Knížky o svaté Terezii z Lisieux patří ve světě k nejvyhledávanějším. Je jí zasvěcena spousta kostelů a oratorií napříč kontinenty, kde si ji lidé dané kultury, jazyka a symbolické mapy předělali tak trochu k obrazu svému. Existuje Terezie barokní, asijská, africká. Existuje Terezie evropská, eskymácká, severoamerická. Existuje Terezie moderní i proti-moderní, koncilní i před-koncilní. Existuje Terezie našich snů a fantazií. Existuje však i Terezie reálná. Mladá dívka, která se navzdory všemu a všem rozhodla pro zasvěcený život, o němž mnozí životopisci napsali neuvěřitelné příběhy, legendy a pohádky. Existují také autoři, kteří se stali Terezčinými dobrými přáteli a obhájci, takže jim nezbylo nic jiného, než pomalu a po krůčkách odmytizovat její život, její dílo a její myšlenky, které dnes žijí v římskokatolickém prostředí vlastním životem. Mezi ty, kteří se pokusili odmocnit alespoň na druhou to, co o Růži z Lisieux víme, aby se nám ukázala pravá tvář mladé světice, se zařadil salesián a autor několika úspěšných knih Zdeněk Jančařík. Růže z Lisieux: Proměna svaté Terezičky.
Na obálku si autor vybral paradoxně jeden z naivních obrázků svaté Terezie od Juliany Jirousové, jak je známe z řady podmaleb v české i moravské krajině. Svoji knihu nechal doprovodit básněmi Miloše Doležala a sám v ní nešetřil citáty z Terezina díla, básní a dopisů. Spolu s Terezou si zamiloval též Etty Hillesum, Židovku, kterou v roce 1943 pohltily plameny Osvětimi. Aby lépe porozuměl zdrojům Terezčina duchovního života a jejímu rozhodnutí pro zasvěcený život, nahlédl opatrně i do pramenů a literatury, která se životem světice z Lisieux zabývá. Z Terezy fikcí a velkých lidských očekávání se tak narodila Tereza Jančaříkova, žena, o které dlouho přemýšlel, s ní se modlil a ji prosil, aby mu – když ne náruče růží a kopice lásky – seslala z nebe civilnější, věcnější pohled na to, kým byla, o co jí šlo a čím by mohla inspirovat také nás, lidi žijící v čase bez vlastností a ve světě bez hranic. Bez jakýchkoliv hranic a limitů.
Jančaříkova Terezie na sebe stránku po stránce bere podobu člověka, kterého jste ráno potkali cestou na tramvaj nebo v obchodě. Její zamilovanost do Krista, která procházela obdobím určité obsese, pomalu vyzrála v pochopení, že není lásky bez oběti a že i láska dokáže v některých okamžicích zabolet. Ačkoliv si Terezie svoji klášterní cestu za Kristem vyvzdorovala (jak jinak to napsat, abychom učinil za dost pravdě?), setkala se na ní s lidmi, kteří ji tu cestu – jak už to tak bývá – učinili z přímé cestou křivolakou. Na všechny odbočky, slepé cesty a schody navíc Tereza nakonec vzpomíná v dobrém. Klášterní rutina se svojí štábní kulturou, v níž se člověk může rozpustit v úkolech pro celé společenství, jí nakonec poskytly netušený rezervoár času, příležitosti a možností, jak rozmnožit svůj literární talent a zúročit své dary, jimiž svůj karmel v posledku proměnila k nepoznání. V bolavých mezilidských vztazích našla sílu snášet příkoří, trpět i odpouštět, a přibližovat se tak k tomu, kterého milovala, ač o něm mohla číst jen ze zlomků evangelií a vybraných zbožných textů.
