„Procestovali Frygii a Galacii, protože jim Duch svatý zabránil kázat Slovo v Asii. Když se přiblížili k Mysii, pokoušeli se jít do Bitynie, ale Duch Ježíšův jim to nedovolil. Obešli tedy Mysii a dorazili do Troady. Tam měl Pavel v noci vidění. Stál před ním nějaký Makedonec a prosil ho: „Přijď do Makedonie a pomoz nám!“
Jakmile Pavel přijal to vidění, ihned jsme se rozhodli vyrazit do Makedonie, přesvědčeni, že nás Bůh povolal, abychom jim kázali evangelium. Vypluli jsme z Troady, vydali se přímým směrem k Samothráké a příštího dne jsme dorazili do Neapole. (Odtud jsme odešli do Filip, které jsou předním městem té části Makedonie a římskou kolonií.)“
Samé geografické názvy: Frygie, Galacie, Mysie, Bythinie, Troada, Samothráké, Neapol, Filipy, Makedonie. Co nám to ta Bible dělá? Už zase, jako tolikrát, v pár verších tolik geografických názvů. Máme číst Bibli s historickým atlasem v ruce? Proč ne, historický atlas je jedna z knih zásadních pro pochopení toho, kde jsme a odkud jsme. Ale ulehčím vám to: Všechno jsou to krajiny buď v Malé Asii čili v dnešním Turecku, nebo na protilehlé straně za mořskými průlivy, v jihovýchodní výspě Evropy, čili na Balkáně, zde rozděleném mezi Řecko a Turecko. A ta Neapol není Neapol v Itálii, ale Neapol na pobřeží Egejského moře, jedna z mnoha Neapolí, „nových měst“.
Tehdy, když tudy procházel apoštol Pavel na své druhé misijní cestě a znovu na třetí misijní cestě, v půli prvního století dle křesťanského letopočtu. Tehdy byla všude římská říše, všude se mluvilo řecky a téměř ve všech městech byly židovské komunity. O pár století později byla tam všude stále římská říše a pořád se mluvilo řecky, ale křesťanství se stalo vládnoucím náboženstvím. Nejdřív Pavlova misie zdola – pak Konstantinův obrat shora. Přímo v centru těchto krajin, na úžině Bosporos, vznikla Konstantinopolis, hlavní město přísně pravověrného křesťanského státu.
A dnes? Konstantinopolis se jmenuje Istanbul, všude okolo je Turecko, a skoro nikdo už nemluví řecky, a skoro žádní křesťané tam nejsou. Co se s nimi stalo? Vyvraždili je Turci? Ne. Ti přísně přísně pravověrní křesťané se na křesťanství většinou vykašlali a stali se muslimy a Turky, protože to bylo výhodnější. Ti, co zůstali u identity řecké a křesťanské, se pak ve dvacátém století pod tlakem tureckého nacionalismu vystěhovali do Řecka. Křesťany jsou pak prvotně proto, že jsou Řekové; proto, že obojí identita je u nich tradičně propojena.
Z Pavlovy práce v oné Frygii a Galacii a Troadě tedy nezbylo lautr nic. Marnost nad marnost, řeklo by se s Kazatelem: „Omrzelo mě všechno to pachtění, kterým se pachtím pod sluncem a které po mně zdědí můj následník. Kdo ví, zda bude moudrý, anebo bláhový? Tak či tak získá vše, pro co jsem se lopotně pachtil a nač jsem vynaložil svou moudrost pod sluncem. I to je marnost.“ (Kaz 2, 18–19)
Pavel se snažil a pachtil. Křesťané v oněch krajinách s centrem v Konstantinopoli potom stavěli velkolepé chrámy, malovali krásné ikony, hádali se na církevních sněmech o nejpravověrnější pravověří – a jinak byli sebespokojení a sobečtí a rádi si navzájem vypichovali oči. Doslova. To byl totiž „milosrdný“ a „křesťanský“ trest, uplatňovaný v oné pravověrné byzantské říši. A pak přišli Turci, a dnes nezbylo po té „křesťanské říši“ nic. Jen pár posledních Řeků v Istanbulu a okolí a několik posledních funkčních kostelů a mnohem více bývalých kostelů, přestavěných a přeznačených na mešity. Cestoval jsem nedávno po oněch krajinách kolem Istanbulu čili Konstantinopole a viděl jsem, a líto mi bylo.
