Ať jsi přes den docent nebo tunelář…

Detail obálky knihy M.O. Váchy
Autor: www.databazeknih.cz

Kritika kapitoly „Láska“ z knihy Marka Váchy a Renaty Kalenské Když za nás Bůh netahá kaštany z ohně, (Mladá Fronta 2024)

1 Úvodem

Dnes je valcha u starýho Růžičky, dej si prachy do pořádný ruličky, zpívá v písni Hapky a Horáčka Richard Müller… Aby Tě neokradli. S podobnými pocity píši i já tento text. Nebývá zvykem recenzovat pouhopouhou jednu kapitolu knihy – zde kapitolu „Láska“, představující životopis autora ve smyslu jistého osobního Desatera –, ale u tak obsáhlého textu, jakým je text výše uvedené knihy, si tuto recenzi dovolím. Důvodem mé recenze nebyly dobré a lidsky trefné otázky paní Kalenské, nýbrž reakce Marka Váchy, k nimž se tato recenze vztahuje. Na knihu psanou univerzitním pedagogem a čtenou jistě i mnoha studenty se jako univerzitní pedagožka cítím povinna reagovat. Proto, abych vyslovila opačný názor k některým věcem tam uvedeným.  

Před vlastní recenzí předesílám informace, jež považuji za důležité. Otce či pana doktora Marka Váchu osobně neznám. Přezdívku „Orko“ neužívám, nejsem skautka a kamarádka dotyčného. Stejně tak nejsem přeživší zneužívání v církvi.

2 Kde bydlí láska?

 Láska… Charis, agapé, filia. Toto členění zná již student teologie, čímž neříkám, že v jiných kulturách nejsou jiná a relevantnější pro toho nebo onoho člověka. V kapitole „Láska“ se M. Vácha vyjadřuje slovně bohatě (nápadité metafory jsou mu vlastní a myslím, že by měl velký potenciál a talent jít beletristickou cestou, myslím naprosto vážně!) a v duchu své další profese důvtipně přechází z (velmi zdařilé) předchozí kapitoly („Příroda“) od fauny a flory k lásce mezi lidmi.

U textu psaného knězem by se nabízelo přemostění k jiným typům lásky, a to navzdory většinovému nechápajícímu světu, protože je to často právě to neměnné, skálopevné, trvalé, to, co láká konvertity, když listy kopretin tohoto světa „má, či nemá mě rád“ opadnou nebo opadávají a když se do toho anebo nezávisle na tom objeví třeba nějaká filozofie, nějaká kniha, jež provokuje k přemýšlení… Například.

Žijí mezi námi lidé s fyzickým a mentálním postižením, nemocní, chudí, lidé neschopni fyzické lásky, a přece s toužící duší, lidé zápasící o vlastní identitu či ji hledající, lidé trápeni toxickými vztahy a zraněni a zraňováni… Lidé marně toužící po dítěti… Lidé pohlavně nevyhranění, lidé s nestandardními milostnými biografiemi, lidé jakoby něčím hnáni a neschopni pokoje. Oběti válek, zneužívání, zločinů… Ale i lidé spokojení, radostní, čerstvě či dlouhodobě milující nebo zamilovaní, sledující první krůčky děťátka na chodníku anebo úspěch dcery či syna na sportovním utkání, tanečníci, pejskaři na cvičišti, jezdci na koni, požehnaní, kteří jdou ve jménu Páně… Děti, dospívající, dospělí, senioři, staří senioři… Lidé umírající v hospicích, kde se fyzická láska najednou omezí na dotek či svlažení rtů… Tady to chce různé druhy lásky a toto jsem v této kapitole čekala… Navíc od bioetika…

Jistě, i tato a jiná témata se v oeuvre Marka Váchy tu a tam najdou, ovšem zde bylo pro ně místo. Právě tady. I tam všude, jak jsem psala, bydlí Láska.

Svět stvořený a nyní člověk… Koruna tvorstva… Die Krone der Schöpfung, das Schwein, der Mensch, napsal básník a lékař Gottfried Benn, nebo obraz Boží a nejcennější drahokam, jak dle Písma opakovaně zdůrazňoval Jan Amos Komenský, který uměl (i po smrti manželky a dvou dětí a mnoha emigracích) nejen popsat bídu světa, ale také ukázat směr výše. Marek Vácha v této kapitole nikoli.

