Normalizační církev

Michaela Vetišková
Autor: archiv autorky

V souvislosti s událostmi roku 1968 mě napadá jedna podobnost. Totiž, zda římskokatolická církev (dále ŘKC), jejíž součástí jsem a chci být, není mnohdy poněkud normalizační. Je v tomto prostoru vždy respektována a ctěna svoboda svědomí a slova? Mohou lidé s jinou než většinovou sexuální orientací být tím kým jsou, aniž by se museli obávat církevní perzekuce? Mohou ženy, které v sobě nosí touhu dělat v ŘKC i jiné věci než nosit obědy na faru, s touto touhou veřejně vystoupit (viz. podcast Bez filtru a poslední rozhovor a Anežkou Hesovou vyjde snad v září), aniž by byly považovány za „hysterky, které nevědí, kde je jejich místo“? Není velmi prazvláštně zdůvodněné zrušení pracovního poměru na teologické fakultě poněkud normalizační postup? 

A naopak - mohou lidé, kterým se chodí lépe po vyšlapaných cestách, říci svůj pohled, aniž by jim hned přiletěla nějaká nálepka? Labelling. V sociální práci považován za velmi nebezpečnou praxi. Konzervativec, progresivista, moralista, liberál. Nepoužívají se tyto výrazy v církevním prostředí také jako nálepky, které o člověku vůbec nic neřeknou, pouze prohlubují předsudky? Tak jako se používaly nálepky typu mánička apod. 

V sobotu 17. srpna se na tuřanském hřbitově v Brně konala tradiční panychida za pana biskupa Felixe Maria Davídka. Jeden z účastníků, velice obětavý člověk, mi mezi řečí řekl, že to asi není tak úplně církevní akce. Proč by nemohla být? Krásná dáma, která přijala kněžské svěcení z rukou pana biskupa, Ludmila Javorová na závěr bohoslužby tlumočila jeho slova: „Nepřestávejte toužit“.

Beru si to k srdci a nepřestávám toužit po církvi, kam se vejde každý, kdo touží. Po církvi, která je nositelkou hodnot, za které mnozí křesťané byli ochotni riskovat. 

Autorka vystudovala Učitelství náboženství a etiky na Teologické fakultě v Českých Budějovicích a později Sociální práci na Vyšší odborné škole v Brně na Kotlářské ulici.