Terezčina teologie je nekomplikovaně kontemplativní, přímá, doslova bychom řekli – kontaktní. Teologický svět venku preparuje v díle významných biblistů Písmo na atomy, až se zdá, že z kánonu staro- a novozákonních knih zbude jen torzo, a navíc s velkým otazníkem. Jenže žádat na Bohu Boha je pro Terezii mnohem přirozenější, než si o něm číst v knihách a diskutovat v kroužcích intelektuálů. Přesto nebo právě proto to byli oni, a nejen pár, ale celé zástupy, kteří se k ní po její smrti utíkali a prosili o vyslyšení. Čtu v Jančaříkově knize, že Tereza zbavená lidských pout, cinkrlátek a nánosů je pro ty, kteří se nostalgicky utíkají ke zlatým časům minulosti, těžko stravitelná. Mění se její obraz, do-vysvětluje se to, co bylo v mlhách, na pravou míru se uvádí to, co si lidská touha a fabulace k Terezii přimyslela. Za své berou jistoty dávných časů, kdy všechno bylo jasné, svěží, nasvícené sluncem pravdy, těhotné pravověřím proti renegátům... Tereza opravdu připomíná spíš předčasně zmoudřelou náctiletou dívku, která si dělá všechno po svém, jde si za svými sny; a i když si užívá privilegovaného postavení děvčete z lepší společnosti, jde navzdory němu vstříc skoro nepochopitelné nejistotě a v modlitbě lidem na okraji z těch nejokrajovějších okrajů. Proto dráždí část církve dnešní doby a pohlaváry napříč společností, když jim svým vstupem na karmel ukazuje, že raději zemře mladá, hledající smysl svého života, než aby se světem harcovala jako podomní prodejkyně toho, co se zrovna dobře prodává.
Když svatý Jan od Kříže napsal, že „umírá proto, že neumírá“, měl na stupni svého poznání bezmeznou pravdu. Když Tereza umírá v r. 1897 ve 24 letech na tuberkulózu, netuší ještě, že 20. století se stane nejkrvavějším stoletím lidských dějin, v němž najdou smrt desítky miliónů lidí, kteří by rádi žili, a v němž budou žít pachatelé největších zločinů, aniž by je kdokoliv pohnal ke spravedlnosti. Když bohémové z generace květinových dětí mluvili o tom, že život má cenu tak akorát do 27 let, nedivím se, že ti, kteří přežili nepřežitelné, na ně hleděli jako na sebevrahy. I církví proběhly v jejích dějinách mnohé vlny odporu k životu, který by se měl žít jen tak, nazdařbůh, v jakémsi – teology, umělci a básníky – nakašírovaném slzavém údolí. Jenže z odporu ke světu, který k Tereze táhl mnohé lidi, bylo nutně třeba učinit lásku ke světu a lásku k životu, který začne a skončí právě tehdy, když to bude chtít on, řečeno s Tomášem Špidlíkem, Mistr všech překvapení. Když Tereza slíbila, že bude z nebe sypat růže, stalo se, že to jsou naopak lidé, kteří jí nosí růže na hrob a posílají je do nebe. Když chtěla posílat na zem lásku, pomohla v mnoha lidech uhasit jejich odpor ke světu, k životu a k lidem a zapálit v nich ochotu stát se rukama Božích zázraků. V knize Zdeňka Jančaříka takových jisker najdete víc než dost. Dejte si pozor!
„Blízkost smrti změnila můj vztah ne ke smrti, ale k životu.“ řekla výtvarnice Adriena Šimotová, která přežila svého muže a syna. „Já už jsem se dvakrát připravoval na smrt: jednou ostrá plicní embolie a jednou nějaký divný tyfus s rozkladem krve. Nyní už zase dávám přednost červenému vínu. Něco však v životě zůstane – taková divná „láska“ ke smrti...“ napsal teolog Vladimír Boublík, jenž zemřel také velmi brzo. Mám rád Terezinu fotografii v jejích patnácti letech. Usmívá se na fotografa a je opravdu krásná. Během devíti let dozraje do krásy, kterou pro ni připravil Mistr všech překvapení. Jestliže něčím změnila Terezina duchovní cesta mé náboženské postoje, pak určitě jasnějším promyšlením vztahu k životu, k lásce a ke smrti. Zamilovaní autoři píšou obvykle krásné knihy, mohou-li ovšem čerpat z rezervoárů, kde se v lásku, klid a dobro přetavily jejich někdejší smutky a tmy. Přečtěte si knihu Zdeňka Jančaříka. Uděláte mu radost a rozkvetete.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.