Seznamka
Dopisy od jezera Como
Autor: Muzeum města Brna
Dopisy křesťanského teologa a římskokatolického kněze Romana Guardiniho (1885–1968) od jezera Como mají v jeho rozsáhlém díle své zvláštní místo. Když nakladatel Josef Florian uvedl do povědomí jméno německého teologa italského původu, setkali se čtenáři s křesťanským intelektuálem, jehož oceňovali i papežové jeho doby a který dokázal oslovovat lidi uvnitř i mimo křesťanské prostředí. Na jeho univerzitní přednášky a bohoslužby chodily stovky lidí a mezi nimi i osobnosti, jakými byla třebas filozofka Hannah Arendt. Guardini uměl vést dialog o „křesťanském světonázoru“ se všemi, kteří o křesťanství ještě stáli, i když už neměli tak pevný vztah s některou z církví. Součástí takového rozhovoru byla i rozsáhlá korespondence, kterou vedl napříč jazyky, kulturami a národy s předními osobnostmi své doby, ale také se svými bývalými posluchači, přáteli i kritiky.
Dopisy od jezera Como, které vyšly ve skvělém překladu Vladimíra Petkeviče, je kniha, o které jsem si dlouhá léta přál, aby vyšla i u nás. Devět dopisů, které poslal svému příteli, faráři ve švábském Mooshausenu Josefu Weigerovi, od italského jezera Como, byly otiskovány na pokračování v časopise Schildgenossen. Když v roce 1926 vyšly knižně, tedy osm let po skončení první světové války, ukázalo se, že jejich autor dokázal pojmenovat životní pocit mnoha lidí, jimž se svět měnil před očima, a to v jejich pohledu spíš k horšímu než k lepšímu.
Guardini, jehož rodina se rok po jeho narození ve Veroně přestěhovala do německého Mainzu, pociťoval celý život velkou náklonnost k místu svého narození. Do Itálie se také často vracel a z poznávání svého rodiště pro svoje vědecké, spisovatelské a kazatelské dílo mnoho vyzískal. Cesta k jezeru a to, co na ní viděl, stejně jako postupná proměna turisticky nezasažené krajiny, na něj citelně zapůsobily. V městečkách o pár tisících či stovkách obyvatel se do tradiční architektury a městské krajiny začaly vlamovat první továrny, moderní budovy, vysoké komíny. Klikatící cesty mezi městečky se začaly narovnávat, přibýval asfalt, starobylé vily, někdy ze 16. století, se počaly proměňovat na hotely, nebo si je začali kupovat bohatí lidé, jak píše Guardini, z Ameriky nebo Balkánu jako své letní haciendy. Někde po tisíciletí budovaná městečka se mění. Tam, kde kdysi souvisel obsah, a tedy vnitřek stavby a jejího okolí, s vnějškem, se obsah změnil a zbyla jen fasáda. Dům totiž, říká Guardini, nelze jen obývat. Byl postaven pro to, aby se v něm žilo, aby v něm život začal i končil a aby všechno, co je jeho součástí, podporovalo člověka v jeho osobním, duchovním růstu. Ve srovnání s Německem 20. let a zvláště s jeho průmyslovými regiony, tu Guardini našel jedno z posledních míst, o kterých kdysi pochvalně psal třeba Plinius mladší.
Romano Guardini v roce 1920
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Jak dny a týdny ubíhaly, Guardini stále víc srovnává to, jak vypadá kultura a civilizace v Německu a tady. Jelikož vložil část své erudice a svého talentu i do problematiky liturgické obnovy a nových forem sakrálního umění, které mělo zvláště v Německu své významné představitele z řad architektury a výtvarného umění, nemůže svět nad Alpami odepsat. Skrze to, co se v Německu i jinde už dávno stalo, vidí, co zanedlouho čeká ještě idylický svět kolem jezera a mezi horami. Jen v máločem se mýlil. Italská společnost se proměnila – nejprve na severu, později i na jihu, což s sebou neslo i zprůmyslnění krajiny a orientaci na jiné než tradiční druhy obživy. Dnes, kdy se comský region stal jedním z nejdůležitějších turistických center severu, by Guardini musel hledat své štěstí v jiných oblastech, patrně střední vnitrozemské Itálie nebo jiné země. Úplně stejnou míru nostalgie a ještě daleko větší odpor k proměně italské společnosti ukazuje ve svém díle básník a filmový režisér Pier Paolo Pasolini. Kdo četl zelenou encykliku papeže Františka Laudato si’, bude Guardiniho dopisům dobře rozumět.
Co nám, lidem 21. století, mohou Guardiniho dopisy říct? Krajina, kterou obýváme, je již krajinou ryze kulturní, přetvořenou člověkem často do nejmenších detailů. Naše dílo jen málo navazuje na přírodu, spíše ji využívá ve svůj prospěch, v nejlepším případě jako dekoraci. Guardini si myslel či přál, že „do přírody se může začlenit veškerá lidská tvořivost: budovy a jejich vybavení, zařízení a oděv; a vůbec práce, pohyb, životní řád, zvyky a tradice“. Že to ještě možné je, dokazují různí architekti, urbanisté a umělci po celém světě. Realita je však taková, a to nejen v dnešním Německu či Česku, že věci výjimečné svým vznikem a duchovní hloubkou, které sloužily po staletí jako určité kotvy toho, co nazýváme kulturou a humanitně orientovanou civilizací, jsou dnes proměněny na státní nebo soukromé památky, sloužící k časově omezené rekreaci.
Asi každý máme nějaký vlastní „ráj“, místo, které si hýčkáme jako to nejcennější. Někteří z nás jsou navíc ochotni nasadit sami sebe, když se takové místo ocitne v nebezpečí. Křesťanský postoj znamená také to, že věci a po tisíciletí budované vztahy a pouta člověku pouze neslouží, ale že člověk musí v určitém ohledu sloužit jim a pečovat o ně, protože bez této opečovávané paměti není zřejmé, jakou budoucnost by rád ve své přítomnosti budoval a o co vlastně usiluje. Kdyby nám Guardiniho Dopisy od jezera Como posloužily v tom, abychom se ve svém životě a ve svém domácím prostředí zaměřili na reflexi vlastního obsahu a hodnot, které s ním souvisí, je možné, že by ještě šlo vystoupit z nastoupené cesty k totální globalizaci všeho a všech, v níž si lze pronajmout třeba vilu z 15. století na břehu překrásného jezera nikoliv k životu, ale třeba k představení výrobků, které nemají pro hodnotu našich životů a pro posvátnost světa žádnou cenu. Jaký svět asi zbyde po nás?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
