Tam, kde se člověk setkává sám se sebou

Igor Kozlovskyi
Autor: https://pen.org.ua/

6. září uplynul rok od smrti ukrajinského spisovatele, historika, teologa a občanského aktivisty Igora Kozlovského (1954-2023). V rozhovoru s filozofem Konstantinem Sigovem se dotýká tématu utrpení a lidské důstojnosti. 

Začněme náš rozhovor na téma důstojnosti, o skutcích důstojnosti ve světě, evropské kultuře a v osobním životě. Každý ví o sedmi stech dnech a nocích, kdy jste pobýval v zajetí v Doněcku. Byl jste vyslýchán, mučen a pokoušeli se vás nejen fyzicky zlomit. A vy jste prohlásil, že právě důstojnost je klíčovým tématem vašeho boje. Co vám dopomohlo právě v této kritické situaci pečovat o vlastní důstojnost a nadále ji chránit?

To je nesmírně důležitá otázka. Důstojnost chápu jako část našeho vnitřního existenciálního intelektu, protože důstojnost, jakožto součást smysluplné složky lidského života, konkrétně rozměru lidskosti, nás odlišuje od ostatních biologických bytostí. Neustále zdůrazňuji, že důstojnost je zralost jednotlivce, zralost společenství, občanské společnosti nebo civilizace jako celku a do jisté míry souvisí se svědomím. Viktor Frankl kdysi řekl, že „svědomí je náš vnitřní Bůh“. A klade důraz právě na to, že svědomí je určitým pozorovatelem.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že i během mučení jsem tak či onak pozoroval, co se dělo, a jakýmsi vnitřním zrakem jsem se soustředil na celou řadu různých momentů. Pochopitelně, že je to bolestivé, nesnesitelné, zasahuje to samotnou úroveň biologického člověka, který prožívá přibližování se k smrti. Ale na druhou stranu se soustředíte na to, abyste například nekřičeli nahlas, protože to by z vaší strany bylo přiznáním, že tímto způsobem něco ztrácíte, dáváte najevo svou biologickou stránku, která může zcela zastřít vaši lidskost. A viděl jsem, že pro mé mučitele je právě toto jejich vlastním úkolem, ačkoliv jim to nikdo nerozkázal. Jsou to lidé, kteří šikanují a mučí druhé a prožívají skrze to určité potěšení. Neusilují hlavně o to zlomit vás psychicky, i když i to je pro ně důležité. Především chtějí dotknout se vaší lidskosti a tak zlomit vaši důstojnost. 

O tom, co se dělo, jsem následně na samotce přemýšlel a kladl si otázku: Proč? Co přesně je motivovalo k takovým činům? Mluvíme o popravách, bití a elektrických šocích... Jsou to odpadlíci, lidé, kteří pozbyli právě to, co dělá člověka člověkem. Snaží se neustále zdůrazňovat, že všichni jsou stejní, že každý může zradit, že důstojnost neexistuje, že člověk se pouze přizpůsobuje určitým vnějším událostem, které se v našem životě odehrávají. To znamená, že je nezajímá lidský rozměr. Ale když se objeví někdo, kdo se tomu svým životem nebo chováním postaví, náhle je to pro ně výzva. Pro ně je to jako facka existenciálního rozměru, kterému oni sami příliš nerozumějí. A to je rozčiluje. Ale i nadále odsuzují všechny své vězně. Lidi, kteří jsou zlomení, pro ně také ztrácejí hodnotu, klesají pod určitou úroveň a stávají se nehodnými byť s nimi jen komunikovat. Ale k vám si postupně vypěstují určitý respekt. Možná, že se v nich probudil fenomén svědomí. Možná je to pro ně výzva. Není jisté, že to tak je, ale taková možnost existuje.

Důstojnost je poměrně široký pojem. Existuje úcta k sobě samému, vnitřní úcta, i úcta k tomu, co je kolem nás. 

Důstojnost nespojuji jen s identitou – s tím, kým jste navenek, se svou společenskou rolí nebo se svými volbami – ale především s autenticitou. A autenticita, jak ji chápu já, není jen totožnost se sebou samým, ale je to pravdivost, ať už vnitřní či vnější. Je to skutečně těžký úkol, protože v životě si zvykáme na to, že máme ve společnosti tak či onak určitou tvář. A pokud se to neshoduje s očekáváním ostatních, pak to pro vás může být zátěž. Stáváte se „černou ovcí“. Ale neztratíte sami sebe. To je to, co vám umožňuje pěstovat si porozumění důstojnosti. Nemusíte tomu ani říkat důstojnost, prostě tak můžete žít.

