I v církvi jde o moc

Michael Martínek
Autor: Archiv autora

Koupil jsem si knížku s názvem Katolické kněžství a ženy. Autorka, americká teoložka Sara Butlerová, se snaží vysvětlit, proč ženy nikdy nemůžou být svěceny na kněze. Já se spíš kloním k tomu, že by to církev umožnit měla. Tak jsem se těšil, že si přečtu argumenty z druhé strany a budu moct o nich přemýšlet. Musím ale říct, že mě to zklamalo: argumentační linie, kterou autorka obhajuje, vypadá takto: Ježíš si vyvolil za apoštoly pouze muže. Církev vždycky světila pouze muže. A před třiceti lety papež prohlásil, „že církev nemá pravomoc udělovat kněžské svěcení ženám a že toto rozhodnutí mají všichni věřící v církvi přijímat jako definitivní.“

Mě ty argumenty moc nepřesvědčily. Když si uvědomím, jak podřadné postavení měly ženy ve společnosti až do minulého století, tak se nedivím, že ani církev jim nedávala stejná práva jako mužům. Ale dnes? Když mají ženy ve společnosti stejná práva, proč by je nemohly mít i v církvi? A pak: ta knížka je plná zbožných frází o tom, že kněžství je povolání a žádné privilegium, ale vůbec se tam nemluví o moci. Přitom právě kněžské a biskupské svěcení otevírá člověku přístup ke všem mocenským pozicím v církvi. V diskusi na Dominikánské 8 to letos na jaře kdosi vyjádřil jednoduše: hlavní důvod, proč církev stále odmítá kněžské svěcení ženám, je strach. Ano, strach, že muži přijdou o svoji moc.

Předmluvu k té knížce napsal pražský pomocný biskup Zdenek Wasserbauer. Když se pod něco podepíše biskup, má to symbolický význam: tato knížka vyjadřuje názor, za kterým stojí oficiální církev. Ale nejsem si tak jistý, že za ním stojí i většina běžných katolíků. Naopak německý biskup Georg Bätzing, předseda tamější biskupské konference, jasně říká, že kněžské svěcení by mělo být otevřené i pro ženy.

Letošní zasedání synody začalo referátem o dosavadním jednání expertních skupin. Ty se věnují tématům, která vyplynula ze synodních diskusí, ale přesahují to hlavní zadání, jímž je vnitřní reorganizace církve. A hned na začátku byl oheň na střeše, když prefekt Dikasteria pro nauku víry oznámil, že zatím nelze očekávat pozitivní rozhodnutí o jáhenském svěcení žen. Proti tomu se okamžitě postavily nejen ženské katolické organizace, ale i někteří kněží a teologové. Předsedkyně Katolické rady žen Regina Frankenová to označila za zdržovací taktiku. Možností přístupu žen ke svěcení se teologie zabývá přes šedesát let. Vatikán tu práci neakceptuje a žádá nové a nové argumenty. Ženy už nejsou ochotné na tuto strategii přistoupit, říká Frankenová, a ohlašuje konání protestních akcí.

Naštěstí se i na této synodě ukazuje podobná dynamika jako na druhém vatikánském koncilu, jehož delegáti při prvním zasedání smetli ze stolu většinu připravených návrhů. Teď chtěli účastníci navázat dialog s pracovními skupinami, sdělit jim své připomínky, případně nesouhlas. S tím se původně nepočítalo, ale plénum si to odhlasovalo a organizátoři to přijali. Takže delegáti a delegátky synody můžou podávat písemné příspěvky a 18. října dojde i k otevřené diskusi.

Zajímavé, i když pro nás trochu exotické téma, je polygamie. Církev v Africe dlouho řeší, jak pastoračně doprovázet „lidi, kteří přijali křesťanskou víru v situaci polygamie“. Zde je názorně vidět odlišnost kultur a nutnost řešit některé věci regionálně a ne centrálně: před nedávnem se africká církev jednoznačně postavila proti žehnání homosexuálním párům, které mnozí v Evropě naopak přivítali jako rozumný a potřebný krok. Ale tatáž africká církev se teď snaží s úctou a vstřícností přistupovat k mužům, kteří mají třeba deset manželek, což je zase pro nás v Evropě těžko představitelné.

