Seznamka
Instalace Marka I. Rupnika v českobudějovické katedrále
Autor: archiv autora
Když se vybírá u lidí v kostele, často od starých žen a mužů, na nákup toho, o čem si úzká skupina privilegovaných mužů myslí, že je to umění, mohou dárci kromě darování peněz rozhodovat v rámci synodální cesty třeba také o tom, že se bude konat mezinárodní umělecké sympozium a soutěž o tom, kdo do daného liturgického prostoru vytvoří obraz, sochu, ikonu, tapisérie či jiný druh výtvarného díla? Tyto a podobné otázky se objevily v nedávných letech v souvislosti s nákupy uměleckých artefaktů pro liturgické prostory. Vybraní umělci, těšící se právu nekritizovatelnosti a zastiňující nespočet vynikajících uměleckých osobností naší doby, tapetovali církevní prostředí v podobě dobře zaběhlé umělecké manufaktury. Jeden takový případ jsem reflektoval v těchto svých dvou článcích.
V českém prostředí naráží synodální cesta církve tak, jak ji vytyčil papež František, na poměrně velký nezájem, který je navíc rámovaný jen těžko vykořenitelnou zkušeností fiaska Plenárního sněmu katolické církve z let 1997–2005. Principy a kritéria synodality odkazují na klíčové dokumenty Druhého vatikánského koncilu, které se týkají charakteru života, služby a odpovědnosti všech členů Božího lidu, kteří byli dříve označováni jako klerici (duchovní) a laici. Tato dvojkolejnost duchovního stavu Božího lidu, v němž jsou jedni považováni za profesionály a druzí za amatéry-laiky, se dodnes otiskuje také v tom, jakým způsobem se rozhoduje o vnitřním životě farností a o pořizování uměleckých děl pro člověka 21. století.
Koncil neposunul v síle Ducha svatého církev k tomu, aby se otevřela světu, který minul. Aby dál nostalgicky vzdychala po časech, které se nikdy nevrátí. Aggiornamento mělo mít skutečně charakter trvalých Letnic, v nichž všichni členové Božího lidu budou v církvi aktivní a nepostradatelní. Ne sice z českého prostoru za železnou oponou, ale ze svobodného a kulturního světa známe řadu příkladů, kdy papežové, kardinálové, biskupové a šéfové kongregací delegovali na členy Božího lidu konkrétní úkoly. Připomínám si například dnes blahoslaveného starostu Florencie Giorgia La Piru, filosofa Jacquese Maritaina či právníka Vittoria Bacheleta, které církev vyslala v jejich povolání na specifickou křesťanskou misi, kterou všichni tři plnili ke cti a chvále Boží (a Bachelet byl navíc pro své postoje zavražděn). Pokud mohou být ti, kteří byli dříve nazýváni laiky, povoláváni ke skutečně velkým úkolům křesťanského svědectví ve světě, v kultuře či v politice, jaká překážka jim brání, aby spolurozhodovali o liturgickém a církevním prostoru, který chápou jako svůj domov, někteří dokonce jako domov mnohem podstatnější než obydlí, v němž žijí? Nechali byste si do svých domovů instalovat za vaše peníze obraz od vašeho souseda – amatérského kopisty obrázků z internetu?
Vzpomínám si na několik lidských osudů během Plenárního sněmu. Mám před očima stařičké bratry a sestry, kteří věnovali roky moderování farních skupin a žili nadějí, že se statisticky drobná skupina pastýřů začne ptát statisticky majoritní skupiny věřících, nad čím přemýšlejí, jaká jsou jejich přání, očekávání, potřeby a sny. Všechno to však vzalo v závěrečném jednání za své. Laikům bylo polopatě dáno najevo, že o jejich zkušenosti nikdo nestojí. Netrvalo dlouho a v nepochopitelné lavině plošných nostalgií po návratech před koncil, se znovu začal prosazovat ve světě opouštěný model rozhodování jednoho jediného člověka jako svého druhu orientálního satrapy, jenž prostřednictvím oficiálních tiskovin zpětně informuje věřící o tom, co, kde a jak se stalo.