3 Lásko prokletá, aneb o lásce a o kněžích

 Renata Kalenská, jejíž novinářské práce a životního osudu si neochvějně vážím, a Marek Vácha[1] však v rámci tématu přecházejí rovnou skokem k lásce lidské, ba přímo šipkou a přímo k celibátu, poslednímu reliktu příznaku nerovného páru (nejen) v literatuře. A skáče se rovnou do stylu, za který by se nemusel stydět lecjaký single-muž mimo církevní prostředí. Marek Vácha začíná zhurta:  

Na druhou stranu jsem psal o všech svých slečnách (…) Ono jich zas nebylo tolik, ty vztahy ovšem byly hluboké. Neměl jsem jednou za dva roky novou přítelkyni. Zásadní jsem měl v životě dva nebo tři vztahy. Myslím ty, kdy se chvěje zem a nespíš.

To je dost i na člověka, který není katolický kněz. To máš štěstí.

Když se dám do hovoru s mediky, se svými studenty, se kterými občas trávím volný čas, jsem z toho, co povídají, až zaskočený. Mám kamarády, kteří měli desítky partnerek. Kamarádky zas měly desítky partnerů a zastávají názor, že „spaly ne se všemi, ale jen s těmi, které milovaly“ (str. 57).

Ach, ach, ach, ach, ti kněží…

3.1 Celibát? Nelíbat!

Celibát, tedy i osobní slasti a strasti autora jsou čtenářům Váchových knih notoricky známé včetně topoi o kamarádech ležících v noci vedle manželek (to nikdo nepracuje na směny? nejezdí na služební cesty? nespí vedle dítěte?) a vlastní s tím do kontrastu stavěné samoty nocí nejen jihoamerických. Ptám se: Což neexistují noci nejen fyzicky osamělé? A nejen ty amazonské? Co takhle ježdění aut za okny, bouchání výtahu, kodrcání vlaků, zpěvy opilců naší krásné země domova našeho, neřkuli pláč kojence, který noc rozřezává vejpůl k nezaspání? Nechci devalvovat něčí pocity,[2] emoce, jež v různém období života zažije mnohý, ba každý (sama znám ze svého života různé těžké fáze). V jisté míře nacházíme tyto koordinanty i zde (hlavně na str. 71–72).

Člověk by tu mohl nostalgicky vzpomínat na dávnější (tak před dvaceti lety) pořad Otakáro M. Schmidta Léta letí k andělům (a další podobné řady), kde vystupovalo několik katolických kněží kompetentně a fundovaně, mluvili sebe nelitujíce a po všech stránkách na úrovni přijatelné i světu vezdejšímu a témata diváka povznášela… Jistou dějinnou ironií je, že v některých dílech se tehdy objevil i sám Marek Vácha, ale toto ponechme stranou.

Renato, já jsem jak vietnamský veterán. Soužití se mnou je pro ženu devastující a dlouhodobě ji to ničí… (str. 74).

A nepatří tyto starosti, když už člověka srazí na zem, pak spíše jinam? Do přátelského rozhovoru, do zpovědnice, nebo při co největší setrvalosti této tíže pak do ordinace psychologa (toto ostatně naznačuje na str. 61 i Renata Kalenská)? Je snad vhodné pro ochranu autora a hlavně, je snad fér[3] vůči čtenáři, když na něj autor obšírně[4] sype vlastní problémy? Má být student terapeutem pedagoga? Nespustí se pak citlivějšímu problém? Marek Vácha se jeví jako odpůrce psychofarmak (vím z jiných textů) a psychiatrické léčby – zde s ním velmi hluboce nesouhlasím a myslím, že třeba jeho květnatá metaforika o utrápení se z lásky a o sebevraždě (s tím slovem operuje s obrovskou lehkostí, jako by hrál na piáno) –

Nemyslete si, slečno, že spáchat sebevraždu je těžké. To zvládnete. A jestli se chcete utrápit žalem, slečno, tak to taky dokážete (str. 75).

– JE spouštěčem (triggerem) a je nebezpečná ke čtení pro ty, kteří takto trpí a nejsou natolik stabilní, aby se otřásli a šli dále… A je velmi sugestivní, ba manipulativní.