Další téma: ekuména. Skupina, která hledá cesty, jak i přes rozdílnost chápání dospět ke společnému slavení a přijímání eucharistie. Chce k tomu využít zkušenosti konfesně smíšených manželství, rodin a hnutí. To zní slibně, otázka je, k jakým závěrům dojde.

Jiná skupina se zabývá výběrem kandidátů na nové biskupy. To je i pro mě osobně živé téma. Když se před rokem hledal nový biskup pro Litoměřickou diecézi, musel jsem vynaložit velké úsilí, abych jen mohl vyjádřit svůj názor. Viděl jsem, jak byl celý ten proces netransparentní a nedemokratický. Zdá se, že si to členové té skupiny uvědomují, protože požadují „větší transparentnost, větší pozornost a respekt k realitě místní církve a větší zapojení místní církve do výběru kandidátů. Přitom je nutné vyhnout se podezření z intrik.“ Tak to řekl biskup Felix Genn z Münsteru. Teď by mě tedy zajímalo, jak bude probíhat nominace nového arcibiskupa pro Prahu, což bude už velmi brzo.

Klíčový význam bude mít práce skupiny, která se zabývá kontroverzními otázkami doktrinálními, pastoračními a etickými. Vedle války, míru nebo ochrany klimatu sem patří otázky kolem manželství, genderu, sexuální morálky, úcty k životu. Tedy taky regulace porodnosti, náhradní mateřství, potraty, eutanázie a další. Tato skupina má obzvlášť těžkou práci. Protože jakmile do těchto témat někdo zabrousí, nutně vyvolá ostré konfrontace mezi vyhraněnými názorovými skupinami, a bude velmi těžké takovou debatu ustát.

Přitom se dá čerpat od odborníků, kteří už udělali spoustu práce. Třeba knížka Vom Vorrang der Liebe – O prvenství lásky, která vyšla v Německu s podtitulem Přelom v katolické sexuální morálce. Dva odborníci z univerzit v Mnichově a Mohuči ukazují, jak se v posledních staletích změnil podhled na sexualitu, a jak už ani církev nemůže prosazovat některé zásady, které vznikly v úplně jiných podmínkách. Třeba zákaz antikoncepce, odsuzování stejnopohlavních vztahů atd. Navíc, když ty zásady stanovují kněží a biskupové, tedy pouze muži, kteří sami jsou vázaní slibem celibátu. Když pro ně samotné je sex zakázaným ovocem, jak můžou rozumět tomu, co prožívají lidé v partnerském nebo manželském vztahu? A ještě na ně klást neúnosná břemena?

Biskup Bätzing říká, že „synodalita nesmí zůstat u čistě duchovního chápání. Vše musí být právně jasné. Kdo má co říct a kdy? Kdo musí rozhodnout, kdy, kdo a s kým se musí poradit? Synodalita potřebuje struktury a jasně regulované postupy. Musí se proto projevit i v kanonickém právu.“ Ano, že spolu máme vést dialog a zároveň se nechat vést Duchem svatým, to přece víme už dávno. Ale dokud nebude jasné, že biskup nebo farář si nemůže dělat, co chce, že nemá právo manipulovat svědomím věřících, že jeho práce je kontrolovatelná, tak můžeme diskutovat a modlit se donekonečna, ale stejně se nikam neposuneme. Jenže připustit toto všechno by znamenalo vzdát se části své moci.

Je tedy čas pro modlitbu: těch čtyři sta lidí ve Vatikánu teď rozhoduje o tom, jestli v církvi bude dál vládnout skupina privilegovaných celibátních mužů, nebo se otevře větší prostor pro celý Boží lid. A tím taky snad pro Ducha svatého!

Mírně upravená verze článku je k dispozici i jako video na FB profilu autora.

Autor je katolický kněz, salesián