Digitální wellbeing jako podmínka spirituality v technizované době

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Nathan Dumlao / Creative commons

Digitální technologie mění téměř všechny procesy ve společnosti, kterou obýváme – od způsobu vyhledávání informací, až po pracovní pozice nebo komunikaci. Doba, kdy byly tyto změny reflektovány jako čistě pozitivní, ale zmizela a stále více se musíme vztahovat k otázce, zda není naše pozornost, myšlení a jednání, více ovlivňováno technikou, než bychom si přáli. Respektive, jakým způsobem si vytvářet prostor svobody a soustředění v této technizované době.

Václav Bělohradský hovoří o posunu v současné společnosti internetových firem, které již nechtějí naše data, ale pozornost. Tento postřeh dobře koresponduje s tím, co říká José van Dijcková, když hovoří o platformní společnosti, společnosti firem, jejichž cílem je člověka co možná nejdéle udržet v prostoru svých online služeb. Zdá se, že pozornost se stala zásadní komoditou, která je předmětem designu služeb, fenoménem, jenž se snaží získat, jednotlivé firmy, něčím, o co soupeří. Psychologicky můžeme tvrdit, že krátká videa s agresivními algoritmy na TikToku nebo reels na Facebooku pozornost rozdělují do stále kratších celků, vyžadujících intenzivní a časté sycení podněty.

Jestliže se podíváme na dějiny křesťanské spirituality můžeme říci, že její základní nastavení se opírá o mnišskou, dříve poustevnickou tradici. Apofthegmata popisují příběhy pouštních otců, kteří utíkají do pouště, aby mohli být sami se sebou. Kontemplativní řády vycházejí z myšlenky, že člověk, aby mohl vést duchovní život, musí opustit „svět“, vstoupit do prostoru meditace, klidu, ticha a soustředění. To, že se člověk nedokáže soustředit na modlitbu, představuje jedno z ústředních témat příruček duchovního života nejpozději v 19. a 20. století. Křesťanská spiritualita jako by byla bojem o pozornost, kterou člověk dokáže využít k poznání sebe sama (Γνῶθι σαυτόν) a ke vztahu k transcendentnu.

Slovo boj jsme v předchozím odstavci neužili náhodou – vztahuje se k jezuitské tradici, když ho Ignác z Loyoly často užívá ve svých Exerciciích. Pozoruhodný jezuitský kontext můžeme vidět také v teologii papeže Františka, který v posledních dvou encyklikách stále důsledněji pracuje s principem rozlišování. Věci nejsou černobíle jednoduché, na málokterou situaci v našem životě je možné dopředu využít poučku z nějakého normativně orientovaného katalogu. Schopnost rozlišovat představuje důležitý koncept duchovního života, který vede člověka k neustálé konfrontaci svého myšlení a jednání se situacemi, ve kterých se nachází.

Michal Černý
Autor: Muni

Tím vstupujeme do zásadní otázky současné spirituality. Pokud Karl Rahner říká, že křesťan bude buď mystikem, nebo nebude vůbec, staví před nás relativně vážný úkol. Moderní intelektuálně orientované křesťanství se často opírá o Martina Heideggera a jeho požadavek na reflektované autentické žití. Život má hloubku tehdy, když není obstaráváním se, nýbrž když je nesen otázkou po bytí. Ale lze takové požadavky na autenticitu a mystiku v běžném životě naplnit, disponuje dnešní člověk sociokulturně prostředky pro takovou aktivitu? Zdá se mi, že potřebujeme více prozkoumávat spiritualitu neheroickou, všední.

Pojem wellbeingu má v teologickém a filosofickém prostředí silně negativní kontaci, je spojováno se seberozvojovými příručkami, které představují často formu určitého náboženství bez boha, jakési formalistické egoistické zaměřenosti na sebe sama, bez hlubšího obsahu, s formou a jazykem, který je jen obtížně možné označit jinak než vyprázdněný. Efekty takových příruček jsou většinou krátkodobé a dobře neodpovídají na potřebu člověka po skutečné změně nebo hloubce vlastní osobnosti. Přesto se pokusíme nabídnout pohled, který snad wellbeing v tomto diskursu legitimuje.

