Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
„Nezapomínejme, co se stane při posledním soudu: Pán se nás nebude ptát: „Co jsi studoval? Kolik máš titulů? Co velkého jsi vykonal…?“ Ne, ne: „Pojď, pojď se mnou – řekne Pán – protože jsem měl hlad a dal jsi mi najíst, měl jsem žízeň a dal jsi mi napít; byl jsem pronásledován a ochránil jsi mne.“ Tohle je téma poslední zkoušky, podle kterého budeme souzeni. Tady je světlo pro naši cestu a je tu také účinný protijed, abychom v nás a kolem sebe zvítězili nad skartační kulturou: prosím vás, neskartujte lidi, netřiďte lidi podle světských kritérií: jak jsou důležití, kolik mají peněz… Pryč s těmihle světskými kritérii! Neskartujte, ale přijímejte, objímejte všechny, všechny milujte. Tahle kultura povstává z individualismu a z rozdělení, které bohužel v naší době vládne.“
Tahle slova řekl papež František na závěr svého setkání účastníkům generálních kapitul čtyř řeholních řádů – třech ženských a jednoho mužského. Také on ví, jak svůdné je si z pozic duchovního povolání hledat prominentní přátele a sedávat s nimi na opulentních recepcích. Když papež hovoří o tom, že výchozím bodem založení jejich řeholí je láska, kterou mají projevovat v nezištné službě druhým, je si vědom – a to i ze své praxe jezuity –, jak snadné je ztratit ze zřetele to, čemu člověk kdysi uvěřil a čemu se také rozhodl sloužit.
Zdá se to být skoro neuvěřitelné, s jakou civilností a bez špetky servilnosti jedná papež s hlavami států, s politiky, s kardinály a vůbec se všemi, kteří mají ve společnosti či církvi nějakou moc. Mnohokrát vyzýval účastníky svých audiencí a ty, s nimiž se setkává, aby se zdrželi všelijakého poklekávání a líbání prstenů, která by měly ukázat papeže jako příslušníka nějakého jiného živočišného druhu, než je homo sapiens sapiens. To, jak se František prezentuje, je pochopitelně pro řadu křesťanů nepřijatelné. Udržovat výhodné styky s takzvaně mocnými, kteří budou už zítra zapomenuti, se zdá být mnoha exponovaným křesťanům, ať laikům, či klerikům, „normální“. Stačí se rozhlédnout po českém církevním a teologickém prostředí.
Rozhodnutí pro Boha má být podle papeže svobodné, odvážné a velké. Říká: „Je proto potřeba otců a matek, aby pomáhali zvláště mladým lidem pochopit, že být svobodný neznamená zůstávat věčně na rozcestí a „poodbíhat“ tu doprava, tu doleva, aniž by se někdy dali správnou cestou. Být svobodný znamená bezesporu vsadit – vsadit! – inteligentně a rozvážně, ale také odvážně a se sebezapřením na cestu, abychom rostli a dělali pokroky v dynamice daru, a byli šťastní, milujíce podle Božího plánu.“
Představte si, že by se v nezastíraném návratu části katolické církve u nás do minulosti rozhodovali pro zasvěcený a služebný život ti, kteří by tím chtěli vyzískat známosti s mocnými a vyšvihnout se tím do některé z řídících funkcí. Papež si je vědom, že lidé, kteří se dávají na dráhu zasvěceného života, jsou ve světě, kde se všechno včetně lidského života přepočítává na peníze, stále ještě výjimečným příkladem a povzbuzením, že život lze zasvětit úplně něčemu jinému než počtu získaných akademických titulů, společenské důležitosti nebo majetku. Řeholnice a řeholníci, kteří si uchovají vědomí svého prvotního rozhodnutí a celoživotního zasvěcení, se ještě mnohem víc než dřív stávají ozdobou a nadějí církve. Myslím, že nejen můj sen je, aby se právě řeholnice a řeholníci ujímali velkých církevních a teologických úkolů a promítali přitom do své práce to, oč je žádá sám papež. Je to jedna z věcí, o kterou našeho Pána prosím.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
