slovo „šachal" (které je v masoretském textu) se sice překládá lev (tj. „ten řvoucí“), ale Jeroným měl ve své rukopisné hebrejské předloze pravděpodobně skutečně "zmiji" - asi "šefifón" nebo "pethen" nebo "nachaš"). A stejnou hebrejskou předlohu měli i překladatelé Septuaginty.
Na podstavcích mnichovského, pak vídeňského a pak druhého vídeňského sloupu jsou tedy ve všech případech andílci (putti), bojující se čtyřmi symbolickými zvířaty (vždy ve stejném pořadí, počínaje vždy levou přední skupinou /tedy Hadem/ a to jednou proti směru hodinových ručiček (Mnichov), jindy po směru (Vídeň): Had (zmije) - Bazilišek - Lev - Drak, - a nikoho nikdy v Bavorsku ani ve Vídni nenapadlo, že se tu snad "vraždí" nějací protestanti nebo kacíři, ale všichni dobře věděli, že jsou to symboly čtyř Neřestí: Hereze - Moru - Války - Hladomoru, přesně podle Žalmu 91,13 a podle dobové ikonografie.
Nevím proč se naši čeští nekatolíci tak ochotně a sami od sebe staví do pozice ďáblů, hadů, bazilišků, draků a lvů – jakoby snad oněmi Neřestmi prostě „museli" být znázorněni kacíři a protestanté, když analogie ostatních sloupů téže ikonografické skupiny tomu nijak nenasvědčují.
Nechce se mi ani věřit, že by teolog, profesor na evangelikální teologické fakultě, neznal Žalm 91 z Bible (a jeho ikonografické konsekvence). Vždyť i samotný Satan zná žalmy zevrubně, když právě z tohoto Žalmu 91 citoval (a velmi příhodně) Ježíšovi (samozřejmě zpaměti) předešlý verš 11-12: "Nebo psáno jest: že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, aby někde o kámen nohy své neurazil."
Spíše se mi chce věřit, že pro evangelikálního kazatele jsou všechny ty ikonografické „vymyšlenosti“ katolického církevního umění jaksi „pod jeho rozlišovací schopnosti" a není ochoten se o tom nechat poučit, když přece on sám dobře ví, že jsou to jacísi „katoličtí andělé“ vraždící nekatolíky – a přes to nejede vlak.
To se ovšem těžko dělá ekumena, když druhá strana nechce nic vědět, nechce nic slyšet, nechce si nic přečíst, a nechce se na ty „vraždící anděly“ ani znovu v klidu podívat nepředpojatýma očima.
Jan Jiří Bendl nebyl pověřen, aby zhotovil v Praze „napodobeninu“ mariánského sloupu v Mnichově, ale výslovně měl ve svém zadání, že má vytvořit sloup „podle vzoru toho, který je ve Vídni na náměstí am Hof“ (jak to stálo v žádosti, která přišla do Vídně z Prahy už v listopadu 1647, a která ležela v císařské kanceláři celý rok, až do toho úspěšného obhájení pražských měst před Švédy v listopadu 1648, a teprve v dubnu 1650 bylo rozhodnuto sloup postavit).
Jan Jiří Bendl byl ovšem vynikající raně barokní sochař, a nepřevzal vzor z vídeňského sloupu beze změn: už jenom socha Immaculaty na vrcholu pražského Mariánského sloupu je umělecky na mnohem vyšší úrovni než na (prvním) sloupu vídeňském (ten můžete dodnes spatřit ve Wernsteinu am Inn, kam byl přestěhován z Vídně, když se stavěl druhý vídeňský sloup roku 1667). Bendlovi šlo o důstojný pomník konce Třicetileté války, která zde v Praze 1648 obhájením města před Švédy vlastně definitivně skončila. Proto prohodil závěrečné pořadí Neřestí, totiž Lva (Války) a Draka (Hladomoru) tak, aby „jako poslední byla poražena i Válka“ a proto je u něj skupina „anděl překračuje lva a pozvedá plamenný meč proti Lvu (Válce)“ až na konci ikonografické řady, jako čtvrtá.
