Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Několik nedávných povzdechů o projevech ke studentům a o KTF v Praze se setkalo s velkým ohlasem. Svobodní lidé ve svobodné zemi se podivovali, jak jsou autoři obou textů odvážní. Rození sýčkové jedním dechem dodávali, že to oba nebudou mít v budoucnosti lehké. Je zvláštní, jak je i bazální míra svobody a odvahy, bez nichž nemůže člověk vůbec existovat, natož jít nějakou duchovní cestou ke středu a cíli své existence – ke Kristu –, považována za cosi výjimečného. Myslím, že teologové a teoložky, kněží, kazatelé, farářky a lidé atraktivního duchovního života a občanských postojů před rokem 1989 se musí podivovat, v jakém prostředí dnes žijeme a jak razantním způsobem došlo k nástupu nostalgického katolického křesťanství, jež se vyžívá v teologicko-historické archeologii a odporu ke všemu, z čeho jen trošičku vykukuje náznak náboženské svobody.
Tyto a jiné články a povzdechy znovu otevřely téma moci v církvi a teologickém prostředí. Marně se namáhal papež František, když do ochraptění prosil, abychom se pokusili o trvalé oddělení duchovní služby a moci, a to nejen u biskupů a kněží, ale u všech, kdo jsou v církvi pověřeni službou anebo slouží na základě prožitého Božího povolání. Je zvláštní, když se k touze po akademických titulech a mocenských postech připojí ještě nějaká forma služby v církvi, k níž člověk nezraje, nepřipravuje se, ale prostě si ji objedná či přímo vyžádá. Nedivím se mladým lidem, že možná víc než my pociťují, že nade vším, co ve svém duchovním životě dělají, visí Damoklův meč mocenských bafuňářů, kteří pochopili Kristova slova o svazování a rozvazování hříchů jako povolání k tomu stát se soudcem nad životem a smrtí sobě svěřených, soudcem nad pravdou, soudcem nad pravověřím. Pokud i v relativně normálním katolickém prostředí v Česku vidím, že prostor presbytáře zaplňují výhradně chlapci a muži od pěti do sto pěti let, a ženám je vyhrazeno místo v lavicích (podobné to je i v teologickém prostředí), nejsem si jistý, co tohle symbolické dělení lidí na lepší a horší, na schopné a neschopné, dělení podle toho, co kdo má od pasu dolů, udělá s duchovním uvědoměním mládeže, která po všech těch teologických a církevních strýcích jednou převezme všechno, co jim v troskách a užmoulané zanechají.
S mocí se to má pořád stejně, co svět světem stojí. Nesejde na tom, jde-li o moc politickou nebo duchovní. Všechno se děje podobně, jako by to v obou světech dělali na povel titíž bratři v triku, dvojčata mocenských zápasů. Mám před očima mnoho mých kolegů a kolegyň z českých a moravských městeček, institucí a klášterů, kteří byli – řečeno papežem Františkem – sešrotováni svými bývalými kolegy, kamarády a přáteli. Kdyby se jednalo o mocenskou výměnu lepších za horší, protestoval bych také, ale snad bych byl i schopen v této revoluční výměně najít něco pozitivního. To se ale nestalo a neděje. Citlivé a důvěřivé duše v takových případech, kdy se lámou charaktery a lidé končí na ulici, vyhození od rozdělané práce, odkazují na formální demokratický prostor, v němž se některé věci přece dějí volbami a hlasováním. Co jsou to za volby, když z desítek lidí proti sobě nastoupí dva, v některých případech jen jeden jediný kandidát, jemuž není hloupé toto divné představení dohrát až do konce. Ve světském i církevním prostředí se opravdu některé věci řeší volbami a hlasováním. Vzpomeňte si ale na vyprávění lidí z teologického akademického prostředí, jak takové hlasování vypadalo... Moc se dá sebrat i skrze formální volby a hlasování; a čím je prostředí menší a nemocnější, jde to lépe, někdy dokonce jako po másle. Kdo touží po moci a komu to kouká z očí, dosáhne toho i za cenu vlastního zničení a ztráty svědomí. Není na tom nic divného, nic nového. Bible nám takových příběhů přináší tisíce. Vzít si moc je lehčí než si ráno namazat housku máslem.