Čtenář se právem může ptát, proč onen muž, nešťastný z celibátu a devastující ženy (srov. níže podkapitola 3.4), nyní nezvolí například světské zaměstnání s pravidelnou pracovní dobou, aby měl čas na rodinu (za předpokladu, že zákonitá manželka neholduje například cyklistice, či nepracuje ve zdravotnictví, neb jinak by na ni čekal doma sám)? Popřípadě proč nepreferuje třeba profesní dráhu umělce, který by své vnitřní démony zkrotil do klece formy a obsahu a poetická funkce by přetavila úmorné líčení vlastních těžkostí života a zranitelnosti do literárního díla? I toto je řešení. A hlavně: Nemělo by se mlčet o něčem tak nevýslovném, jako je cesta hada po skále a cesta muže s dívkou? Marek Vácha na mnoha místech a opakovaně kritizoval facebookový post mladé maminky, jež po příchodu z porodnice chválila manžela za úklid, že je to nepatřičné, že pustila cizí lidi do intimního prostoru. On sám se ale opakovaně chová naprosto stejně, ba hůře.[5] Ta paní sdílela radost, chápu ji… Nedělala nic nestandardního. Nebyla ničí duchovní autoritou a nebyla svým sdílením ani impertinentní. Ta paní ne. Marek Vácha? Ten jako normu ve věcech vztahových, o nichž je řeč, klade vlastně porušení celibátu. Že takto on jako zdravý heterosexuální (a bílý, chtělo by se mi dodat, neb jen toto epiteton zdá se chybí) muž jinak nemůže a že se takto může v životě muže. Toto jako žena nemohu rozporovat.  

Otázkou ovšem také je, zda jeden člověk může věci absolutizovat za celé pohlaví…

3.2 I o zeleném salámu a realitě lásky

Dle Váchy jsou muž a žena (jak je známo z vícerých jeho děl) bez sebe neúplní (ani toto nebudu nyní rozporovat, to je na ještě delší komentář, kde by byl spíše adam kadmon než cokoli explicitního z Písma) – ergo kladívko intenzivní novomanželská rovina se neudrží navždy a je třeba na vztahu pracovat. Neboť musím Marka Váchu zklamat: v určitém věku a fázi života se již dva lidé ne vždy nadšeně vítají u dveří a obšírně si vyprávějí o průběhu dne a neposílají si denně spousty zpráv a ne vždy si stále rozdávají polibky a růže a ne vždy jeden druhému nadšeně myje nádobí (jak Marek Vácha píše na str. 72), ale přicházejí i unavení, otrávení, mlčenliví (hlavně někteří pánové a žena by povídala a povídala…), mnozí přezaměstnaní tíží světa – a nikdo nevynesl koš a nebyl se psem a maso se připálilo a děti se perou a sousedka seshora bouchá smetákem… I toto JE cesta muže s dívkou…

Vůči tomu, zda by od manželské nebo mezilidské (někdy) šedi odpomohlo navíc zrušení celibátu, jsem skeptická. Neb všichni ti, co na sebe křičívají: Jak to, že salám v lednici je zelený?!, ti všichni si slibovali s láskou a nemysleli přitom určitě na ten salám a ani na to, že bude zelený. Asi že tak. Nejsme v nebi. Tedy nemyslím si (byť jde pouze o názor subjektivní), že by zrušení celibátu zde napomohlo významně. Na to jsem viděla v nekatolickém prostředí i farářská manželství různá (a daná církev také neměla přebytek bohoslovců!), některá až tíživě nelaskavá a útrpná, jiná se rozcházela a bojovala spolu až „na krev“, i tam se někdy vyskytly paralelní vztahy a nehezké rozchody, navíc před tváří sboru atd.

3.3 O hrabáči kapském a o Františku Líznovi

Dějiny celibátu a jeho podstata jsou opět oblast velmi široká… a necháváme stranou. Do téhle celibátní „kaše“ Vácha, který dobrovolně podává čtenáři detaily až k přesycení (výslovně nevkusný, až nechutný je pasus na s. 68–69 o ukrajinských ženách ubytovaných na faře bez mužů!), namíchá i přátelství, a to včetně přátelství duchovních, byť v jiných textech přátelské vztahy duchovním Vácha doporučuje!!![6]

Když má člověk, který je katolický kněz, udělat knihu o vlastním desateru ve smyslu deseti důležitých témat jeho života, tak láska tam určitě být má. Co pro tebe patří do tématu láska?