První mučení je nejstrašnější, protože ještě nevíte, o co jde. Vcházíte do prostoru, který je pro vás zcela neznámý, nerozumíte tomu, co se s vámi děje. Je to šok. Najednou se nacházíte v nějakém sklepení, pohybujete se pouze s pytlem na hlavě. Pak vás vedou na mučení. A první otázka zní: „Byl jsi někdy mučen?“ A potom to začíná, trvá to mnoho hodin, ti lidé se navzájem střídají, protože jsou unavení. A pak se zase vrátíte zpět do sklepení, a když vám pytel z hlavy nakonec sejmou, ocitnete se ve zcela nové realitě, protože jste si něčím prošli. V každém rozhovoru vzpomínám příhodu, kdy jsem tam stál, a viděl jsem, že jsem celý zbrocený krví... Díval jsem se tehdy na sebe jako pozorovatel a... usmíval jsem se. Na otázku, proč se usmívám, tak se mě ptali ti, co tam leželi na betonové podlaze, jsem nemohl odpovědět. V průběhu mučení ztrácíte vodu z těla, nemůžete mluvit, protože nemůžete hýbat jazykem. Mluvil jsem pouze k sobě samému: zaprvé, protože se nebojím umřít. A to už znamená, že oni mě nedostanou, jsem mimo jejich dosah, na smrt mohu jít kdykoli. Vím, že se to může stát a nebojím se jít za tuto hranici, vím, že se nebojím, protože jsem spatřil sebe samého.

Na druhou stranu musím žít. Proč bych měl žít? Protože miluji. Ten velmi výrazný pocit lásky byl tak živým vnitřním okamžikem, že vypučel skrze úsměv na mé tváři. Ale to není to hlavní. Hlavní věc je, že jsem milován, čekají na mě, hledá mě moje rodina, přátelé a studenti. Miluji Ukrajinu. A vím, že Ukrajina miluje mě. A to byl pro mě moment, který souvisí s pravdivostí. Pro mě je láska jako určitý proces vydávání se, láska je to, co dáváte. A já jsem dlužníkem této lásky. A tento dluh nelze splatit. A to znamená, že proces, ve kterém se nacházím, je prakticky věčný.

Ale rozhlédnu se kolem sebe a uvědomím si, že se odsud možná nikdy nedostanu. A dluh? Musím splatit svůj dluh! Ale jak? Tehdy jsem pochopil, že toto je odpověď na otázku „proč jsem tady?“ a „Jak zde může fungovat láska?“. Jsem v prostoru, kde můžete přežít jen tehdy, když nemyslíte na sebe. V ten moment, kdy už nemyslíte na sebe, se vnitřně posouváte na jinou úroveň. A začnete se rozhlížet kolem sebe: lidé trpí, stejně jako trpíte vy. Možná jim ale chybí síla, aby toto utrpení vydrželi. Vidím, že lidé si zoufají, vnitřně se hroutí: sebevražedné nálady, zoufalství, není tam místo mít vlastní vnitřní svět a není tam ani žádný vnější prostor. Chápete, že každý má své potřeby. U většiny se jedná o potřeby fyzické. Jeden člověk nemá chleba a vy se o něj dělíte. Druhý nemá, co na sebe. A tak mu dáte něco svého. A jiný člověk si zase potřebuje promluvit. Mnozí toužili po lidském slově. A tak s nimi mluvíte. Tyto rozhovory nejsou jen o každodenních tématech, ty vám toho moc nedávají. Člověk v těchto podmínkách pociťuje určitý informační hlad, žízeň po jakékoli smysluplné informaci. A žádnou nemá. Lidé také potřebují hluboká slova, která v nich mohou něco vnitřně proměnit. Takových momentů bylo hodně – rozhovorů, a dokonce i přednášek, které jsem tam pronesl. A jsou také lidé, kteří potřebují prosté lidské teplo: abyste se na ně usmáli, seděli vedle nich, aby se mohli napojit na něco smysluplného, abyste jim připomněli, že jsou milováni, že musí žít, protože jsou milováni a protože druhým lidem musí tuto lásku opětovat. A právě toto mnohé zachránilo. A myslím si, že to také souvisí s návratem k lidské důstojnosti. Když jste hodni lásky, znamená to, že jste člověkem a jsi tady ne pouze „proč“?, ale „kvůli čemu nebo komu?“

