Co tě přivedlo do jezuitského řádu? A co ti ignaciánská spiritualita dává?
Mohl bych odpovědět velmi stručně: Prostě jsem svobodně vyslyšel Boží pozvání. Pocházím z katolické rodiny, od dětství jsem ministroval, měl jsem kolem sebe mnoho věřících přátel a vrstevníků. Vždy jsem naštěstí v pravý čas potkal někoho, kdo mi pomohl vyrovnat se s pochybnostmi a otázkami, které život přinesl. Když jsem na prahu dospělosti zvažoval svou životní cestu, přitahovaly mě mnohé spirituality (z různých důvodů to byli například salesiáni nebo františkáni), ale ta jezuitská, nebo lépe řečeno ignaciánská duchovnost, mě nakonec chytila nejvíc za srdce. Cítil jsem, že jsem v řádu konečně nalezl pokoj a svůj duchovní domov. Nebylo to snadné, musel jsem se postupně vzdát mnoha iluzí, ale přesto mě tato spiritualita stále inspiruje, dává mi směr, dobré nástroje k rozhodování a je pro mě smysluplnou cestou naplnění života.
Papež František je taky jezuita. Jak to podle tebe ovlivňuje jeho práci pro církev?
Jak se domnívám, v jeho způsobu myšlení, vyjadřování a jednání je zřetelně vidět, že prošel zkušeností duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly. Zejména to vidím v jeho důrazu na rozlišování, doprovázení a prožívání útěchy z Božího působení, zejména v naší slabosti.
Co říkáš jeho snaze o synodalitu v církvi? Kam podle tebe povede?
Vidím v ní velkou naději v době, kdy zejména přemýšliví a mladí lidé ztrácejí k církvi důvěru. Velmi oceňuji, že František rád nechává běžné věřící, aby se vyjádřili k tématům, které je pálí. Vatikánské dokumenty se dříve často míjely s cílovou skupinou, pro kterou byly určeny. František nechce vydávat nějaké dokumenty od zeleného stolu, byť by i byly vystuženy tou nejúdernější teologickou argumentací, ale chce, aby texty vznikaly synodálně.
Synodální cesta by neměla být časově ohraničeným procesem přípravy na setkání několika církevních představitelů a teologů, ale začátkem proměny způsobu, jak církev žije. A když říkám církev, nemyslím tím jen papeže, biskupy a kněze. My všichni jsme, jak nás o tom ujišťuje svatý Pavel, živým chrámem a mystickým Kristovým tělem – my všichni jsme církví a na každém z nás záleží, nakolik bude vzkvétat, či upadat.
Jak hodnotíš své zkušenosti z různých zemí světa, kde jsi žil, studoval a působil?
Každý pobyt za hranicemi naší země byl pro mě obohacující, i když každý jinak. Upřímně bych každému přál vydat se za humna a podívat se na svoji rodnou hroudu z většího odstupu. Já jsem si začal své země více vážit, ale také jsem pochopil, že vždy při každé situaci existuje více náhledů a způsobů řešení. Díky svému pobytu v zahraničí jsem získal větší míru tolerance a schopnost vážit si jinakosti druhého.
Doprovázel jsi studenty v Praze a v Olomouci. Jak toto období zpětně vnímáš?
S láskou vzpomínám na skvělé lidi, které jsem v těchto dvou městech potkal. Služba pro společenství věřících v Praze i v Olomouci pro mě bylo skutečnou radostí. Mnohé jsem se naučil, i ze svých chyb a přešlapů, ale tak už to v životě bývá. Neustále jsem zakoušel nesmírnou Boží štědrost. Díky jeho velkorysosti, ale také ochotě a otevřenosti mnoha aktivních spolupracovníků, se podařilo dobré dílo.
Když se za tímto obdobím ohlížím, napadá mě hned několik postřehů. V sekulární společnosti čelí kněz stále víc potřebě nespokojit se s tím, co dosud fungovalo. Musí stále prohlubovat svou vnímavost, aby lépe pochopil společensko-kulturní kontext, ve kterém působí, neustále rozlišovat a hledat nové cesty, jak nejlépe reagovat na měnící se situaci. Dnes je služba kněze mnohem méně založena na snaze oslovit velké davy, spíše znamená doprovázet jednotlivce. Navíc je třeba nabízet jiný přístup v pastoraci mladých dospělých z křesťanských rodin na jedné straně a v přístupu k hledajícím a konvertitům, kteří často projevují plachou zbožnost, na straně druhé. Také je nesmírně důležité budovat otevřené společenství, ochotné přijímat kohokoli, i když se jeho život vymyká předem „narýsovaným“ představám tradičního křesťana. Všichni jsme stále na cestě a nikdo nemá právo druhého odsuzovat za jeho slabosti a bránit mu, aby se mohl radovat z bezpodmínečného Otcova objetí.
Začínáš působit mezi studenty v Brně. Co od této etapy svého života očekáváš?
Předpokládám, že se nudit určitě nebudu. V moravské metropoli studuje mnoho věřících studentů z různých koutů naší země a také ze Slovenska. Malá není v Brně ani skupina těch, kteří se připravují na přijetí iniciačních svátostí. Každé studentské centrum je samozřejmě jiné, ale rozdíly mezi českými a moravskými studenty se po mém soudu dnes stírají. Proces sekularizace je leckdy na Moravě strmější než v Čechách, takže nečekám, že bych měl v Brně volit radikálně jinou pastorační citlivost. Snad budu schopen aspoň některým mladým lidem nabídnout duchovní doprovázení, ale také užitečné nástroje k rozhodování, životní volbě a běžnému duchovnímu rozlišování. Pro mě je také velmi důležitá cesta křesťanské kontemplace, kterou bych rád dále sdílel i s jinými.
