Seznamka
Jiří Zajíc
Autor: archiv autora
Nedávno vyšlo číslo dominikánského časopisu Salve, které bylo věnováno Důvěře. Rakouská teoložka a socioložka Regina Polak v tomto čísle publikovala zásadní článek „Ztráta důvěry jako mene tekel pro církev“. V tomto článku Polak upozorňuje na to, že zásadní zlom poklesu víry nejen v církve, ale i v Boha „křesťansky zprostředkovávaného“ začal u generace narozené po druhé světové válce a na to navazuje: „Z této perspektivy se krize důvěry v církev jeví ve svém jádru jako krize otřesené víry v tradovaný obraz Boží, při jehož pastoračním hlásání není brána dostatečně v potaz historická zkušenost…. Mnoho lidí si utváří za pomoci praktických spirituálních forem své zcela osobní chápání Boha. Avšak připravenost k setkání s biblickým a církevním chápáním Boha je zablokováno – zejména s trojjediným chápáním Boha a s vírou v Ježíše Krista jako Syna Božího.“
Ano. Tohle zjištění odpovídá i tomu, co kolem sebe už dlouhou dobu pozoruji. Jistěže pro mnoho lidí jsou kořeny ztráty důvěry v církev „na povrchu“. Skandály způsobené zneužíváním a znásobené neschopností církevních představitelů se s nimi čestně vypořádat určitě řadu lidí přesvědčily o tom, že církev nadále není jejich „domov“. Podobně je to jistě u těch, které stále neuspokojivá situace při církevních řešeních jejich nestandardní sexuální či genderové orientace přesvědčuje o tom, že jejich skutečné „přijímání s úctou, soucitem a jemnocitem“, jak to vyjadřuje Katechismus katolické církve, je jalová teorie.
Jelikož si mnoho lidí ztotožňuje církev s jejím „placeným personálem“ – zejména s „řídící strukturou“ –, tak mnohdy lidem stačí i iritující vystupování někoho z biskupů, aby to „zabalil“ s celou církví. Zejména mladým. Před třemi lety pořádala sekce pro mládež při ČBK setkání lidí, kteří v různých komunitách mají na starost doprovázení mládeže. Já jsem tam byl za Junáka – českého skauta. A k mému překvapení nejen u skautů, ale i u velké části ostatních mladých lidí tuhle roli „červeného hadru“ tehdy spolehlivě plnil Dominik Duka.
Ale kdyby šlo jen o tohle, tak bych si téma důvěry pro tenhle článek nezvolil. Skutečně vidím, že je třeba zásadnější reflexe. Nejprve ji připravím dvěma příklady, které jistě trápí nejen mě. První se týká známého stanoviska z encykliky Humanae vitae ohledně antikoncepce. Tučně je tam vysázené: „Církev … učí, že každý manželský styk musí zůstat otevřený k sdělování života.“ A současně se tam tvrdí, že v případě manželů, kteří už děti mít nemohou, „projevy, jimiž se manželé spojují v čisté intimnosti a jimiž se předává lidský život, jsou, jak připomněl Koncil, ,čestné a důstojné‘.“ Myslí se tím třeba situace, kdy žena kvůli operaci pohlavních orgánů už nikdy žádné dítě nepočne. A pokračuje to úplně stejně u zdůvodnění, proč antikoncepce na základě „periodické zdrženlivosti“ je rovněž „čestný projev lásky“, ačkoli rozdělení aspektu „plodivého a spojivého“ je tu evidentní.
Podobné logické problémy jsou i kolem celibátu kněží. Na jedné straně se v dokumentech pějí oslavy na řeckokatolické ženaté kněze, na druhé se na desítkách stránek zdůvodňuje nutnost rozhodnutí pro povinný celibát katolických kněží latinského obřadu. Kromě pohoršení těch, kterým jde o věrohodnost učení katolické církve, je tu zřejmý fakt, že naprostá většina dnešních katolických partnerů učení Humanae vitae nerespektuje a kněží, kteří tak či onak pod břemenem celibátu klesají a ze služby odcházejí, případně žijí „dvojím životem“, je spousta. Jak potom takové církvi důvěřovat?
Jak už jsem citací Reginy Polak na začátku naznačil, vidím ten kořen v tom, že celá stavba současné teologie (především katolické) se stala problematickou: čím dál tím většímu počtu lidí nejen nepomáhá zprostředkovat setkání s Ježíšem „pro nás ukřižovaným a vzkříšeným“, ale dokonce tomu setkání brání. V debatách synodálních kroužků se to projevovalo voláním po „změně slovníku“. Letité problémy v komunikaci ale vždycky signalizují hlubší problém. Je zřejmé, že pouhá změna slovníku nestačí. Že je třeba „celý příběh křesťanství“ znovu promyslet a převyprávět tak, aby byl pro současného člověka průhledem k Bohu i celému dramatu, které nazýváme dějinami spásy. Josef Ratzinger v rozhovoru s Vittoriem Messorim v roce 1984 mimo jiné uvedl, že pokud bude uvolněn ze své tehdejší role prefekta Kongregace pro nauku víry, bude se věnovat tématu prvotního hříchu, protože uvnitř evolučního modelu světa pro něj není místo, ale bez něj je celá Ježíšova mise nesmyslná. Myslím, že měl pravdu a že je třeba začít tady. U pro dnešek věrohodného vyjádření jádra Ježíšovy mise. Nejen proto, že Josef Ratzinger to už neudělá.
Text vychází ve spolupráci s časopisem Universum