Líto? Sami si za to mohli! Jako v Babylóně napsala tajemná ruka „Mene tekel ufarsin“ (Da 5, 25) – zváženo, shledáno lehkým a rozděleno jiným. Tak psala i v pravověrné Konstantinopol. Jen si toho nikdo nevšiml. Jen si byli jisti, že jsou přece pravověrní a chodí do kostela, tak se jim nemůže nic stát.
Z Pavlova misijního pachtění však zbývá něco jiného. Zbývá poučení a inspirace pro křesťanstvo, které žije v docela jiných krajinách. Přemysl Pitter – český evangelický světec, kdyby tedy evangelíci oficiálně měli světce – píše v jednom svém kázání, proneseném v padesátých letech v exilu (a vydaném v knize Oheň na zemi v Hamburku roku 1957), jak pro něj Pavlova slova ze Skutků znamenala impuls k odchodu do exilu: „Byl to skutečně Boží plán, abych odešel za hranice – či mé vlastní rozhodnutí? O tom se mi opět dostalo zvláštního svědectví z úst mého přítele, evangelického kazatele, když jsem po přechodu hranic zašel do jeho kostela. Netušil, že jsem přítomen. (…) Začal kázat na slova ze Skutků apoštolských: (…) I ukázalo se Pavlovi v noci vidění. Muž nějaký macedonský stál a prosil ho: ‚Přejdi do Macedonie a pomoz nám!‘ Obsah celého kázání vyzníval v jedinou výzvu: Přejdi – a pomoz nám!“
„Přejdi“: V historické a geografické realitě z jedné řeckojazyčné krajiny do jiné. V Pitterově symbolickém výkladu z komunistického Československa do svobodného světa. V jiném možném symbolickém výkladu „z Asie do Evropy“. Troada leží na asijské pevnině, Makedonie na evropské. Tehdy a tam, s Pavlem a v Pavlovi, křesťanství vstupuje na evropskou půdu. Tehdy se z něj stává „evropské náboženství“.
Když Pavel na třetí cestě putuje v opačném směru, z Evropy do Asie, z Makedonie do Troady, stihne v jejím stejnojmenném hlavním městě (Troas či Troada či Alexandrie Trójská) vykonat jeden zázrak (Sk 20,1–12). Pro pochopení, co plyne z Pavlova přebývání v těchto končinách, však se obzvláště zajímavým jeví následující malý detail o Pavlově další pouti. Vypravěč Skutků totiž říká: „My ostatní jsme vyrazili napřed. Vypluli jsme na lodi k Assu, kde jsme měli přibrat Pavla; přál si tam totiž jít sám pěšky. Když jsme se v Assu setkali, vzali jsme ho na palubu a připluli do Mytilény.“ (Sk 20,13–14)
Proč chtěl jít Pavel po Troadě, tedy z města Troas do města Assos, sám?
Jest jedno takové kazatelské klišé: Když kazatel neví, co s nějakým biblickým příběhem, pokusí se o „vhled do duše“: Co si asi myslela postava XY, když se odehrává epizoda Z? Většinou tyto „pokusy o vhled“ moc nepomáhají, protože způsob biblického vyprávění málokdy směřuje do psychologických hlubin v moderním pojetí. Avšak v této epizodě si Pavel přímo říká o podobné tázání, „co si asi myslel“. Sám totiž líčí svůj pobyt v této krajině také ve svých listech. Korinťanům vypráví: „Když jsem přišel s Kristovým evangeliem do Troady, měl jsem tam od Pána otevřené dveře, ale v duchu jsem neměl klid, protože jsem tam nenašel svého bratra Tita. Proto jsem se s nimi rozloučil a vydal se do Makedonie.“ (2K 2, 12–13) Timoteovi zase píše: „Až půjdeš, přines mi plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, a knihy, zvláště pergameny.“ (2Tim 4, 13)
Takže, Pavel v Troadě „neměl klid“ a zapomněl si tam kabát a knížky a lejstra. Zjevně byl roztržitý. Přemýšlel. I to přání jít z Troady do Assu – což je asi pětačtyřicet kilometrů – raději pěšky, svědčí o tom, že nutně potřeboval přemýšlet.
