Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Jeden z vrcholů letošního roku, olympijské hry a následně i hry paralympijské, zvedly další podivuhodnou vlnu zájmu lidí o to, co to jsou vlastně křesťanské hodnoty a tradice evropské civilizace. Myslím, že nejsem sám, kdo vidí nejen v české společnosti poněkud malou míru radosti a zároveň zjitřené postoje řady křesťanů na adresu našeho společného domova – Evropy a její přítomnosti.
Přiznám se, že když dám do závorky extrémní křesťanské a populistické postoje a výkřiky, nedozvěděl jsem se dosud, a to ani od představitelů mé církve a církví bratrských, co si představují pod souslovím tradiční křesťanské hodnoty. V rozhovorech s přáteli, kteří deklarují jistý konzervativnější přístup k životu a zvláště k etickým a antropologickým otázkám, jsem si ověřil, že to, co vyplývá jako etické a morální z jádra Kristova vykupitelského příběhu a tradice církve, máme společné a lišíme se jen v drobnostech.
Odlišujeme se spíš v tom, co je druhotné a co zaměstnává naše emoce a naše city. Společně pak odmítáme křesťanskou nevraživost a neúctu vůči druhým, rámovanou někdy otřesnou mírou náboženského analfabetismu a nutkavou potřebou dokazovat kulturními fenomény křesťanského náboženství vlastní nadřazenost nad těmi, „kteří ještě neprohlédli“.
Zažil jsem nedávno jednu humornou scénu. Je jedno, v jakém jazyce se odehrávala. Důležité je, že její aktér vyjadřoval extrémními způsoby svoji nenávist vůči Evropské unii a Evropě, které chápal patrně prostřednictvím bulvárního tisku a internetu jako ty, „kteří nám pořád něco nařizují“. Scéna vypadala asi takto:
Dotyčný si chtěl otevřít plastovou lahev s vodou a napít se. Narazil přitom na zapeklitý problém – na víčko napevno spojené s láhví, které má minimalizovat objem volně pohozeného odpadu. Po otevření člověk víčko nehledá a natočí-li víčko do správného směru, může pít z lahve právě tak pohodlně jako kdysi. Pán, o kterém je řeč, byl víčkem uveden do takových rozpaků, až se mu tento drobný plastový výlisek stal rozbuškou jeho odporu vůči unii a tomu, co po „nás slušných lidech pořád chce“. Víčko mu chvílemi nadzvedávalo nos, pak lezlo do úst, několikrát ho píchlo do oka, aby se vše v marné snaze o nápravu opakovalo v dalších a dalších dějstvích. Džin z láhve byl vypuštěn. Muž se snažil odtrhnout víčko zuby. Jenže po mnoha marných pokusech, kdy kromě víčka zběsile kousal do celé lahve jako rozzuřený pes, ji s odporem vůči unii odhodil a nadával u toho tak, že jsem měl nutkání si jeho seznam hospodářských zvířat a anatomických pojmů zapisovat pro blaho budoucích generací.
Tahle scéna mi připomněla všechny ty fantastické a místy neuvěřitelné představy o tom, kdo údajně řídí běh světa, naše životy a kdo z nějakého důvodu touží zničit církev způsobem, jakým se to nepodařilo ani dvěma největším totalitám 20. století. Věřili byste, že mezi těmi, kdo řídí naše životy, se až na výjimky vůbec nevyskytuje náš Pán? Recenzoval jsem před lety knihu Štěpána Smolena Cesta na Západ. Autor v ní shrnul svoje drobné putování Evropou jako cestu duchovně a mravně zpustošeným krajem, připomínajícím první dny po válce. Všude viděl jen zmar, prázdné a zavřené kostely, konec křesťanské civilizace, jak o ní četl v knížkách.
Napsal jsem a po letech bych to napsal znovu, že vyjít na cestu s představou toho, co hledáš, je ten nejhorší možný start. Sám znám ve svém italském okolí desítky kostelů, z nichž některé jsou úplně prázdné, jiné poloprázdné, jiné zdánlivě opuštěné. Všechny jsou ale na rozdíl od Česka otevřené, někdy celodenně. A když si člověk dá tu trpělivost, pozná, že i ten sebe opuštěnější kostel má své návštěvníky, své poutníky, lidi, kteří ho milují a kteří bez něj nemohou žít. Pokud se navíc zeptá těch, kteří tu žijí po generace, zjistí, že až na velké kostely, do nichž chodí v neděli a o svátcích křesťané ze širokého okolí, byla spiritualita tohoto kraje vždycky spíš tichá a skromná. Těch „pár věřících“, kteří jsou pro někoho synonymem zániku křesťanství a církve, jsou naopak právě ti, kteří svojí láskou a péčí dávají těm stavbám život a činí je majáky v krajině, kde se může z jakéhokoliv důvodu zastavit úplně každý.
Pro všecko na světě – co vlastně hledají všichni ti příznivci tradiční křesťanské Evropy, která připomíná království z pohádek? Touží po nových katolických státech s katolickými panovníky? Chtějí křesťanské ústavy pro své domovské země? Křesťanské vlády a dominantní křesťanské politické strany? Křesťanské školy a křesťanské kostelní a uliční hlídky, které budou dohlížet nad dobrými mravy? Nikdy v dějinách neměly církve tolik svobody, prostoru, možností a peněz, aby vybudovaly to, o čem se domnívají, že by bylo pro život církve potřeba. Mohou mít úplně, ale úplně všechno – své nemocnice, školy všech stupňů, sociální domovy, sportovní organizace, kulturní i náboženské stavby, duchovní znamení v krajině a na symbolických místech. Nikdo jim nebrání, aby žily úplně samostatně a vytvořily si svůj vlastní systém mimo systém – systém zdravotní a sociální péče, vzdělávání, kláštery, různé instituty, galerie, muzea a dokonce i banky. Řada mých přátel vlastně žije už dnes mimo systém – od státu nepotřebují nic, nikdo jim v ničem nebrání. Mohou si dělat, co chtějí, a chtějí-li – to třeba v akademické sféře –, je jejich badatelské úsilí odměněno státem a evropskými institucemi, pro nimž hlasatelé rigorózní morálky tak vehementně vystupují. Dali byste se živit tím, koho nenávidíte?
Dnešní Evropa, která zažívá jedno z nejdelších období míru, blahobytu a prosperity, vyrostla na lidech, kteří si nejpozději od první války udržovali vůči církvím určitý odstup. Poválečnou Evropu vybudovali lidé z válkou postižených rodin, polosirotkové, sirotkové, vdovy a vdovci, lidé, kteří přišli skoro o všechno a někdy i o své náboženské ideály a iluze. Jenže Evropa, která je naším domovem a které za tolik vděčíme, se nedá rozkousat jako plastové víčko u láhve s pitím. Nedá se zmuchlat a vyhodit. Nedá se odstřihnout. Nedá se od ní izolovat. Jediná smysluplná varianta je Evropu tvořit a ukazovat, že nikoliv tradiční křesťanství, ale žitá křesťanská víra všedního dne kohokoliv ze čtenářů tohoto článku do Evropy patří a má ji čím obohatit a co jí dát.
Nejkonzervativnější křesťanská hodnota dneška je pro mě být a zůstat katolickým křesťanem a teologem v prostředí církve, jejíž věřící se dívají na Evropu jako na ideologického nepřítele křesťanství.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