Řeknu to ještě jinak. A to tě možná uspokojí. Když za mnou přijde nějaká slečna k duchovnímu rozhovoru s tím, že sbalila kněze,[7] tak jí dám dobrou radu. „Já vám, slečno nebo paní, určitě nebudu říkat, že ho máte opustit. Máte dvě možnosti. Buď si ho vezmete a budete mít spoustu dětí a budete šťastná, nebo si ho vymažte z telefonu a ukončete to.“ Pak je třetí možnost, která je nejblbější ze všech. A to je, že spolu budete tak nějak pokračovat. Což je pro toho kněze vždycky příjemné a výhodné.

(…)

Ty v té situaci jsi a trápíš se, tak neříkej, že to je vždycky příjemné (s.73–74).

Tedy asi by neobstáli ani svatý František a Klára, asi by se jim nevěřilo (M. Vácha vše píše veřejně včetně jmen kolegů – „příkladů dobré praxe“, s místem bydliště a pojmenováním konkrétní ženy, což spatřuji jako krajně neetické). Ovšem pozor, ukončení kontaktu s knězem, milé paní a dívky, to je, jak se v knize píše, věc záludná! Vztah ukončit smí a může jen dívka. Kněz, protože JE muž a kněz, je dle Marka Váchy tvorem plachým a skrytým jak hrabáč kapský někde v temném koutě (dokud slečna nepřijde) a zbabělým, a neschopen vymazat i to číslo a kontakt dívky v mobilním telefonu:

Pak je tam ještě čtvrtá možnost.

A ta je?

Ať si ji vymaže z mobilu on.

Kněží jsou bábovky. Neudělají to.

Ty chceš po ženě strašně moc. Ona má mít sílu to celé ukončit? Když on říká „já nesmím,“ tak ať to ukončí on. Proč by to měl srabácky chtít po ženě?

V jakýchkoli vztazích počítej vždycky s tím, že odpovědnost musíš vzít ty a že druhá strana je slabší. Opravdu počítejme s tím, že ten kněz bude slaboch (str. 74).

Pokud budou Váchova slova číst přeživší, osoby, jež se dlouhá léta nebyly schopny vymanit z toxických vztahů či predace a nebyly schopny SAMY je ukončit, může na ně Váchův text působit jako onen spouštěč. I se jim TAKÉ, ač ne primárně (ve Váchově ideálním a jen dvojpohlavním cis-světě, kde jiného není) jakoby podsouvá, že protože nepřerušily kontakt s predátorem, setrvaly v určité situaci a je to tedy jejich „vina“… Toto je nehorázné tvrzení a rovná se de facto zbavení predátora viny (!).

Je dále krajně alibistické skrýt neschopnost vlastní (či některých spatřených kamarádů), ergo osobnostní vadu, neschopnost ustát konflikt, být asertivní a ukončit přátelství či vztah – skrýt ji a vydávat za nějaký celoprofesní, celostavovský či stejnopohlavní (!) nedostatek. Od člověka, který vyučuje etickým disciplínám, je to dle mého názoru pochybení a kardinální. Být vedoucí patřičné katedry, kde Marek Vácha pracuje, tato slova i slova o sebevraždě a uprchlicích se zaměstnancem řeším z důvodu necitlivého a nepedagogického vyjadřování. A to myslím vážně.

Pasáží o zbabělém knězi se degraduje profese, ba nezrušitelné znamení kněžství. A co všichni odvážní kněží i dob dávnějších, ti, kdo jako otec Kolbe položili život za jiné v koncentráku, ti, kdo pomáhali do krajnosti, umírali v komunistických lágrech?! Myslím i na Františka Líznu SJ, který se nebál ani režimu, ani prachu cest, ani žen, ani bezdomovců, ba ani zločinců a jenž byl ochoten vzít na faru třeba Evu Kováčovou (Rekviem pro panenku). Myslím na laskavou a neméně statečnou paní Josefku, jež otci Líznovi stála v jeho aktivitách po boku a jejíž působení by v této knize bylo také asi házeno do prachu… Takovýmto lidem se Váchova kniha směje do očí. Konstantní sebelítost Marka Váchy coby toho chudáka-samotného-kněze-ve-světě ženáčů prolínající se celou kapitolou je pak jakýmsi refrénem a smutkem pro ty, kterým bylo v padesátých letech svěcení z různých důvodů odepřeno, kteří zemřeli, které trápili, kteří se mu vzdálili… Na rozdíl od žití otce Lízny je pak smutkem člověka blahobytného, zajištěného, daleko od lišek, co mají doupata a ptáci hnízda a Syn Člověka nemá, kde by hlavy složil…