A o čem? To už Bible nepraví. Pravděpodobně o některém z teologických témat, jichž jsou jeho listy plny a která promýšlí a formuluje, vlastně i doslovně, „za pochodu“. Lze však zcela vyloučit, že na jeho myšlení působila i sama ta krajina, kterou procházel? Troada totiž není jen tak jedna z mnoha řeckojazyčných krajin. Je to TA rodná krajina řeckého mýtu. V jeho době je hlavním městem ona Troada, založená kdysi Alexandrem – ale krajina se nazývá podle Tróje. Ta byla v Pavlově době živým řecko-římským městem a současně cílem zbožných poutí k místům, kde se odehrála trójská válka. Vždyť Homérova Ílias byla spolu s Odysseiou „Biblí“ antických Řeků. V obou eposech Řekové po staletí hledali nejen rozkoš z poetického vyprávění, ale i poučení náboženské a filosofické.
V dějinách výkladů Íliady bývá válka Řeků s Trójany chápána nejen jako boj o pomstu za jeden únos jedné řecké královny, ale i symbolicky: Jako válka Evropy s Asií. Pokud se Evropané rádi pokládali za potomky Řeků – a někdy „homérsky“ zdůvodňovali i svoje imperiální a koloniální ambice v Asii, pak Turci se zase rádi pokládali za potomky Trójanů a svoje imperiální a koloniální ambice občas zdůvodňovali – Mehmed Dobyvatel i Atatürk i dnes Erdoğan – „pomstou za řeckou invazi do Tróje“.
Leč, i bez těchto a ještě jiných výkladů a aktualizací politicky a ještě jinak divokých, Homérovy texty samy skýtají množství motivů univerzálních, které promlouvají k člověku křesťanské i postkřesťanské éry – o smyslu života a umírání, o údělu lidí nějak se vymykajících i lidstva vůbec, o vztazích mezi božským a lidským. Pavel řecké vzdělání měl. V Athénách citoval jiného řeckého básníka Arata (Sk 17, 28).
Pravděpodobně tedy měl alespoň nějakou znalost Homéra. Nemohla tedy tato krajina, tato „svatá země“ řecké kultury a náboženství, k němu promlouvat, vábit ho či pokoušet, ke konfrontaci homérských příběhů s příběhy starozákonními, ba s tím Příběhem, který na své misii vypráví Židům i pohanům?
Nevíme. V jeho slovech tomu nic bezprostředně nenasvědčuje. Jisté je, že Pavlovu putování homérskou Troadou předchází epizoda v Efesu, v níž se velmi ostře konfrontuje se světem „homérských“ božstev, zde konkrétně s „mariánským“ kultem Artemis Efeské (Sk 19).
Jsou však různé typy vlivů. Na rovině motivů nenacházíme u Pavla nic „trójského“, „homérského“. Avšak je tu i rovina „jazyka samého“. Pavel přece píše a káže a diskutuje řecky – tímtéž jazykem, na počátku jehož předlouhého vývoje stály homérské zpěvy. Slova, která Pavel užívá, mají svoji paměť. Paměť až dozadu k Homérovi. „Homérská“ jsou i klíčová slova věty, kterou Pavel v Troadě nikoliv vyřkne, ale zaslechne ve zjevení:
„Přijď do Makedonie a pomoz nám.“
Řecky to zní:
Διαβὰς εἰς Μακεδονίαν βοήθησον ἡμῖν.
Diabas eis Makedonian boéthéson hémin.
Hle, co všechno si tato slova pamatují:
Sloveso „diabainein“ má už u Homéra dva významy. Buď stát pevně, s nohama rozkročenýma, připraven k boji (tak například v Íliadě 12,548) – a nebo naopak překročit nějakou překážku a jít dále (tak například v Íliadě 12,50, kde chce Hektór se spřežením přeskočit příkop). V pozdějším vývoji dostalo slovo „přejít“ i význam metaforický: Přejít k něčemu jinému, případně lepšímu.
To je pak to Pavlovo přejití k misii do Evropy. Dovolme si dát dohromady dvě události ze dvou cest. Při jednom pobytu v Troadě má Pavel ono vidění a slyší větu „přejdi a pomoz“, při druhém se oddává onomu tajemnému přemýšlení.