Dále Bendlovi nevyhovovala podoba těch dětských maličkých andílků (putti) na dosavadních mariánských sloupech, s jejich spíše teatrálními štítky a mečíky či šavličkami (nebo s opeřeným šípem na jedné mnichovské skupině) - a změnil pro Pražský MS tyto andílky na „dospělé“ anděly.
Dostal by se tím ovšem na pomezí směšnosti, kdyby první dva „velcí“ andělé bojovali proti maličkému hádku (zmiji) a maličkému baziliškovi: hada by ještě případně bylo možno trochu zvětšit (třeba až do velikosti hroznýše královského J), ale u baziliška to nebylo možné: bazilišek totiž nevypadá (jak si dnes mnozí myslí po filmu o Harry Potterovi Tajemná komnata) jako obrovský had s jedovými zuby, který může zabít pouhým pohledem, ale má velikost a podobu kohouta (mírně zkříženého s dráčkem). Proto Bendl změnil původního Hada na „dospělého“ antropomorfního ďábla (ale s výrazným hadím ocasem!) a skupinu k němu do páru na čelní straně sloupu s Baziliškem na druhého "dospělého" antropomorfního ďábla.
A tak se stalo, že ten „protestantský kacíř“ (jak se v něm chtějí stále vidět nekatolíci) je vlastně Bazilišek, symbol Moru. Anděl Spravedlnosti tedy překračuje ďábla Moru (Pestis; původně Baziliška) a sráží ho k zemi dlouhým křížem.
Tato ikonografická „figura“ pochází z tehdy dobově velmi rozšířených a oblíbených výjevů „Archanděl Michael poráží Satana“, na nichž Michael sráží Satana dolů do pekla, a používá jako zbraň buď dlouhý kříž, nebo v ruce pozvednutý meč. Ale nikde na těchto výjevech není vidět, že by z ďábla vytékala krev, a nikdy se tyto výjevy nenazývají „Archanděl Michael vraždí Satana“.
Vždyť se tu naskýtá i jedna teologická otázka: copak je možné Satana zabít křížem nebo mečem? Copak archanděl Michael přitiskuje svůj kříž na padlého archanděla Lucifera proto, aby ho probodl? Copak může unikat z Ďábla krev a spolu s jejím vytékáním z něho unikat život?
Není snad ďábel také někdejší archanděl, tedy duchová – a tedy v podstatě sice stvořená, ale nesmrtelná – bytost?
Takže proto ani druhý (ale instalován bude jako čtvrtý) anděl „nevraždí žádného nekatolíka – kacíře“, ale sráží k zemi Neřest Moru (baziliška). Proč se nekatolíci chtějí vidět jako baziliškové, není mi známo a nechápu to.
A další anděl č.3, anděl Statečnosti, pozvedá meč nad „překračovaným“ Drakem (Hladomoru), a poslední anděl č.4, anděl Mírnosti opět „překračuje“ symbolického Lva (Válku) a pozvedá na ním plamenný meč. Nevidím zde opravdu žádného nekatolíka – kacíře, ale čtyři symbolická zvířata (z nich první dvě Bendl přeměnil na větší ďábly) podle verše Žalmu 91,13: „Budeš kráčet po (hadu) zmiji a baziliškovi, a pošlapeš lva i draka.“
A stálo by za to znát i dobové dokumenty, jak tyto Neřesti zmiňují: například v reskriptu císaře Ferdinanda III. arcibiskupovi Harrachovi je smysl Mariánského sloupu charakterizován takto: „že z pouhé milosti Boží toto od tehdáž nepřátelského lidu švédského silně dobýváno Staré a Nové město Pražské k přemožení a podmanění nepřišlo, a k tomu cíli, aby přímluvou Nejsvětější Rodičky Boží na budoucí časy od válek a outokův nepřátelských, nakažení morního a jiných neřestí zachováno bylo....“
Ferdinand III. zmiňuje tedy ze všech čtyř Neřestí, znázorněných na pražském Mariánském sloupu, jmenovitě Válku (Lva) a Mor (ďábla, původně Baziliška) - tedy právě toho údajného "vražděného" nekatolíka – kacíře.
