Při vší úctě, ve škole sedím já

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative commons

„A myslíš, že když si vaši reakci někdo přečte, že to něco změní?“

„Ne, ale myslím, že pro Elišku je důležité, aby její hlas zazněl.“

Nedělní pastýřský list k začátku školního roku byl adresován převážně nám, rodičům a učitelům. Kdysi jsem toužila po tom, aby mě církev na cestě rodičovství provázela. Teď už mám spíš pocit, že rodiče od pana arcibiskupa mohou čekat jen výčet všeho, co je s mladou generací špatně. A to mi připadá jako doprovod v jednom z největších úkolů života dost málo.  

Pan arcibiskup v pastýřském listu vybídl rodiče a učitele, aby vedli děti ke kritickému myšlení. Nenapadl mě lepší způsob, než vpustit je do dialogu o tom, co slyšeli. Připadalo mi totiž, že si možná pan arcibiskup ani neuvědomil, že v kostele jeho slova uslyší i ti, o kterých mluví.

Díky za to, jak poctivě tuto rukavici Eliška zvedla.

Eliščina reakce:

V neděli jsem v kostele slyšela pastýřský list od pana arcibiskupa Jan Graubnera k začátku školního roku. Je pro mě důležité se k tomu vyjádřit, protože musím nesouhlasit s několika věcmi, které napsal.

Tady jsou mé poznámky:

• Na začátek bych ráda zmínila, že, při veškeré úctě ke všem rodičům, do školy chodím já. Sedím ve škole každý den mnoho hodin, učím se nové věci. Proto by mi dávalo smysl, kdyby se pastýřský list věnoval také nám, dětem ve školním věku. Nás děti oslovil pouze první odstavec, další už směřovaly k rodičům.

  

  Pražský arcibiskup Jan Graubner
  Autor: Člověk a víra / Roman Albrecht

• Hned po blahopřání dětem začíná pastýřský list tím, jak jsem neschopná, mám nadváhu a nedokážu přečíst a pochopit delší text než sms. Slova o tom, že nechce házet všechny do jednoho pytle jsou jen slabá útěcha. Já jsem v tom kostele byla taky, a poslouchat toto o mě a mých vrstevnících bylo jako rána fackou při každém slově. Ráda bych slyšela něco více motivujícího, co mě nabudí novou energií do nastávajícího školního roku.

• ,,Dnes se často mluví o problémech dětí. Ty jsou hodně odlišné od problémů vašeho mládí. Mluví se o nesoustředěnosti a depresích, o nadváze a nedostatku fyzické zdatnosti…“

Výše uvedené problémy jako např. nadváha, se podle mě netýkají jen dětí. Je to něco, co se týká jak starších generací, tak těch mladších. O depresích se teď začalo více mluvit, ale to pořád neznamená, že když Vy jste byli mladší, tak duševní problémy nebyly. Prostě se jenom tolik neřešily což, řekněme si otevřeně, je podle mě špatně. 

• ,,… a řada z nich má problém s vlastní identitou.“

Já sama tento ,,problém“ nemám, ale věřím že kdybych tento ,,problém“ měla, tak mi vážně nepomůže tohle slyšet. Necítila bych se v církvi ani přijatá, ani vítaná. Ať se vám to líbí nebo ne, hledání identity je přirozená část dospívání. S tím celkem nic nenaděláte.

• Ze závěru pastýřského listu mám pocit, jako by mě církev chtěla natlačit do jednoho způsobu života ve chvíli, kdy mám chuť objevovat, jaká je moje cesta. Svoboda volit dobrou cestu je pro mě důležitá, ale ze slov pana arcibiskupa nemám pocit, že bych měla na výběr.

Na závěr bych chtěla říct, že od církve bych potřebovala víc motivace a méně poučování. Je pro mě důležité, aby se nemluvilo jen špatných, ale i dobrých věcech. Z tohoto listu mám pocit, jako by byly zapomenuty všechny děti, které se snaží vytvářet dobrou budoucnost, pomáhat ostatním a být dobrými lidmi.

Přeji hodně štěstí do nového školního roku!

Eliška Ptáčková je studentkou sekundy Arcibiskupského gymnázia.

Anna Ptáčková je máma Elišky, Mikuláše a Šimona. Pracuje jako psychoterapeutka.