V centru naší pozornosti bude digitální wellbeing, který můžeme chápat jako schopnost člověka využívat technologie takovým způsobem, aby mu přinášely užitek, s ohledem na sociální kontext a minimalizovaly se jejich individuálně zakoušené negativní dopady. Jinými slovy jde o neustále znovu vytvářený soubor praktik, které umožní člověku, aby jeho práce s technologiemi neznamenala vlek v jejích moci, ale umožňovala mu seberealizaci, socializaci, informační interakce, po kterých se bude cítit dobře. 

Dívat se například na videa na Tiktoku, je během vlastní konzumace obsahu, obvykle v určitém ohledu slastné, ale nevytváří to dlouhodobě dobrý pocit. Zvláště, pokud jde o dlouhodobou činnost. Nastavení si mechanismů adekvátní práce s technologií není snadné a do jisté míry vyžaduje oporu, zkušenost, sdílení, edukaci. Je také evidentní, že úplně odvržení technologií také není řešením. Nestojíme před volbou „buď / anebo“, ale v kontinuu neustálého rozlišování.

Digitální wellbeing má – v kontextu rozvoje spirituality v dnešní době – nejméně tři důležité dimenze, kterým je nezbytné se věnovat také pastorálně či edukačně. 

1. Člověk se musí učit dosahovat rovnováhy ve způsobu práce s technologií tak, aby se cítil dobře. Tato rovnováha není nikdy trvalá a je psychologicky nezbytná pro spiritualitu jako takovou. Její dosahování je pro člověka bez určité formy doprovázení a spolupráce mimořádně náročné.

2. Potřebujeme pojmenovávat takové formy spirituality, které umožní pracovat s krátkou pozorností. Je nezbytné křesťanství přizpůsobovat v rovině života dnešnímu člověku tak, aby každý člověk měl možnost duchovního prožívání. To nevylučuje náročnou kontemplaci nebo monastické způsoby mystiky, ale je nezbytné je obohacovat a doplňovat. Hledáme spiritualitu všednosti v trans-moderním digitalizovaném světě.

3. Sám proces hledání rovnováhy umožňuje vytvářet prostor pro spiritualitu. Současně je nácvikem v sebereflexi a rozlišování. To znamená, že péče o digitální wellbeing může vést k rozvoji spirituální praxe.

Pokud má být dnešní člověk schopen zdravé spirituality, která je inkulturovaná a není spojená s útěkem ze „světa“, ale se životem v této době (slovy Oty Mádra nebo Romano Guardiniho), pak je nezbytné s digitálním wellbeingem v pastorální praxi integrálně pracovat. Může jít o – běžnější – formy jako je tvorba strategií na práci s FOMO nebo omezování techniky (jde o určitou adaptaci asketiky), tak o možnosti hlubšího a diferencovanějšího přístupu, jehož cílem je prožívání svobody a vztahovosti, života, který nebude ve vleku techniky (Heidegger), nýbrž techniku dokáže ve svém životě integrovat do funkčních forem. 

Nacházíme se nejen v poli praktické teologie, ale také psychologie, sociologie a informačních věd. Právě robustní interdisciplinární přístup může představovat určitou cestu pro skutečně funkční uchopení tohoto fenoménu tak, aby mohl být transformován do edukačně-formativní podoby tam, kde o něj budou mít lidé (bez ohledu na věk) zájem.

Rozervaná pozornost spojená s Bělohradského či van Dijckové tezemi, představuje pro mnoho lidí v současné společnosti faktum, na které je nezbytné se učit adekvátním způsobem reagovat, které je nezbytné zcelovat z důvodů spirituálních i psychologických. Právě proto může být náročnější teologická reflexe digitálního wellbeingu zásadním způsobem prospěšná a může otevřít cestu ke schopnostem meditace, usebrání se, pozornosti, vnímavosti, tedy určité ne nutně konfesní spirituality.