Proč nemluví císař o „vraždění nekatolíků“? Protože to v tom 17. století by nikoho ani nenapadlo zobrazovat sochami andělů a porážených symbolických zvířat nějaké „vraždění kacířů", když měli dobrou biblickou předlohu (Žalm 91,13) pro celou skupinu porážených zvířat – Neřestí.
A kdy se vlastně poprvé objevuje ten mylný výklad, že jde o „vražděné nekatolíky“? Je to až v pokročilém obrození a národoveckém hnutí v polovině 19. století. Už naše národní obrození (kromě jeho katolické linie) se dívalo na husitství a na českou reformaci až po Jednotu Bratrskou jako na vrchol českých dějin, a proto se začalo v českých dějinách černobíle rozlišovat a znaménkovat: utrakvista je dobrý, katolík špatný, český bratr je dobrý, jezuita špatný (s jedinou výjimkou Balbína, který přece napsal Obranu jazyka českého!), baroko /jako "sloh copový"/ je špatné, Hus je dobrý, svatý Jan Nepomucký je špatný, Mariánský sloup je špatný, ba dokonce i vestfálský mír byl špatný, protože nezaručil návrat nekatolíků do Českého království (asi tedy měla Třicetiletá válka trvat snad ještě déle a asi snad mělo být zabito více milionů lidí, aby se nekatolíkům dostalo lepšího postavení v Evropě?), Habsburkové jsou špatní (s výjimkou Josefa II., který rušil katolické /a tedy špatné/ mnišské řády a kláštery a který vydal Toleranční patent)... a tak bychom mohli pokračovat a vidíme, že černobílé vidění dodnes u některých přetrvává...
Zkrátka se všechno porovnávalo a poměřovalo tím, nakolik to ubližovalo nebo přálo českým nekatolíkům.
Stihomamem českých nekatolíků se poměřovaly dějinné události, hledalo se, kde kdy, kdo nějak ublížil nekatolíkům, jako by snad se celý svět točil a celé dějiny se točily jenom kolem skutečných nebo domnělých křivd na nekatolících. „Ó vy všichni, kteří jdete cestou, pohleďte a vizte, je-li bolest, jako bolest má" - tento verš Pláče Jeremiášova (1,12) vztahují katolíci na bolest trpící Panny Marie. Ale spíše to dnes vypadá, jako by nekatolíci neustále takto vystavovali na odiv všechny skutečné nebo domnělé minulé křivdy, které se jim kdy staly (nebo o nichž si oni myslí, že jim bylo ukřivděno).
Podívejme se na to konkrétně: už roku 1848 vznikl první návrh na odstranění Mariánského sloupu. Ta „revoluční myšlenka“ nevznikla sice na pražském magistrátu (jak to ve svých vzpomínkách chybně píše Josef Václav Frič o svém otci Josefovi Fričovi), ale asi na schůzi Svatováclavského výboru (přejmenovaného později na Národní výbor): „Budiž zde mimochodem i to podotknuto, že se někteří silně o to zasazovali, aby se na památku vydobyté svobody postavil buď na Bílé hoře, aneb na náměstí staroměstském konstituční pomník, veřejnou sbírkou, avšak jménem a hlavní péčí pražské obce... Otec můj navrhoval... aby se pomník proti Týnu, oslavující Vestfálský mír a obranu Prahy proti Švédům, pod Ferdinandem III. postavený, odstranil, když tam (dosti možno že až dosavad) dle vlastního doznání známého nám pátera Škampy odbývají se vždy v sobotu litanie s díkem panně Marii za vítězství rakouské na Bílé hoře, ač to císař Josef II. co zbytečné a nemístné již pokořování svých poddaných dávno zakázal, jakž i zastavil slavná procesí o výroční den oné osudné bitvy, jež se od Karmelitánů, to s obrazem Panny Marie Vítězné, brala přes Hradčany až ke kostelíku za Hvězdou. Na místě pak onoho švédsko-pruského (sic!) pomníku (jednoho kamenného draka vzpoury a kacířství porážejícího anděla podtrženo mnou byla v sedmileté válce pruská kule rozrazila) žádal můj otec, aby zdvižen byl sloup aneb obelisk s jmény defensorů a direktorů, dnem 21. června 1621 tam poblíže odpravených. ... sbírky byly již také zavedeny – ale když se pak za pár dní, neděl a měsíců vítr byl co nejdůkladněji obrátil, padl původní projekt a změnil se iniciativou dra Riegra i odporučením dra Pinkasa v pomník, postavený na Malé straně maršálkovi Radeckému.“ (Paměti J.V. Friče, Do třiceti let 3, Praha 1886, s.139)
