Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Mario La Pergola
Skončená římská synoda o synodalitě přinesla řadu impulsů, které budou postupně analyzovány. Jedním z klíčových témat je sebepojetí církve jako periferie, které vyžaduje přehodnocení některých mocenských struktur a představ o tom, jakou roli by ve společnosti měla hrát.
Jeden z důležitých pohledů na synodu o synodalitě je pohled na vztah mezi centrem a periferiemi. Klasické kulturně-sociologické interpretace této vazby na jedné straně zdůrazňují zajímavost a originalitu periferií, na kterých se odehrávají ty skutečné autentické lidské příběhy (v literatuře popisované Albertem Camusem), ale současně jsou jasně spojené s centrem, které je jádrem celého kulturního areálu. V prostředí katolické církve byla vždy centrem Evropa a periferií celý okolní svět. Koncepce jádra a periferie je ale mimořádně riziková, protože v sobě nese rozměr pocitu nadřazenosti, moci, pocitu autoritativního paternalismu, tedy hodnot, které jsou se synodalitou obtížně slučitelné. V eseji se pokusíme ukázat, že kritická reflexe periferie je jádrem zdravé ekleziologie, která opouští představu pevných mocenských struktur a vstupuje do dynamického autentického života.
Pokud se podíváme do zápisu ze synody, můžeme vidět témata snahy o reevangelizaci Evropy v postindustriálním světě a její náročné vyrovnávání se s tím, že se Evropa stává periferií církve, které se daří často v místech „třetího světa“. Stát se periferií vnímáme naším okcidentálním pohledem jako formu úpadku, jde o negativní jev, jemuž je třeba zabránit. Avšak pohled evangelií je opačný – k tomu, aby se člověk mohl stát křesťanem, prožít μετάνοια, musí zakusit změnu z centra na periferii – mladík žijící ctnostným životem (Lk 18,23), Zacheus (Lk 19), apoštol Pavel (Sk 8–9) i Josef z Arimatie (J 19,38). Ti všichni musí prožít ztrátu svého postavení, sociálního a kulturního kapitálu, aby opustili diskurs moci, do kterého jsou zasazeni.
I způsob exekuce Ježíše je ukázkou vyjití z prostoru centra – jak lokálně (Golgota je za městem), tak samotnou formou – ukřižování je prokletím, exkomunikací, vyloučením ze společenství těch, kdo tvoří ortodoxii, elitu, národní identitu. Pro ty je ostatně sama postava Ježíše zneklidňujícím narušením pocitu vlastního vyvolení a centrality.
Ztráta centrality tedy není nutně úpadkem. Avšak obava z ní je manifestací toho, na jakou mocenskou strukturu jsme si v prostoru církve zvykli. Klerikalismus, proti kterému staví papež František od počátku svého pontifikátu, očekává jistotu v mocenských vztazích, skrze kterou se člověk zabydluje ve světě. Toto silové působení, budování centrálních a periferních struktur, je jedním z častých mentálních modelů církve, bez ohledu na to, zda ji sledujeme v rovině celosvětové nebo lokální (farností, komunit, některých teologických fakult), a evidentně mělo své místo již v ranně křesťanských společenstvích (Jak 2,3). Je nezbytné zdůraznit, že Jakubovi nejde v kritice zájmu o dobře oblečeného hosta místo chudáka o otázku psychologickou v rovině sympatičnosti nebo společenské zajímavosti, ale o otázku moci.
Michal Černý
Autor: Muni
Když papež František pracuje s metaforou polní nemocnice, zdůrazňuje tři důležité faktory ve vztahu promýšlení periferie a centra. Centrum je vždy krásné, dokonalé a uspořádané, ve své dokonalosti ale obtížně hledá prostor pro vztah, který vyžaduje dynamiku, změnu, růst, riziko ztráty. Církev není církví centra, ale periferie, ze své podstaty musí vyrážet tam, kde je zraněnost a neúplnost, kde věci nejsou ideální (Mk 2,17). Metafora polní nemocnice je promýšlením Janova listu: „Říkáme-li: ‚Hříchu nemáme,‘ klameme sami sebe, není v nás pravda.“ (1 J 1,8) – polní nemocnice očekává vědomí vlastní nedokonalosti, zranění, problémů, které jsou otevřeně pojmenovávány a reflektovány. Synodalita nepřináší zázračné léky na všechny problémy církve, ale těžko může existovat tam, kde existuje představa dokonalosti nebo problémů, které jsou tabuizovány, o kterých se nemluví.