Rozvíjíte vnitřní zkušenost, která vám umožní svůj dluh v budoucnu splatit. Možná kvůli této konkrétní zkušenosti, možná kvůli hlubšímu pochopení, protože taková traumata člověka prohlubují, tedy za předpokladu, že toto trauma dokáže reflektovat. Zranění nejen bolí, ale člověk je začíná zpracovávat, mění je ve zkušenost, která mu umožní získat pohled na lidstvo, možná smutnější, ale zároveň takový, ve kterém není přítomen jen smutek, ale také tichá radost z toho, co je život.

Překvapilo mě, co jste právě řekl o okamžiku pravdy. Přemýšlel jsem, jak se může projevit pravda, pokud jde o výslechy a mučení. Může například mlčení vyslýchaného být projevem pravdy? Můžeme říci, že všichni lidé bez výjimky, včetně těch, kteří vedou výslechy, musí být hodni pravdy? Jaká bude podoba této pravdy? Pro někoho nabývá podoby pravdivého slova a pro jiné zase odmítnutí komunikace.

To je další důležitá otázka. Je v tom samozřejmě hodně subjektivity. Je pravda Boží, je pravda, je spravedlnost. Víme, že každý z těchto pojmů má vlastní rozměr a obsah. Pro mě pravdivost znamená, pokud si ji spojíte s autenticitou a s identitou a přeložíte slovo identita jako „ztotožnění se“ nebo „zodpovědnost“, že máte odpovědnost a jste zodpovědní na všech úrovních, tedy že máte odpověď na otázky „kdo jsi?“ a „kvůli čemu jsi zde?“. Jedná se o problémy smyslu. Jsme subjektivní bytosti, vše poměřujeme. Jsme humanisté a chápeme, že subjektivita je vždy součástí našich úvah, hledání a racionálního posuzování. A naším úkolem je, aby tato subjektivita byla co nejpřesnější. To znamená, že musíme mít sami sebe, jako nástroj poznání světa. A tento nástroj musí být pravdivý. Vaše vnitřní přirozenost by měla být v souladu s vašimi činy a slovy. A musíte neustále zapojovat svého vnitřního pozorovatele. Vzpomínáte si na Lukáše, 17. kapitolu, třetí verš? Říká: Mějte se na pozoru! To je důležitá praxe každého duchovního systému a prostudoval jsem jich bezpočet. Okamžikem počátku jakékoli duchovní praxe, duchovního života, je pozorovat sám sebe, abychom nezradili tuto pravdivost. Tak či onak, prostřednictvím své přirozenosti se instinktivně snažíme přizpůsobit se ne sami sobě, ale okolnostem, masové kultuře a požadavkům společnosti. A velmi často můžeme zapomenout na sebe, na svou vnitřní pravdu, na svou nenáhodnost v tomto světě, na svůj životní projev směrem k uskutečnění našeho poslání této nenáhodnosti. Jinými slovy se spojujeme se smyslem, který nám dává horizont, ke kterému směřujeme. A systém hodnot tvoří ten pravý vnitřní horizont, na kterém pracujete. Tento horizont se neutvoří najednou, stejně tak jako důstojnost. Důstojnost je proces, proces dozrávání.

