Jsi to, co a jak jíš. O papežově vztahu k jídlu

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Stefan Schauberger

O tom, že láska prochází žaludkem a že společné jídlo s blízkými a přáteli dělá člověka obyčejně šťastným, jistě nepochybuje ten, kdo tohle ve svém životě prožívá. Souhlasím s hercem Jiřím Sovákem, který jednou řekl, že: „žrádlo je druhá Bílá hora českého národa“. Zároveň jsem však rád, že to neplatí všude. Jídlo, nikoliv položené či poházené potraviny na talíři, je něco, co nás oklikou přivádí znovu k samotnému Ježíši, který společné jídlo učinil důležitou součástí svého Vykupitelského příběhu a zvláště pak eucharistie.

Papež František nás od začátku svého pontifikátu v mnohém překvapil. Nepotěšil sice vyznavače krajních katolických názorů, protože se nestal hlásnou troubou katolické ideologie, ale zato potěšil celou řadu lidí svojí civilností, která ukazuje, že i jako papež chce žít všednodenní lidské okamžiky a lidské vztahy, které se velmi dobře zažívají a pěstují právě u společného jídla. Kromě papežova pozdravu u nedělního Anděl Páně „Dobrou neděli!“ často zaznívá i další jeho přání, jež je tak lidské, jak jen lidské může být: „Buon pranzo! – Dobrý oběd!“ Papež (ostatně tak jako řada Italů a obyvatel jižních zemí) nepřeje lidem z papežského paláce „dobrou chuť“, ale něco mnohem důležitějšího – krásný a laskavý čas společného jídla, který svede dohromady lidi, kteří na sebe třebas přes týden nemají tolik času.

Františkova sestra Maria Elena Bergoglio častokrát hovořila o tom, že František byl odjakživa dobrý kuchař. V knize Roberta Alborghettiho U stolu s papežem Františkem: Jídlo v života Jorge Maria Bergoglia, která vyšla v roce 2018, se můžeme dočíst o celé historii Františkova vztahu k jídlu, o spirituální dimenzi jídla, o tom, že už jako mladý chemik přicházel do styku s mnoha potravinami a látkami, a také o jídlech, která má nejraději. Již od dětství tak, jak to má i řada z nás, nesnáší, když se vyhazuje jídlo a když se jídlem plýtvá. Když se přihodí, že chleba spadne na zem, vždy ho zvedne a políbí. Rád vařil pro druhé už jako jezuita a jako biskup se staral, aby se jídlo také distribuovalo těm, kteří nemají co jíst. Chléb je pro něj symbolem Boží lásky k člověku. Je to Bůh, kdo ti dává jíst, říká. V Domě svaté Marty, který si vybral pro své bydlení, si jednou všiml, že se při vaření vylévá vody z čekanky. Poprosil v kuchyni, ať tu vodu nevylévají, protože je zdravá a jemu moc chutná. Ostatně, všimli jste si v papežových promluvách a textech, jak často a rád používá příměry o jídle? Jednu svoji katechezi dokonce postavil na problematice jídla docela.

Asi nejoblíbenějším Františkovým jídlem jsou od dětství plněné kalamáry, rizoto na piemontský způsob, smažená pečeně na oreganu a petrželi, plněná pšeničná kapsa empanadas, plněné těstoviny na různé způsoby, makarony s ragù a mozzarellou z buvola, pizza s mozzarellou a žlutými rajčátky, piškotový dort (ten dostává k narozeninám a jiným výročím) či roláda (putizza) s oříškovou náplní. Dali byste si něco z toho?

František několikrát mluvil o tom, jak Ježíš přestal rozlišovat mezi čistým a nečistým jídlem. Problém není jídlo samo, říká František, ale náš vztah k němu. Při jednom z proslovů řekl italským poutníkům: „Řekni mi, co jíš, a já ti řeknu, jakou máš duši.“ Mnoho lidí nemá potěšení z jídla, natož z dobrého jídla, ale jsou doslova jeho otroky. Špatné jídlo a jeho nadbytek působí mnoho nemocí, říká papež, a má neblahý vliv též na lidskou psychiku. „Stravování,“ říká, „je projevem toho, co je uvnitř.“ „Nenažranost,“ pověděl jednou, „je možná nejnebezpečnější neřest, která zabíjí naši planetu.“ Na rozdíl od Jana Křtitele je Ježíš „Mesiáš, kterého často vidíme u stolu,“ řekl papež v jedné své letošní lednové katechezi a dodal: „Staří otcové nazývali neřest nenažranosti jménem „gastrimargia“, termínem, který může být přeložen jako „bláznovství břicha“. Nenažranost je „bláznovstvím břicha“. A je tu ještě jedno přísloví: že máme jíst proto, abychom žili, ne žít pro to, abychom jedli. Za „největší hřích“ považuje František „záchvat nenažranosti“. „Vzdali jsme se jména – lidé, abychom na sebe vzali jiné – konzumenti.“ Jídlo, jak vidět, není v papežových očích a v jeho četbě evangelií jen soukromou věcí jednotlivého člověka. Člověk je tím, co, jak a kdy jí, odpovědný v pátém přikázání Bohu nejen sám za sebe, ale také za druhé a v nejširším slova smyslu za celou planetu, za celé stvoření.

Češi jsou na pomyslné špici evropské obezity, na světové špici spotřeby alkoholu a přední místa drží i v kouření klasických cigaret i jejich moderních alternativ. Myslím, že nejsem sám, kdo se domnívá, že strava a obecně přístup k jídlu ovlivňují i teologické přístupy a to, jaká témata se v různých zemích, a tedy i v Česku, zpracovávají. Ukazuje se to nejvíc v tom, jak jsou k nám náměty papeže Františka a lidí jeho spirituálního okruhu těžko prostupné a jak složitě se je daří uvádět i jen do informačního prostoru církve. Současné české teologizování, mířím do svých řad, je až na pár výjimek tučné, těžce stravitelné, plné tmavé připálené jíšky, špeku, vuřtů, přidaných látek, samá „éčka“ a chuť povzbuzující glutamát. 

Jsou ve vašem duchovním životě římskokatolických křesťanů nějak zvlášť důležité otázky stravy a jídla, nebo je považujete pro svůj způsob duchovního života a svoji spiritualitu za zbytečné, resp. ne tak podstatné?

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.