Když toužíte po moci víc než po své ženě, prostě si ji vezmete. Když zjistíte, že je té moci málo, vezmete si další. Každého, kdo vám stojí v cestě, pošlete s velkými křesťanskými slovy na rtech se pást. Rozdáváte místa kamarádům, na nově příchozí se chvíli usmíváte jako sluníčko, než nastane doba, aby se osvědčili, že jsou schopni jít do krajnosti a vyhodit z práce třeba vlastního bratra nebo tátu. Ptáte-li se, co opravdu může vyrůst v tomhle upoceném, bolavém a spáleném prostředí, pak odpovědí je, že jen věci prostřední, upocené, bolavé, věci, které jsou k ničemu. S rozpaky jsem slýchával vyprávění mých přátel z různých typů vysokých škol, kde se vždycky vyskytl nějaký poloblázen, který sice rozuměl svému oboru, dovedl naučit, ale lidsky byl na úrovni neandrtálce. Přiznám se, že v určitých oborech vlastně nečekám víc než jen formální znalost a pedagogickou způsobilost. Nehledám tam svaté Františky a Terezie, ale někoho, kdo rozumí třeba matematice nebo fyzice. Ponižovat bych se nenechal, ale leccos bych v sekulárním prostředí přehlédl.
V teologickém, tím spíš církevním světě, to je a musí být jinak. Šíře oboru je tak obrovská, že ani jeden jediný podobůrek dnes nemohou postihnout celé badatelské týmy, natož jednotlivec. Ani v teologickém prostředí Česka a zemí za železnou oponou nečekám zázraky. Co ale čekám a co čekají možná i autoři výše zmíněných článků, je, aby to, co se myslí, říká a dělá, spolu souviselo a aby to mělo alespoň něco společného s jádrem Kristova vykupitelského příběhu. Duchovní a lidské musí dominovat odbornému. Moc je jen formálním otiskem svěřené služby. Řídit církev a teologické instituce jako drůbežárnu je možné, ale nikdy z nich nevznikne nic jiného než svého druhu drůbežárna. Na správu materiálních věcí a provoz si vždycky lze najmout odborníky. Na teologickou reflexi duchovních skutečností je třeba dobré, kontextuální vzdělání. Pokud se ale nepropojí s docela obyčejnou lidskou zralostí a láskou k lidem, je pro kočku. K ničemu. Je zbytečné.
Ti, kteří dnes teologicky myslí, publikují, přednáší a žijí, působí ve většině případů mimo teologické a církevní prostředí. Po někdejších uzurpátorech teologické a církevní moci, kteří jsou dnes v konečné fázi života, neštěkne ani pes. Důvěra mezi lidmi se buduje roky, často desetiletí. Zničit se dá opravdu jedním jediným kázáním nebo vyhazovem bývalého kamaráda či kamarádky od rozdělané práce, kteří takového deratizéra dlouho brali na milost a chránili ho před ostatními jen jako pomalejšího, rozmazleného jedináčka, kterému ani rodiče, ani jeho profesoři, ani biskup, ani papež nikdy docela srozumitelně neřekli: NE, to nesmíš. Možná se budou někteří dotčení zlobit. Až se ale uklidní, mohou si s rozvahou říct: On má vlastně pravdu. Vzali jsme si docela snadno to, co jsme chtěli. Tečka. Až budeme chtít další, vezmeme si i to. Tečka. Jaká je to zpráva pro mladé lidi? Odejít? Vzdát se? Co dělat, když je nikdo neposlouchá? Co dělat, když jsou i v části mé církve považováni za haranty, kteří mají držet ústa a krok a neplést se do řečí a práce dospělých?
Nedivme se, a to i na pozadí voleb v poslední době, že jsme tam, kde jsme. Je to svět, který jsme stvořili. Je to svět, v němž to Kristus jako Pravda a Láska a Milosrdenství nemá v teologickém a církevním světě jednoduché.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