Neustále upozorňuji na události, které se odehrávají v naší společnosti, a přitom připomínám, že bohužel máme velký počet infantilních lidí. Infantilismus je spojen s tím, že si za prvé nejsme něčeho podstatného vědomi – sami sebe, svého místa ve společnosti. A za druhé je to nedostatek zodpovědnosti, dětinské očekávání, že za vás někdo něco udělá. To je okamžik, který člověku neumožňuje prožít vlastní život naplno a důstojně. Vzpomínám si na Viktora Frankla, který řekl, že existují dva faktory, které nám brání v tom, abychom se vydali cestou zralého člověka: totalita, která shora nutí člověka skutečně ztratit svou důstojnost, svůj smysl a stát se kolečkem v tomto totalitním systému. Pak vás znehodnotí, a když zmizíte, je jí to jedno. A druhým faktorem je konformita, kdy se dokážeme přizpůsobit tomuto světu, ztrácejíce sami sebe. A to je také tragický okamžik pro člověka, který pak nikdy nežije svůj život, ale žije život někoho jiného. Viděl jsem bezpočet takových lidí. A čím hlouběji jsem šel do těch sklepení, tím více jsem potkával takových lidí – ty, kteří se chopili zbraní, postavili se proti Ukrajině, tyto kriminální zločince. Žijí v prostředí s vlastními pravidly a předpisy. Ale když dáte najevo, že nebudete žít podle jejich pravidel, že zůstáváte mimo jejich systém, tito lidé, kteří tam žijí, si vás začnou prohlížet. A vaše pozice se pro ně na jedné straně stává výzvou a na druhé straně vás respektují, a dokonce se na vás obracejí, řekl bych, s vnitřními otázkami, s otázkami své duše, s nějakými ne zcela zpracovanými zkušenostmi.

Když mluvíme o radikálním zlu, chápeme, že křivda, kterou nám někdo způsobí, může být více či méně radikální. Myslíte si, že po takové zkušenosti má důstojnost ten, který nám působí křivdu?

Zdůrazňuji, že naše hodnocení bude subjektivní a vykročit za meze této subjektivity je poměrně obtížné. Ale začínáte si uvědomovat, že jste například křesťané. A pochopíte, že pokud je člověk stvořen k obrazu a podobě Boží, pak je jasné, že tuto sílu důstojnosti v sobě má. Nebyla realizována, byla utracena, třebas zkažena, ale možná existuje. Vzpomínám si třeba na izolaci v improvizovaném vězení, a jak byli poté lidé převáženi z těchto sklepení do regulérních vazebních věznic. Dveře se otevřou, vejde muž, zakrvácený, ale v uniformě místních milic, podívá se na mě a ptá se: „Ukrop?“ A já odpovídám: „Jo, a co?“ Byl zadržen, protože na ulici zabil člověka, byl to člověk duševně rozložený. A pak pronese: „Já jsem muslim.“ „Takže,“ povídám mu, „jak dlouho už čteš Korán?“ Odpověděl, že dávno. Dodal jsem: „Projdeme si některé stránky Koránu, pamatuji si je.“ A hovoříme spolu, vzdaluje se z duševního stavu, v němž se nacházel. Po chvíli, o dvě nebo tři hodiny později, začal říkat něco úplně jiného: „Uvědomil jsem si, že už nikdy nevezmu do ruky zbraň.“ Něco se s ním začalo dít. Těžko říct, co s ním bylo dál, neznám jeho osud, ale šance existuje. Víme to z dějin. Drtivá většina lidí tuto šanci nevyužije. Nemůžeme však říci, že vůbec neexistuje, a to ani po tom, co tato osoba udělala. Zde se dostáváme k otázce, kterou často dostávám: Může být těmto lidem odpuštěno? Hned řeknu, že tento proces je nesmírně komplikovaný. Není možné jen tak říct: odpouštím ti. To nemá význam. To jen vypovídá o tom, že jste úplně nepochopili význam odpuštění. Odpuštění je pevně provázáno s pokáním daného člověka, tedy s určitým procesem, který v něm začíná probíhat.

V řečtině μετάνοια, metanoia, znamená pokání. Existuje však ještě jedno slovo, které se překládá stejným způsobem – μεταμελούμαι, metamelúmai. Je to změna ve vaší emocionální, vnitřní povaze, kdy to, co vás přitahovalo, by vás mělo znechutit. A na tom musíte pracovat. Nejen proto, že jste se rozhodli ve svém vědomí, ale abyste zcela proměnili celou svou bytost. Pak člověk začne něco pociťovat, přijdou chvíle empatie k tomu, koho mučil. Ne všichni lidé jsou toho schopni. Odborníci se domnívají, že existují sociopati nebo, jak se jim dříve říkalo, psychopati. Zdá se, že postrádají schopnost empatie, a to na úrovni neurofyziologie. Mohou žít jako všichni ostatní lidé, ale necítí toho druhého, jeho utrpení, jeho bolest. Nemohou pochopit, a to jak na úrovni svého vědomí, tak na úrovni svého srdce, že tento člověk je živá bytost s vlastním prožíváním, problémy, bolestmi a nemocemi.