Má být v synodálním charakteru církve většina věřících jen pasivní, přijímající stranou, nebo je možné dostát pastorálnímu smyslu Druhého vatikánského koncilu a umožnit Božímu lidu, aby uplatnil své duchovní dary, schopnosti a charismata? Když italský teolog českého původu Vladimír Boublík, pozdější profesor a děkan Teologické fakulty Lateránské univerzity, psal pro české prostředí knihu Boží lid, v níž jako nikdo předtím a nikdo potom reflektoval jeden z klíčových dokumentů koncilu Lumen gentium, hledal praktické uskutečnění koncilových a církevních myšlenek i mimo akademický svět a mimo uzavřený okruh kuriálních zaměstnanců. Stal se tak například průvodcem nedělních mší svatých v různých římských kostelících a v katakombách, kde se scházely vynikající osobnosti z oblasti kultury a umění. Pro ně si připravoval své promluvy a od nich v dialogu slýchal, jak odpovědné je povolání umělce, jenž touží věnovat část svého díla pro sakrální prostory a hlavně – k prohloubení víry svých bratří a sester. Věřte, že Vladimír Boublík si ani v této službě nevystačil s frázemi o umění a citáty z encyklopedií.
Objevuje se otázka, není-li škoda snášet do depozitářů nebo vracet autorům jejich díla, která jsou spojena například s mocenským, duchovním či sexuálním zneužíváním, nebo která byla zakoupena k uspokojení jednoho či dvou lidí, jimž navíc nebylo hloupé si nechat tento dárek zaplatit věřícími. Jak vidno, ani v českém katolickém prostředí nestojí v popředí starost o oběti a pozůstalé, ale snaha zachovat dobrý obraz církve, jejíž pastýři se ani ve výběru umění přece nemohou mýlit. Není tedy co snášet do depozitářů. Člověk, který se orientuje v tom, jaké umění vytvářejí současní umělci napříč kontinenty, kulturami, civilizačními okruhy a symbolickými mapami, musí být výběrem jedněch a těch samých tvůrců pochopitelně zklamán.
Z principu totiž neexistuje žádný správný umělecký mustr, podle kterého by měli tvořit ti, kteří by rádi dělali liturgické umění. Lidé, kteří připravili koncil a zaštítili ho teologicky, volali již desítky let předtím po pestrosti a svobodě, které jsou viditelným projevem Letnic. Myslím, že jedna z nejlepších variant se dnes jeví jako časově ohraničené umělecké instalace, provázející – rámující – doplňující – a podtrhující například období duchovní obnovy, jednotlivé papežské a biskupské intence, výročí světců a událostí a pochopitelně také potřeby a přání věřících, které vzejdou ze synodálních dialogů. V liturgickém prostoru neexistuje jedna jediná věc, která by v něm byla dokonalá, jedině správná, absolutně nezbytná a takzvaně napořád – kromě JEDINÉ, kterou je Bůh ve svém Slově, v Eucharistii, v dalších svátostech, v modlitbách a prosbách lidí. Existují pochopitelně umělecká díla, u nichž je zřejmé, že jejich autorům bylo dáno sáhnout si do kapsy Boží milosti a vytvořit něco, co na světě doposud nebylo a bez čeho by byl svět (a církev) o něco chudší. Takzvaně zázračných obrazů, soch a ikon nemá církev na rozdávání a musí udělat všechno proto, aby toto dědictví zachovala pro budoucí generace. Ze srdce liturgického prostoru však nemůže zmizet jediné – Bůh, který je láska, a člověk, který tuto lásku neprožívá privátně v kostele, ale svědčí o ní všude tam, kam je Bohem ve svém životě poslán. Není posvátnější prostor na světě, jak říkali konciloví otcové, než lidské srdce a svatyně lidského svědomí. Ty nejsou zdobeny ani obrazy, ani sochami, ale skutky, v nichž se člověk stává svobodným a pokorným nástrojem Boží vůle a Božích zázraků.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