3.4 O dívce, kterou nechci jmenovat

Věci týkající se lásky, o nichž jsme mluvili, jsou ty, z nichž se vyzpovídáváš jako ze svých hříchů?

Já to při zpovědi vždy konstatuji. Bůh samozřejmě ví, co je a co není hřích. Co je slabost. Ale jistá věc je, že jak se za každým Alexandrovým vítězstvím skrývá Aristoteles, tak za každým úspěšným mužem se skrývá žena, což platí u kněží taky. A samozřejmě i naopak. Za každou úspěšnou ženou se skrývá silný muž. Sarah přijede, Sarah miluji, Sarah bude žít s někým jiným a budou mít spolu děti a rodinu. Tuhle větu chci říct a dál se v sobě nepitvat (s. 68).

Samostatnou kapitolou nad rámec veřejného diskurzu a profesních realit (i když?) je zmínka o konkrétní ženě. Tu z úcty a soucitu k ní nejmenuji.

Co mám dělat, abych byl co nejmenší defraudant Boží lásky. A abych tady předvedl hru, kterou tady předvést mám. Abych byl takový, jaký být mám.

No právě. Jakou hru. Je tady taky tvoje dívka, která je pro mě částí Boží lásky, protože když vás spolu vidím, je to úplně jiný příběh, než ten, o kterém tu teď můžeme teoretizovat. Ale ty jsi to v téhle chvíli vůbec na misku vah nedal. Nebo jsem to špatně pochopila? (str. 72)

Podobně na jiném místě, kde tuto dívku Vácha, užívaje explicitně světsky partnerský vokabulář, posílá k jinému (v citátu na str. 68 vzpomenutému) muži, k „třicátníkovi“ (zde v následně citované pasáži se zdá, že větší soucit s děvčetem opět projevuje novinářka než partner!), s nímž bude ona (dle Váchy) moci mít dítě… A za nímž stejně odejde…

Ale proč to neříct, když tím opravdu zabíjíš srdce. Zabíjíš člověka. Vrah zabije tělo a já zabiju zbytek let té oběti. A ty takhle zabiješ asi ne zbytek života té oběti, ovšem několik nejkrásnějších let ano.

Když s tou ženou zůstaneš?

Když s ní nezůstaneš. A když jí deset, sedm nebo pět let říkáš: „Já nevím, já nevím, já nevím, jak to je.“

To ty trochu říkáš.

Já to neříkám.

Posíláš ji ke třicátníkovi.

Aby se probrala. A ona mi říká: „Prober se ty.“

Ona ví, kde chce, aby bylo její místo (str. 73).

Za prvé: Být poslána za jiným mužem od milého, toto každou ženu bolí slyšet, když má někoho ráda. Za další: Kdo jiný pase, když ne pastýř? Nečekala bych ovšem očekávání, že jako žena zaplním prázdné osamělé momenty nějakého pána, kdy někdo je někde sám, neb něco nemůže, nesmí, nemá, deficitně… Toto se děje, ale pak se chodí na tinder, nikoli do kostela!

František Kláru a otec Lízna Josefku neposílal k třicátníkovi, oni budovali dílo, oba budovali… A vždy je třeba dvou. Odpovědných za svoji růži, jak řekl onen Exupéry, na nějž se Marek Vácha tak květnatě až sebeslzavě odvolává: 

Ale nechceš se radši nejdřív podívat na tu autobiografickou povídku, kterou jsem ti včera poslal? Tam teda sebelítost mám. A u toho občas pláču, když si to jednou za tři měsíce čtu. A dojímám se vlastními texty. Velmi pravidelně. Já už si ani nemusím číst nějakého Malého prince (str. 63).