Druhým důležitým rozměrem polní nemocnice je přijetí toho, že jsme na periferii, tedy snaha o zbavení se diskursů moci vůči druhým, dělením na my a oni, na církev učící a církev těch, kteří se učí; ordinovaných a neordinovaných, je církví center a periferií, ovládajících a ovládaných. Jednota spočívá v absenci mocenského rozdělení. Spiritualita - jako prožívaná vztahová náboženskost - ale musí být založená na svobodě. Být církví periferie znamená prožívat vztahy s druhými ve svobodě, bez pocitu nadřazenosti, ovládání, bez udělování „dobrých rad do života“.
Třetím podstatným rysem této metafory je teologický princip integrálně přítomný v mnoha textech papeže Františka – rozlišování. V polní nemocnici je třeba přijmout druhého bez ohledu na jeho postavení, zranění, nedokonalost. Je nezbytné rozlišit, co je podstatné pro život. Křesťanství není konzervováním určitých historických hodnot a statků, v jeho jádru není ochrana kulturního dědictví, která z liturgie v některých případech činí folklorní událost nevalné estetické a teologické kvality. V centru křesťanství je tázání se na autenticitu života jako vztahovosti, hledání forem lásky, solidarity, vztahů s druhými lidmi i Bohem. Pro polní nemocnici je podstatné to, že pevné a univerzální poučky ustupují do pozadí ve prospěch záchrany života.
Z analýzy dílčích výstupů synodálních skupin vyplývá, že téměř každý se v církvi cítí na periferii – ženy i muži, sexuální menšiny, laici i kněží, řeholnice, lidé na vesnicích, migranti, lidé bezdětní i s dětmi, nepravidelní návštěvníci bohoslužeb. Stojíme proto před otázkou, jakým způsobem církev promýšlet jinak, synodálně v kontextu periferií. Ježíš identitu křesťana staví na kritické reflexi bytí na periferii – na schopnosti najít hodnotu svého autentického já v něčem jiném, než je obdiv od druhých, moc, pozornost, vliv, sociální kapitál. Takový požadavek je nesnadný a nemůžeme očekávat, že ho každý z nás dosáhne hned. Současně musíme zdůraznit, že autenticita není izolovaností, ale svobodnou vztahovostí, což klade na život v takovém společenství nové nároky.
Vyjít na periferii – vlastně v jakémkoli slova smyslu – znamená získat možnost nové perspektivy, vidět věci bez příkras a v novém světle. Periferie je ztrátou jistot a moci, ale současně jedinou cestou ke kreativitě a svobodě. Tato výzva k vyjití, k opuštění zabydlenosti, je náročná, může být zdrojem zármutku či pocitu ohrožení (Lk 18,23n), avšak nemá alternativu. Tou by bylo křesťanství bez Boha, pouhá vnější forma a soubor pravidel a požadavků, obvykle více mířící na druhé než na ty, kteří je formulují. Takové náboženství může být efektivním zdrojem identity, ale nikoli vztahovosti, určitá forma farizejství, kterou Ježíš vnímá jako neslučitelnou s živou vírou.
Periferie se v pojetí papeže Františka stává určitým myšlenkovým východiskem identity církve – pokud má být církev církví, pokud má nabízet solidaritu, přijetí, vztahovost, pak s ní musí přicházet i nedokonalost, nezdobnost, zranění a slabost periferie. Periferie jako místa nepřikrášlené autentické skutečnosti.