Například po mučení nemůžete chodit. A když vstanete, krev se vám nahromadí v končetinách a ztrácíte vědomí. Musíte se postavit tak, aby vedle vás byla zeď, abyste hned nespadli na zem. Nedostávalo se nám téměř žádné lékařské péče, protože tam nic takového není. Nemůžete se umýt, takové podmínky tam prostě nejsou. Dokonce i na záchod nás brali jen dvakrát denně – v osm ráno a v osm večer. Pokud nezapomněli. A to je vše. Ale mezi bachaři byl jeden chlapík, který se snažil nějak pomoct, sehnat prášky proti bolesti a další léky. Na jednu stranu je to nepřítel, protože tam šel sloužit, pracovat v MGB (Ministerstvo státní bezpečnosti tzv. Doněcké lidové republiky – pozn. red.). Na druhou stranu ho k jeho skutkům nikdo nenutil, on sám se tak rozhodl. To ukazuje, že existují různí lidé. Nebo například už ve vězení, mezi zločinci, mafiány, recidivisty, tuláky a obyčejnými vězni (mají vlastní vězeňskou hierarchii) za mnou přišel jeden ze starých zločinců s vysokou autoritou mezi ostatními. Požádal mě o rozhovor. A byl pro něj určitý moment vnitřního posunu, obrácení, které ho přivedlo k hlubokým otázkám po smyslu. 

Nedávno se mě zeptali, zda ve svém srdci cítím nenávist. Co mě týče, stále si pamatuji na výrok súfijské světice Rabie z Basry: když se jí ptali, zda cítí nenávist k Iblísovi, Satanovi, odpověděla, že pokud udělá prostor pro nenávist k Iblísovi, pak se okrádá o svou lásku k Všemohoucímu. A to je velmi důležitý moment. Pokud se mnou má vnitřní nenávist zůstane, ocitnu se znovu v zajetí. Protože to není nic jiného než agrese proti sobě samému. A proto je třeba to nechat být a přenést se na jinou úroveň, mít na paměti, co je potřeba pro spravedlnost ve světě. Lidé, kteří tyto zločiny spáchali, musí být potrestáni. O to je třeba se přičinit. Nyní byl přijat zákon o válečných zločincích. To je začátek odpovědi. Musíme převést nenávist na úroveň spravedlnosti. Ve všech abrahamovských systémech má Všemohoucí dvě tváře: spravedlnost a milosrdenství. Budou-li tito lidé potrestáni nebo bude-li nad nimi viset hrozba trestu, bude to uskutečnění této spravedlnosti. A pak jsem osvobozen od nenávisti.

Máte originální pohled na podstatný vztah mezi důstojností a zralostí. Jsme si dobře vědomi toho, že člověk může být více či méně zralý. Je to jako v přírodě: je zima, jaro, léto a jablko může být zralejší nebo méně zralé. Stejně tak člověk buď dospěje, nebo ne, protože chápeme, že je to dynamika, proces. Vyvstává tedy otázka: může-li být člověk více či méně zralý, lze říci, že jeden člověk je důstojnější a druhý méně?

Je těžké stanovit nějaké kritérium: kdo jsou soudci? To je vidět na skutcích. Znovu chci zmínit Viktora Frankla a jeho pojetí tří kategorií hodnot. První kategorií jsou hodnoty tvůrčího úsilí, tedy toho, co dáváme světu, naše mimořádné úsilí. Další kategorií je to, co dostáváme ze světa, například potěšení. Díváme se na svět, rozjímáme o rozkvětu jara, díváme se na své příbuzné, zažíváme stav lásky. A třetí kategorie je ta, kde dochází k prověřování smyslu. To jsou hodnoty našeho postoje: postoje k bolesti, utrpení, k hlubokým zkouškám, které nás prověřují, k době války nebo zajetí. A zde je hranice, kde se člověk setkává sám se sebou, protože zde musí odpovědět na otázky své vnitřní existence. A tady přichází na řadu její vyzrálost.

