Katolická církev si postupně zvyká na to, co papež František označuje jako synodální cestu. Tento proces chápání církve a církevní identity nesměřuje primárně k provádění dílčích parametrických změn – povolení toho či onoho přístupu. Jde o zdůraznění nejistoty a nezabezpečenosti. A právě v tomto prostoru můžeme vidět samotnou podstatu určitého teologického a sociálního pnutí.
Pokud bychom chtěli analyzovat, co synodální proces přináší, například optikou pražské arcidiecéze, mohli bychom snadno říci, že frustraci a pnutí. Zjednodušující pohled by mohl klást dělicí linii mezi konzervativci a liberály. Přijde mi, že jde o něco hlubšího a zásadnějšího. O vztah k něčemu, co se ve filosofii označuje jako pole ontologické jistoty a vztahu k němu.
Jan Sokol říká, že doma se cítíme tam, kde můžeme v kuchyni najít oblíbený hrnek i v noci, aniž bychom rozsvítili. Chce tím říci, že domov je místem jistoty, prostorem, kde jsou známé věci na svém místě. Člověk nějaký prostor jistoty potřebuje, nezbytně interaguje se světem, který se učí pojmenovávat, jednat v něm, přemýšlet o něm. Vždy je v něm něco známého a něco, co vyžaduje určité poznání, nejistotu, risk. Tím, že něco poznáváme, se vystavujeme riziku, že to, na co přijdeme, nebude tím, co jsme chtěli. Martin Heidegger říká, že právě proto většina lidí nemá ráda filosofii, protože se nedá vymezit, ovládnout, protože nikdy nevíme, kam se svým myšlením dostaneme.
Současné době můžeme dávat mnoho různých přívlastků, ale podstatné je, že se v ní mnoho věcí rychle mění – od role žen ve společnosti přes způsoby práce až po geopolitické uspořádání. Zdá se, že si nemůžeme být jisti téměř ničím. A právě v tomto prostoru se ukazuje být silné náboženské prostředí – zdá se, že největší úspěch (dle počtu konverzí či „hlav“) slaví ta náboženství, sekty, společenství, církve, která nabízejí dvě věci, které současnému člověku, ohroženému neustálou změnou, chybí. Totiž sociální vazby a jistotu. Pokud se podíváme například do díla Michela Houellebecqa, můžeme říci, že právě on se ve svých románech k tomuto způsobu věření vztahuje.
Když papež František kritizuje klerikalismus, hovoří o diskursu moci, ale domnívám se, že podstatnější je ptát se, co tato moc zajišťuje. A odpovědí je, dle mého soudu, jistota a stálost. Příslušnost k náboženské skupině se stala pro část lidí zdrojem určité stálosti a jistoty, zabydlenosti. Je pak přirozené, že takové společenství bude inklinovat k jasným mravním normám, pevné a zdobné liturgii (je zde silně přítomné estetické hledisko religiozity), konzervativnímu stylu života. Sociologicky se zdá, že jde v podstatě o rozšiřování pole ontologické jistoty, vytváření si určité struktury ve světě, na kterou je možné se spolehnout.
Pokud bychom se podívali do jádra křesťanské zvěsti, pole ontologické jistoty bude přesně tím, co Ježíš svým učedníkům nenabízí – je prokletým (ukřižovaným) mesiášem, umírá na kříži, zdá se, že je vše ztraceno a celé věření je postaveno na nejméně pravděpodobné historické události – vzkříšení z mrtvých. Jestli by nějaká skupina lidí měla být inherentně citlivá na život v nejistotě, jsou to křesťané. Ježíš je celým svým veřejným působením narušovatelem pole ontologické jistoty obyvatel Izraele; ruší sobotu, říká, že je Boží syn, jí a pije s hříšníky, hovoří se ženami. Ježíš programově ukazuje, že pole ontologické jistoty (v biblickém vyprávění spojené s hrnci masa v Egyptě) je právě tím, čeho se musí nové náboženství – budoucí křesťanství – zbavit.