Ona přijede, ona odjede, já zůstanu… Já to nemohu ukončit… Já kněz… Já nic… Já muzikant… Renata Kalenská v této souvislosti zmiňuje případné těhotenství a hovor se stáčí tímto směrem a ano, to by bylo to druhé příští… A opět zase a znovu možnosti a nemožnosti toxického vztahu, jak gramodeska se ty věty točí. V tomto duchu se pak táhne a dotáhne zbytek kapitoly (od strany 75 dále). Toto vše je přítomno včetně farářsky bezzubého závěru (věcně ale asi křesťansky nejpravdivější věci z celé kapitoly, str. 76) o modlitbě, evokující konec typu Deus ex machina – aby se mohlo zakončit a jít dále.

A tak konstatuji: Hrdinstvím v tomhle rozbitém světě není rozmlátit na kostní moučku poslední zbytky těch ideálů, co zůstaly…

A ptám se: Není větším hrdinstvím dodat naděje, abychom měli sílu žít? Jako to dělával například Viktor Frankl? Jako to dělával již zmíněný František Lízna, jako to dělával Franklův žák, můj zemřelý známý, otec Miloš Raban? Jako to Bohu díky činí další zde nejmenovaní, za jejichž kroky děkuji každý den Hospodinu Bohu svému?!

4 O hezkém Strahováčku a srdci jako kníže Rohan

Abych shrnula a uzavřela i já:

Myslím, že rozhovor obou aktérů (Váchy a Kalenské) měl v této podobě zůstat rozhovorem dvou přátel při víně (možná bez vína by vypadal jinak) a výsostně intimním, či jak jsem psala výše, měl se přesunout jinam, do rámce terapeutického či do oblasti umělecké beletrie. Doufám však, že si autor knihu nevykazuje jako odbornou publikaci, byl by to výsměch všem nám, kteří v různých formách realizujeme dlouhodobé výzkumy a pracujeme na vysokých školách. O faktu, že kniha má být analogií k Desateru, na tomto místě mlčím zase já.

Je otázkou, zda zbytek celku knihy vyváží tuto jednu část (na recenzi celé publikace nezůstává prostoru, a to nechť činí jiní), ale nemyslím si to. Kniha dále v sobě nese již od doby prvorepublikové písně o Strahováčku plačícím v klášteře pro svou panenku klišé slabého a velmi manipulovatelného muže-kněze, jenž se bohužel traduje i v novější české literatuře (Veronika Bendová, Nonstop Eufrat, Petra Dvořáková, Zahrada atd.), kontrastující s Váchovým obrazem silného mladíka (a ortěnkované dívky) z Nevyžádaných rad mládeži…

Je mi líto, že jsem tento text vůbec musela psát… Je mi líto lidského trápení v jakékoli podobě. Je mi líto všech, kteří se trápí pro lásku, a je mi líto těch, kteří se (ještě) nepotkali s láskou agapé. A za ty všechny se modlím.

Nechť je moje recenze vedle polemického hlasu směrem k autorovi také apologií pro odvahu povstat ze země a jít a kráčet dál a běžet a letět vstříc Hospodinu Bohu ve Jménu Páně, letět v Jeho jménu… ve své profesi, v životě anebo ve vztazích mezi námi všemi navzájem. I když to mnohdy vůbec není snadné.

Vracím se na začátek a textový druh uzavírám slovy písně:

Ať jsi přes den docent nebo tunelář / herold svatý pravdy nebo jinej lhář / tady na to každej kašle z vysoka / pravda je jen jedna, slova proroka / říkaj že / když je valcha u starýho Růžičky…

V našem případě pravda Hospodinova… Marek Vácha měl touto knihou velkou šanci oslovit naši roztříštěnou a zmatenou společnost, tu, co ale navzdory někdy špatnému obrazu církve jak toulavá kočka nakoukne do kostela (Bruce Marshall), ovšem neproměnil ji.  Ukázat, že je tady ještě jiná realita, jiný obraz církve, je úkolem možná pro další autory. Ty kočky v kostelích a ty, co se tam netroufají vloudit, ty to potřebují… A kaštany? Bůh je za nás z ohně tahá, nicméně existuje také něco, čemu se říká opovážlivé spoléhání na milost Boží. Každý nechť si to přebere, jak chce. A kéž máme srdce statečné jako kníže Rohan. To je, co si přeji… A my, docenti, tuneláři či hlasatelé pravdy svaté – aspoň se snažme.