Seznamka
Ilustrační foto: kostel sv. Martina
Autor: Petr Neubert
Strážcem adventu je svatý Ondřej, svatý Martin jím není, ale dá se označit za jeho „předskokana“, nejen proto, že kdysi opravdu stál na počátku období před Narozením Páně: Quadragesima sancti Martini. Quadragesima, čtyřicet, bylo synonymum pro půst. Zdá se, že nám ty počty nějak nevycházejí, ale to je tím, že křesťané se v prvních stoletích nepostili v sobotu a v neděli, a tak potřebovali na přípravu na příchod Spasitele celých šest týdnů.
V západní církvi kolem roku 600 papež Řehoř Veliký stanovil čtyři adventní neděle. Neprosadily se ovšem naráz. Ambroziánský ritus dodnes trvá na šesti týdnech.
Martin je první velký světec, který stojí za pomyslnou branou do temné části roku. Jeho neodmyslitelným atributem je bílý kůň – i když římští vojáci asi bílé koně neměli. Vnímáme to jako metaforu pro sníh, který může přinést, ale má to hlubší význam: bílá barva vnáší do listopadové tmy světlo. Temná část roku je uvedená už svátkem Všech svatých a tma prozářená světélky na hrobech ukazuje směrem k věčnosti, k naději. Listopadové dny jsou kratší a kratší, ráno vstáváme do tmy a odpoledne se vracíme za stmívání. Bůh oddělil světlo od tmy, postavil je proti sobě. Večerní temnota se musí prosvětlit. Staří Germáni v tento čas pořádali průvody s hořícími loučemi. Lampióny jsou u nás poněkud zprofanované „díky“ totalitnímu režimu, ovšem v Číně a Japonsku odedávna sloužily nejen jako znamení pro očekávané hosty, ale i jako maják pro duše zemřelých – stejně jako keltské lucerničky z řepy a tuřínu. Samozřejmě, povinný lampiónový průvod sedmého listopadu jsme jako děti prožívali po svém: vzpomínám si na Plzeň, na temnou Radbuzu zrcadlící světélka lampiónů – a co teprve když ji ozářily jiskřící fontány ohňostroje! Toho dne se nám přestalo stýskat po létě a nastalo těšení na „veselé vánoce“ (tehdy zásadně s malým v). Po létech mi došlo, že načasování oslav říjnové revoluce, která ve skutečnosti byla v listopadu, se režimu mohlo velmi hodit. Ale nevím, zda někoho napadlo, že sedmý listopad může zahrnout Dušičky, svatého Martina a s předstihem i start adventu, kterému se ovšem v dobovém slovníku říkalo předvánoční období – hned po ohňostroji se začaly prodávat čokoládové kolekce na stromeček. Vidím v tom spíš Boží smysl pro humor, neboť mám vážné pochybnosti, že by soudruzi měli ponětí o Quadragesima sancti Martini.
Svatý Martin z Tours (ikona v chrámu sv. Václava, Litoměřice)
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
V každém případě lampióny jsou v tom nevinně. Dnes na mnoha místech spolu s lucerničkami doprovázejí průvod svatého Martina. Světec si to zaslouží, vždyť na jeho hrobě poutníci hledali útěchu a naději a celá staletí byl mnohem více populární než svatý Mikuláš.
Svatý Martin patří sice pozdnímu starověku, ale byl osobnost přímo renesanční: díky své všestrannosti je patronem vojáků, jezdců na koních, vinařů, cestujících, žebráků, domácích zvířat – především koní a hus. A já dodávám, že může být vzýván i jako patron konvertitů, zvláště těch, kteří svou cestu neměli jednoduchou, vždyť to prožil v plné míře. Otec - římský důstojník - s ním měl jednoznačný plán, o tom už svědčí jméno, které mu dal: Martinus – zasvěcený bohu Martovi. Chlapec nemohl nic namítat, císař Dioklecián totiž uzákonil, že synové důstojníků mají povinnost stát se vojáky. Musel v prostředí, které mu zrovna nevyhovovalo, prožít dlouhá léta, než se dočkal uvolnění - jako „miles Christi“, voják, sloužící ne císaři, nýbrž Kristu. Později se stal biskupem, ale nejčastěji je zobrazován jako římský důstojník zahalující polonahého žebráka půlkou svého vojenského pláště.
Martin byl z vojny zvyklý na kázeň a na drsné podmínky, toužil po skromném životě poustevníka, ale to mu nebylo přáno. I jako biskup se vyznačoval horlivostí a askezí. Proto je paradox, že ho máme spojeného s posvícenskými husími hody a svatomartinským vínem. Husa sice není oficiálním atributem svatého Martina, ale je s ním pevně spjata – podle legendy to totiž husy prozradily kejháním, když se mezi nimi skrýval, aby se nemusel stát biskupem v Tours. V listopadu byly skončeny polní práce, dlouhé večery zvaly k družnému posezení a pečená husička přišla vhod. Také se ochutnávalo první mladé víno. Na Moravě se v průběhu času vyvinula tradice svatomartinského vína, které se smí otevřít 11.11. v 11 hodin.
Ilustrační foto
Autor: Pametnaroda.cz / Post Bellum
A právě tato tradice může mnohým milovníkům dobrého vína, kteří jsou křesťanstvím nepolíbeni, svatého Martina trochu přiblížit. Je zajímavé se s ním seznámit, vždyť patří k nejvýznamnějším světcům prvních století a symbolizuje historický mezník přechodu antiky do křesťanství – Martinus, miles Christi , první světec, uctívaný jako vyznavač (confessor), ne jako mučedník (martyr). Žil ve čtvrtém století, ale dnešní Evropě má mnoho co říct, řadí se totiž k velkým Evropanům, při svých misiích procestoval celý tehdejší latinsky hovořící západní svět, který souhrnně nazýval Christianitas. Evropa se snaží popřít své křesťanské kořeny, dalo by se soudit, že biskup z Tours se musí obracet v hrobě. Jenomže on je svatý Martin a svatí jsou nad věcí. Protože oni už došli k Světlu, proti kterému tma nic nezmůže.
Letos shodou okolností mám na svátek svatého Martina volný den, a tak 11.11. přesně v 11 hodin připiji všem Martinům svatomartinským vínem. Přímo symbolické je, že právě 11.11. v 11 hodin roku 1918 skončila Velká, pozdějí nazvaná I. světová válka – symbolicky ve svátek svatého Martina, patrona všech vojáků, bylo ve francouzském Compiègne podepsáno příměří a na všech frontách se zastavily boje. Jedenáctý listopad se časem stal Světovým dnem veteránů. Symbolem konce I. světové války jsou rudé vlčí máky, ale může jím být i svatomartinské víno.