Proč myslíš, že je Česko tak ateistické?
Jsem trochu skeptický k tvrzení, že je Česko nejateističtější zemí. Lidé si jistě zachovávají velký odstup od církve a jsou nedůvěřiví k náboženským institucím. To má jistě své historické důvody. Nicméně se často setkávám s živým zájmem o spiritualitu a smysl života, mnoho lidí i dnes vnímá realitu, která přesahuje hmatatelnou skutečnost. Problémem křesťanů ovšem je, že neumí tyto lidi oslovit a sdílet s nimi svoji cestu. Naštěstí existuje mnoho skvělých projektů, které se o to dnes účinně snaží, a přináší tak naději pro budoucnost.
Co všechno ve světě může katolická církev pomoct zlepšit?
Žertem se říká, že církev je poslední dva tisíce let v krizi. Přesto křesťanům každá těžká situace vždy posloužila k růstu a zrání. Věřící by měli nejprve měnit sebe, jedině tak mohou proměnit i své okolí. Každopádně jako ti, kteří jsme uvěřili Kristu, jsme povoláni k tomu, abychom se snažili učinit tento svět lepším místem k životu – třeba i tím, že rozeznáváme podobu Krista v tváři potřebných, utrmácených, opuštěných či vytlačených na okraj společnosti.
Jak se mění religiozita v „éře autenticity“?
To je velmi důležitá otázka. Výrazové spojení „éra autenticity“ trefně užívá kanadský filosof Charles Taylor. Poukazuje tak na to, že dnes ubývá lidí zabydlených v nějaké tradici, a naopak přibývá lidí hledajících. Ti se už nechtějí věnovat náboženské praxi z prostého zvyku, pokud o dané věci nejsou sami přesvědčeni. Vysoko však hodnotí autentické duchovní zkušenosti. Pokud je nenachází v církvi, hledají je jinde. Na tuto skutečnost kdysi prorocky upozornil už teolog Karl Rahner, který vyzýval věřící k většímu usebrání a pohroužení, neboť podle jeho slov křesťan zítřka bude buď „mystikem“, nebo nebude vůbec.
Jak se dá podle tebe nejlíp evangelizovat v sekularizované společnosti?
Budoucnost církve vidím především v tom, že bude schopná změnit paradigma svého působení v tomto světě, bude méně přítomná ve svých někdejších folklórních formách, a naopak zesílí svou nabídku pravdivého duchovního života. Pro hledající a nezakotvené se spiritualita dnes často stává jakousi první „nárazníkovou zónou“. My máme především věrohodně svědčit o své zkušenosti Kristovy lásky, ale dokud pro hledající nevytvoříme otevřené prostředí, ve kterém by to mohli sami zakusit, vyjde seberafinovanější evangelizační strategie naprázdno. Dlužno dodat, že křesťané musejí být nejprve duchem evangelia, tedy radostnou zvěstí Ježíše Krista, sami prodchnuti a proměněni. Zapalovat může jen ten, kdo sám hoří.
Zmínil jsi, že dnes z církve odcházejí hlavně mladí lidé? Jak by mohli církevní představitelé tento trend zvrátit?
Je pravda, že mnoho mladých a přemýšlivých lidí dnes v církvi nevidí žádnou relevanci pro svůj život. Důvodů je zřejmě více a nechci se tvářit, že je všechny znám. Osobně jsem zklamán z poměrů ve farnosti či v diecézi, z necitlivosti zpovědníků, z nekompetentních názorů k palčivým otázkám dneška. Mladí nechápou snahu některých i mladších kněží restaurovat staré pořádky, absolutizovat nějaké tradice, udržovat status quo, budovat exkluzivní společenství, které skrytě či nepokrytě odsuzuje ty, kteří do něho nepatří... Nezapomeňme, že součástí naší evropské duchovní tradice je i osvícenství a touha po svobodě. Místním církvím se ovšem často nedaří inkulturovat se v sekulární společnosti, lépe porozumět mentalitě lidí.
Čím je podle tebe v současnosti rozdělená společnost a církev? Co by mohlo pomoct toto rozdělení překonat?
Mám za to, že církev byla v jistém slova smyslu rozdělená vždy, dnes si to ovšem díky mediální kultuře více uvědomujeme. Rozdíly v různých náhledech jsou prostě faktem, který musíme vzít na vědomí, ostatně můžou být i bohatstvím. Pravdu hledáme vždy v napětí mezi různými, často i protikladnými pohledy. Potřebujeme si více naslouchat a snažit se porozumět jeden druhému. Zachovat si vzájemnou úctu navzdory neshodám a sporům. Protože smysluplná proměna bude možná až tehdy, když se v církvi a ve společnosti naučíme více komunikovat.
Změny nemohou být bezhlavým úprkem vpřed, ale na druhé straně je třeba někdy demaskovat nekritické úzkosti z jakékoliv změny. Církvi proto také pomůže, když se více otevře vanutí Ducha – ten nás proměňuje, ale také sjednocuje.
Kde a jak ty sám hledáš radost a naději v době, která je tak temná?
Učím se radovat z každodenních maličkostí. Vděčnost je pro mě ta nejpřímější cesta k útěše.