Smrt na kříži a vzkříšení představují zřejmě největší možný skok v ontologické nejistotě, kterého je člověk schopen – jak pro Ježíše, tak (v menší míře) pro apoštoly. Sama podstata křesťanství tedy spočívá v radikální ontologické nejistotě, kterou musí být člověk připraven nést. Respektive – pastorace a duchovní doprovázení do značné míry mají připravit člověka pro vstup do tohoto pole i tam, kde mu to nemusí být komfortní nebo kde na to není připravený. Být nepřipravený patří ke zkušenosti křesťanství stejně jako nejistota. Tonoucí Petr z Janova evangelia je toho jasným důkazem. Tonout, nevěřit, nedokázat učinit krok zbavení se sítě jistot, které nás zajišťují, je zcela v pořádku, říká evangelium, ovšem pouze pod podmínkou, že se snažíme s tímto stavem postupně něco udělat.
Synodální cesta, kterou řada evangelikálních církví jde již mnoho staletí, se snaží být určitým stylem myšlení, odvrhujícím pozemské pole ontologické jistoty. Jde o novou teologii, která nemá a nemůže sledovat primárně dílčí „problémy církve“, to jsou pouze partikulární jednotliviny. V jejím jádru je bytostné nezabydlení se ve světě. Ochota vstoupit do světa, ve kterém jistého není skoro nic, v němž se z náboženství nestane zdroj jistoty v souboji s liberálním světem (klíčovou hodnotou křesťanství je svoboda). V takovém případě se totiž pohybujeme v náboženství bez věření. Zatímco katolická církev se od protestantských církví musí učit jak procesům, tak teologii synodality, naopak katolická zkušenost posledních let nasvěcuje sociologii „potřeby jistoty ve vztahu k náboženství“ mimořádně zřetelným způsobem. A není důvod se domnívat, že jde jen o katolický fenomén. Stojíme v prostoru zcela obecném, zahrnujícím komunity napříč náboženstvími.
Naše úvaha tak směřuje ke dvěma podstatným závěrům. Tím prvním je přesvědčení, že boj proti synodálnímu procesu je sociologicky spojený s nejistotou v proměnlivém světě, kdy náboženskost (i upřímná zbožnost) hraje roli určité kotvy, o niž lidé nechtějí přijít. Právě metafora kotvy je podstatná v tom, že vyžaduje stálé a neměnné prostředí. Je velkou pastorální výzvou, jak s takovými lidmi (často vzdělanými, upřímně věřícími) pracovat. Současně platí, že třeba i (nejen) česká synodální cesta fixovaná do značné míry na farnosti je teologicky přechodným jevem – jejich podoba pocházející z josefínských reforem musí být nahrazena (jak demograficky, tak teologicky) něčím novým. Vázat synodalitu primárně na farnosti je teologicky parciální přístup, který skutečnou radikální proměnu myšlení přinést nemůže.
Druhým významným bodem je otázka toho, jaké pole ontologické jistoty Ježíš tvoří. Bez jistoty člověk žít nemůže. Zdá se mi, že Ježíš erozí nábožensko-formalistického a nacionalisticky vymezeného pole tvoří prostor pro význam vztahovosti s transcendencí a lidmi. Onou jistotou je On. Výzva synodální teologie dle mého soudu leží právě v tomto bodě – dokázat odložit strukturní jistoty, určitou představu vlastní divinizace a pole ontologické jistoty konstruovat skrze vztah k Bohu. Je pak zcela zřejmé, že jde o jistotu zcela odlišné kategorie nebo řádu. Toto nové pole jistoty může být odrazovým můstkem pro kritické uvažování o církvi, spiritualitě či komunitě.
Současně ale musíme mít na paměti, že církev je komplexním společenstvím a že ti, kteří od ní vyžadují jistoty a pevnost, kteří tváří v tvář měnícímu se světu utíkají do estetického a identitárně chápaného křesťanství, jsou církví také. I jim je třeba vytvářet prostředí bezpečné, hluboké, autentické, kriticky reflektující spirituality, která v určitém okamžiku může vstoupit do toho, co je součástí jádra křesťanské zvěsti – do pole zcela jinak chápané ontologické jistoty. Čas, který pro to budou lidé potřebovat, však může být různý.