Tvořivý člověk také prožívá tento proces zralosti, ale může být brzděn některými dalšími složkami. Známe spoustu lidí, kteří jsou kreativní, ale ne zrovna důstojní. Zároveň znám lidi, kteří nejsou velkými mysliteli, ale kteří vyzařují důstojnost, lidi, kterým lze důvěřovat. Protože prošli zkouškami, v tomto procesu spatřili sami sebe a dozráli, mají moudrost, která jim umožňuje poměřovat sami sebe, svou pravdivost ve vztahu k druhým, ke světu a také ve vztahu k utrpení. To znamená, že tento člověk ví, jak žít v utrpení, ne aby přežil, ale aby žil – naplno, pokud mu to utrpení samo dovolí. To je moment, ve kterém začíná rozkvétat zralost s moudrostí, s určitou atmosférou, kterou tento člověk vytváří. A to je také kritérium pro to, jakou atmosféru člověk vytváří. Protože můžete říkat nádherná slova, určitá hesla, ale cítíte kolem člověka destruktivní, toxickou atmosféru. A jsou lidé, jejichž pouhá přítomnost vytváří atmosféru tiché radosti, naplnění a perspektivy života. A to je také důležitý faktor.

Existuje názor, že člověk se rodí hodný života. Je důstojnost podmínkou lidského života, nebo jeho cílem?

Všichni jsme hodni života. Jsme stvořeni pro život a obecně platí, že život je posvátný dar. To znamená, že všichni jsme hodni žít. Na druhé straně je to také výzva, která je nesmírně potřebná k tomu, aby člověk rostl, aby lidský rozměr všech jeho činů byl právě tím základním a abychom si neustále kladli otázku: kvůli čemu? Kvůli čemu reaguji tímto způsobem? Když se zeptám pouze „proč?“, reaguji jako biologická, stereotypní bytost, která má jen emoce, ale nemá na výběr. Pokud člověk nevidí perspektivu svého jednání nebo své emocionální reakce, znamená to, že ještě není dostatečně zralý. Než zareagujete, musíte mít vnitřní otázku: „Z jakého důvodu, kvůli čemu toto dělám?“

Vidím, jak lidé emocionálně reagují na sociálních sítích na určité věci, které si myslí. Ptám se: z jakého důvodu? Toho člověka nezměníte, ztrácíte svůj čas, svou energii a možná ho urazíte, pokud vás špatně pochopil nebo vy jste nepochopili jeho... To je ten důležitý moment lidského rozměru, ten musí být neustále přítomen – člověk musí být přítomen. Nejen jako biologická bytost, která má neokortex, ale jako člověk, který tento neokortex používá, svůj racionální intelekt a učí se takovou situaci správně reflektovat, a ne jen reagovat. Člověk používá svůj existenciální intelekt a naplňuje každý svůj čin smysluplnou otázkou: kvůli čemu?

Ihor Kozlovskij se narodil 16. února 1954 ve městě Makiivka v Doněcké oblasti. Byl mezinárodně uznávaným aktivistou a odborníkem v oblasti religionistiky, autorem více než 50 odborných knih, více než 200 hesel ve slovnících a encyklopediích, článků ve vědeckých periodikách a také básnických sbírek a prozaických děl.

Byl stálým účastníkem Euromajdanu a mezikonfesního modlitebního maratonu za jednotu Ukrajiny (Doněck, březen-listopad 2014). Dne 27. ledna 2016 byl Ihor Kozlovskij zajat bojovníky tzv. doněcké lidové republiky a v zajetí byl mučen. V zajetí byl držen 700 dní a 27. prosince 2017 byl propuštěn na základě výměny zajatců.

Aktivně agitoval za propuštění politických vězňů v Rusku a na okupovaných územích Donbasu a Krymu.

Ihor Kozlovskij vedl Centrum religionistiky, byl řádným členem Ševčenkovy vědecké společnosti na Ukrajině (doněcká pobočka), vedoucím pracovníkem oddělení religionistiky Filosofického ústavu H. S. Skovorody Národní akademie věd Ukrajiny, vedoucím doněckého regionálního oddělení Ukrajinské asociace religionistů, prezidentem nevládní organizace Centrum Discovery a viceprezidentem Ukrajinského centra islámských studií.

Rozhovor je úryvkem z rozsáhlého rozhovoru pro NewLib, kulturně vzdělávací portál pro veřejnost, vytvářený společně ukrajinskou pravoslavnou univerzitou Svaté Sofie-Moudrosti  a ministerstvem kultury. Překlad Petr Šimák.

Text vychází ve spolupráci s časopisem Universum https://www.krestanskaakademie.cz/casopis-universum/