Seznamka
Jiří Zajíc
Autor: archiv autora
Po debatě, kterou spolu vedli osobně pouze jednou během volební kampaně kandidáti na amerického prezidenta Kamala Harrisová a Donald Trump, vyšla řada analýz a komentářů. Mimo jiné i od hlavního korespondenta listu The Washington Post Dana Balze, ve kterém autor konstatuje: „Trumpův obraz je tak dobře ve společnosti znám, že poskytnout něco nového je téměř nemožné. Názory na něj a jeho vnímání jsou neměnné na obou stranách rovnice. Proto bez ohledu na to, jak pobuřujícím způsobem se chová, bez ohledu na to, jak často lže, se jeho postavení téměř vůbec nemění. A i bez ohledu na to, jak moc se o tom píše nebo mluví v médiích, žádná skutečná změna nenastane.“
Kromě toho, že tím ukazuje, jak jsou média, bývalí „hlídací psi demokracie“, dnes v tradičně demokratických zemích bezmocná (neboť je nahradily sociální sítě), ukazuje ještě další zásadní problém: Téměř se ztratil výchozí základ demokracie, jak mu rozuměli její zakladatelé v Americe. Jeden z hlavních autorů americké „Deklarace nezávislosti“ James Madison na konci 18. století správnost demokracie zdůvodňoval takto: „Delegování výkonu státní moci na skupiny občanů, které ostatní zvolili, je vhodné proto, že dojde k protříbení a zdokonalení názorů prostřednictvím tohoto sboru občanů, kteří díky své moudrosti nejlépe rozpoznají skutečný zájem země a u kterých bude nejméně pravděpodobné, že by vlastenectví a lásku ke spravedlnosti obětovali pomíjivým a stranickým úvahám.“ Ano, zárukou fungování zastupitelské demokracie měl být charakter těch, kteří jsou zvolení.
Ten ovšem dnes velké skupiny voličů vůbec nezajímá. Jejich přístup dobře charakterizuje reakce jednoho z dotázaných účastníků ankety listu The Washington Post po zmíněné debatě: „Oceňuji, že Trump má silné názory, a důvěřuji jeho schopnosti činit silná a rázná rozhodnutí.“ Podobně ostatně odpovídali před časem lidé dotázaní v Chomutově redaktory Seznamu.cz, proč volí Andreje Babiše. Šlo hlavně o bývalé voliče ČSSD a ODS. Uznávali, že Babiš není charakterově nic moc, ale na rozdíl od ostatních politiků, kteří jenom řeční, má dost síly, aby prosadil to, co chce. Jak vidno, místo pravdy a charakteru se dnes mnohými pro politické rozhodování hodnotí hlavně síla.
Takovým přístupem ovšem demokracie ztrácí půdu pod nohama. Demokracie totiž může úspěšně fungovat jen na určité mravní úrovni společnosti. Mnozí sice opakují Masarykovo „demokracie je diskuse“, ale už nepokračují v tom, co tvoří zásadní kontext tohoto výroku: „Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsané v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost, v lidství. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale diskuse právě je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu.“
Už před dvaceti lety známý americký publicista indického původu Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody konstatoval: „Deregulace demokracie došla zjevně příliš daleko. Výsledkem je nepraktický systém, který není schopný ani vládnout, ani získat respekt občanů. I když se nikdo neodvažuje o současné demokracii mluvit špatně, většina lidí pociťuje, že je tu problém. A o kus dál pokračoval: Zatímco tvorba politiky byla podřízena krátkodobým politickým a volebním cílům, Federální banka rozhodovala na základě společenských, hospodářských a právních hodnot. Tento rozdíl byl z velké části důvodem, proč rozhodování ve Federální bance mělo trvale tak vysokou kvalitu.“
Tak je tomu nejen u nás. Pokud se nějaké instituce těší důvěře v tradičních demokratických zemích, pak jsou to zásadně ty, které nejsou volené: armáda, policie, soudy, banky. To se pak projevuje i tím, že politické rozhodování velké části lidí, někde skoro i většiny, je iracionální. Podobá se mnohem spíš volbě královny krásy než rozhodování o důležitých otázkách společné budoucnosti. Za takových poměrů ale demokracie nutně umírá. Významný český filosof Erazim Kohák věnoval po svém návratu z amerického exilu Čechům jako první pomoc v nových poměrech po Listopadu 1989 knihu Malý průvodce po demokracii. Mimo jiné tam říká: „Demokratické rozhodování má být informované, reprezentativní a rozvážné, protože demokracie je samospráva v zájmu všech. Neznamená tedy jen vládu většiny, ale také úctu ke všem – k nám i budoucím, k nám i odlišným.“
Už delší dobu si kladu otázku, zda by z téhle zoufalé situace nemohly demokracii pomoci církve. Kdyby vzaly vážně Masarykovo „demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a bližním všem, je uskutečňováním Božího řádu na zemi,“ měly by k tomu i vážný důvod. Samozřejmě, musely by nejdřív samy v demokracii pokročit. Synodní proces jim k tomu dává důležité nástroje.
Vydáno ve spolupráci s revue Universum. Autor je pedagog, publicista a dlouholetý skaut