To je Pavel: „stojím pevně“, i „překračuji“. Pevně se drží toho, co poznal, tedy zvěsti o Ježíšovi; a současně překračuje. Překračuje hranice toho, jak Ježíšově zvěsti rozuměli původní apoštolové a překračuje hranice judaismu. „Petrovské“ křesťanství, to je stále reformní judaismus. „Pavlovské“, to už je nové univerzální náboženství, „židovské i řecké“, čili: pohanské, gójské, všekulturní a všeetnické.
Pavlovo přemýšlení při chůzi po Troadě lze tedy vyložit i takto: Přemýšlí, jak daleko může jít – aby současně stál pevně v poznaném jádru.
A koneckonců, cožpak Pavel. O něho samého nejde. Vždyť sám říká „Boží milostí jsem ale to, co jsem“ (1K 15, 10), a má pravdu. Jde o Ježíše. O Něho jde v misii. O Něho jde v celém křesťanství. Nejde o hlásání, že tento svět je napojen na cosi většího a božského; to hlásají tak či onak všechna náboženství. Nejde ani o etický kodex, vedoucí lidi k tomu, aby se nechovali jako svině; to rovněž hlásají všechna náboženství, jakož i světský humanismus. Zvláštnost či unikátnost křesťanství spočívá jen a jen v tom, že věří, že toto napojení na cosi většího, i ten etický kodex, to ideální lidství, je přítomno v tom jednom, v Ježíši.
A kdo je Ježíš?
I Ježíš je přítomen ve slovesu „diabainein“. Je „tu i tam“. Zde stojí, Ježíš historický – i kráčí kdesi vepředu: Ježíš tajemný, nepochopitelný, skrytý, vždycky nový a jiný, překvapující, inkulturovatelný, inkulturující. Je vždycky vepředu – a ty se pokoušíš překračovat, „diabainein“, za ním.
Prostičce, a přitom tak účinně to vyjadřuje píseň „Kde jsi můj přemilý Ježíši Kriste“, původně z barokního československého evangelického kancionálu Tranoscius:
„Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste?
Kde tě hledat budu, na kterém místě?
Pusť od sebe světlo, o, slunce jasné,
bez tebe nám svíce života hasne.
S tebou se mé srdce žádá spojiti,
bez tebe nemůže dél živo býti.
Dokud tě nenajdu, volat tě budu,
ve dně, také v noci volat tě budu.
Ach, pospěš k smutnému, dél neodkládej,
můj drahý poklade, pomoci mně dej.
Kdekoli ty půjdeš, za tebou půjdu,
tebe se na věky přidržet budu.
Když tebe mít budu, předrahý hosti,
nech jiného nemám, na tom mám dosti.“
Jít za Ježíšem, to znamená stále Ho hledat – a při tom hledání stále překračovat hranice, podstupovat nové a nové tranzice:
Ze židovského do řeckého.
Z Asie do Evropy.
Z Evropy do všech dalších podob kultury.
Ze staré církve do nových forem, třeba i „necírkevních“.
Z chorálu do Tranoscia a z Tranoscia do rapu.
Ježíš, vnímaný jako ten, který pouze stojí na místě – to je jenom ideologie. Ježíš, vnímaný jako ten, který jenom přechází – ten pak může z obzoru vnímatelova také kamsi sejít a už se nevrátit.
Ježíš je to i ono. Stojí i kráčí.
Chceme-li použít metaforu velmi čerstvou: Ježíš je duchovně nebinární.
A co je kritériem, že kdo jde za Ježíšem, jde opravdu za Ježíšem, a ne někam do háje? To je to druhé slovo z věty Pavlovi zjevené: „Boéthéson“.
„Boétheia“ je pomoc či ochrana – původně ta fyzická: lékařská, vojenská, peněžní. Pak se význam rozšířil a metaforizoval: „pomáhat slovu“ u Platóna, „pomáhat zákonům“ u řečníka Aischina.
Přejdi, abys pomohl. Takto následuješ Ježíše.
Amen.
(Kázání bylo proneseno ve sborech ČCE v Libni, v Berouně a u Martina ve zdi).