Zde tedy máme první písemně doložené označení jednoho ďábla za „draka vzpoury a kacířství“ (a jedná se právě o toho ďábla, v němž se rádi vidí nekatolíci, který ale ve skutečnosti představuje Mor /Baziliška/). Fričovi platí k dobru, že ještě znal skutečný důvod postavení Mariánského sloupu jako „oslavu Vestfálského míru a obrany Prahy proti Švédům“ ale podléhal už mylné představě protikatolického zabarvení, že se prý katolíci u Mariánského sloupu modlili litanie „s díkem za vítězství rakouské na Bílé hoře“ - chtěl bych jen (jako katolík) podotknout, že litanie se s tímto úmyslem nikdy nemodlí a ani nemodlily, a už vůbec ne u Mariánského sloupu. Ale nekatolíci nemají správné ponětí o katolických modlitbách, možná dodnes si myslí, že se modlíme „proti nim“ (ale opak je pravdou, podle příkazu Ježíšova se máme modlit za své nepřátele: „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? A pozdravíte-li jen své bratry, co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,44-48) a k témuž nás vybízí i apoštol Pavel: „Dobrořečte těm, kteří vás pronásledují, dobrořečte a nezlořečte.“ (Řím 12,14).
O přezíravém vztahu národoveckých intelektuálů k MS (ale třeba i k sochám na Karlově mostě, vzpomeňme si, že druhým „cílem“ těch demonstrantů z Bílé Hory 3. listopadu 1918 po stržení MS mělo být svržení soch z Karlova Mostu do Vltavy – ale zabránili tomu na příkaz Národního výboru vojáci z Rudolfina) svědčí například zmínky Jana Nerudy v jeho článcích. V novinovém článku "Z nároží pražských" z roku 1869 citujme: „Galerie jezuitských soch (!?) na Kamenném mostě přece není ilustrací českých dějin! A ten sloup s několika kamennými otesánky, postavený na Staroměstském náměstí po bitvě na Bílé hoře (podtrženo mnou), jest nám toliko proto zajímavým, že jeho stín v pravé poledne padá na vydlážděný pražský – meridián! Kdyby tam nestál tento sloup, museli bychom kvůli tomu meridiánu postavit jiný, ovšem také – jinam...“
Jestliže Neruda volá v tomto svém článku po přejmenování ulic a po budování soch „z českých dějin“, protože nikde prý není připomenut: „žádný český král, žádný umělec, žádný učenec, žádný umučenec, ani žádný poctivý oběšenec český!“, a zatracuje názvy ulic podle „klášterníků obojího pohlaví: křižovníci, dominikáni, kapucíni, jezuiti, uršulinky atd. atd.“ pak už jsme doma: po takových novinových článcích to pak opakovali táboroví řečníci a různí socialisté na svých shromážděních a schůzích, a protože sloup nezobrazoval hrdinné české osobnosti, musel tudíž zobrazovat „katolické anděly vraždící protestanty-kacíře“ a musel být postaven „k potupě a hanbě českého národa, na důkaz vítězství Říma nad ním“ (Časopis Samostatnost Státoprávní pokrokové strany z 14. ledna roku 1911). Odtud je už jen krůček k neustále omílané nepravdě o důvodu postavení Mariánského sloupu: „Zato máme pomníky už hezky dlouho v Praze, které nás právě tak přílišně netěší; na příklad staroměstský pomník porážky bělohorské.“ (Jan Neruda, Národní listy 17. listopadu 1867)
Jestliže národovečtí novináři a spisovatelé mluvili takto, nemůžeme se divit, že to později Franta Sauer (který ukončil své vzdělání druhou třídou měšťanky) ve své sebeoslavné knize o zboření Mariánského sloupu (samozřejmě vydané až po uplynutí promlčecí lhůty v obžalobě proti němu za zničení cizího majetku) Franta Habán ze Žižkova charakterizoval takto: „Mariánský sloup byl postaven od nějakých ničemů na potupu národa."
Smutné je, že se tato demagogie až dodnes opakuje podle známé zásady, že „stokrát vyřčená lež stává se pravdou“, a že existují dokonce vzdělaní lidé, kteří této demagogii podléhají a kteří její životnost stále prodlužují jejím opakováním.
Nejsem nepřítelem Církve bratrské. Církev bratrskou z vlastní zkušenosti dobře znám. Měl jsem svého času dobré přátele ve sboru v Soukenické ulici a dokonce jsem kdysi občas navštěvoval jejich nedělní shromáždění (někdy i s Večeří Páně, jíž jsem se ovšem jako katolík pochopitelně nemohl s dobrým svědomím zúčastnit) a bratři se mně sice zpočátku pokoušeli přesvědčit, že jejich církev je přece ta "lepší", správnější, biblická, abych k nim přestoupil, ale to jsem pochopitelně odmítl, protože vím dobře o pokladech víry, tradice a nauky, které mohu najít jenom v katolické církvi a jejím učení. Nakonec to snažení vzdali a respektovali, že chci zůstat v církvi katolické (tedy "lidové" církvi, jak nám říkají). Nicméně tuto církev nijak neodmítám, věřím, že v ekumenickém snažení se můžeme spolu modlit a že se můžeme modlit za sebe navzájem a můžeme se snažit se vzájemně poznat a pochopit. Protože pravda nás osvobodí, ale lež a omyl a vzájemná nenávist nás naopak zotročuje a rozděluje (což si náš Pán rozhodně nepřeje, aby tomu tak bylo).
Nevidím nekatolíky rozhodně v podobách ďáblů, hadů, bazilišků, draků a lvů (a byl bych nerad, kdyby se tak chtěli vidět snad oni sami). Řídím se totiž příkladem slov apoštola Jana v jeho Apokalypse (Zjevení), když mu anděl v úvodních kapitolách opakovaně říká: „Andělu sboru v Efesu napiš...“ „Andělu sboru ve Smyrně napiš...“, „Andělu sboru v Pergamu napiš...“, „Andělu sboru v Thyatirech napiš...“, „Andělu sboru v Sardách napiš...“, „Andělu sboru ve Filadelfii napiš...“, „Andělu sboru v Laodiceji napiš...“(Zj 2,1 - 3,14)
Totiž: tehdejší sbory (místní církve) se mnohdy od sebe lišily mnohem více, než se dnes od sebe liší různé křesťanské církve: například neměly vždy k dispozici opisy všech evangelií /nebo některé z našich čtyř dokonce neuznávaly/, a používaly vedle nich i některé apokryfní spisy – a různé sbory různé. Neměly naprosto stejnou nauku, i když v hlavním se shodly a byly otevřeny darům Ducha a poznání (i právě od jiných obcí či sborů, od putujících apoštolů, učitelů a proroků z jiných církví).
Proč se tedy nechtějí nekatoličtí bratři na Mariánském sloupu raději vidět v pozicích těch andělů? – Ti bojují přece proti Herezi, Moru, Hladomoru a Válce – což to není správný boj Božích andělů proti Neřestem, které přinesla Třicetiletá válka, a které se stále objevují a projevují až dodnes?
Autor je historik a archivář Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu.
