Seznamka
Martin Skalický: Postbaroko
Autor: Pavel Pljuskov
V dnešním evangeliu (Mk 12, 38–44) Ježíš dává svým učedníkům dvě důrazné lekce, svým způsobem kompletní teologii daru. Poselství první části nepotřebuje mnoho komentovat: autenticita, opravdovost jako zásadní kvalita, ctnost, kterou křesťanství důkladně předalo západní kultuře, někdy máme v církvi asi dokonce pocit, že až příliš dobře. Ale právě v ní je skryto i řešení rozporu mezi příliš vysoko nastaveným ideálem a naší opakovanou neschopností ji naplnit.
Náš Pán pozoruje dění u chrámové pokladnice a vysvětluje, co je to dar. Ve své nejhlubší rovině jakýkoliv dar vyjadřuje, vtěluje darování sebe. Mírou obdarování není absolutní velikost daru, ale intenzita lásky, kterou dar vyjadřuje, ztělesňuje.
Proto dar není skutečným obdarováním, pokud je výrazem jen předstíraného, zdvořilostního postoje, strategie, pseudovztahu.
Ale ani dar typu do, ut des, dávám, abys dal, dar, který očekává a předpokládá reciprocitu, není skutečným plnohodnotným darem, jakkoliv může být společensky užitečný a cenný, protože buduje strukturu vztahů a může někomu konkrétnímu reálně pomoci. Což neplatí ve vztahu k Bohu, tam je princip dávám, abys dal, jakkoliv „přirozený“ a nabízející se, popřením skutečně biblické, ježíšovské víry a magickou manipulací s Boží silou.
Hodnotu daru neurčuje absolutní hodnota, ale naopak ta relativní, totiž jak moc nás „bolí“, zda nás něco doopravdy stojí. Proto nejvíce dala vdova, která obětovala pár halířů, ale ve skutečnosti dala celé své živobytí, svým gestem odevzdala svůj život Bohu.
Proto je často tím nejcennějším, co dnes můžeme dát, čas, setkání, blízkost, návštěva, zavolání, trpělivá skutečná pozornost, kterou věnujeme druhému, protože to dnes představuje největší oběť, vytržení od našich plánů a projektů, jimiž plníme své životy. Čas, pozornost a blízkost darovaná druhému je největší obdarování, schopnost vidět ho a obejmout.
Martin Skalický: Postbaroko
Autor: Pavel Pljuskov
My jsme díky výtvarníku Martinu Skalickému byli obdarování v míře vrchovaté výstavou, kterou dnes poprvé můžeme v našem kostele vidět.
Zásadním kritériem umění je krása, ale neméně důležitá je zase autenticita a pravdivost. Když jsem odpoledne prohlížel vystavené objekty, uvědomil jsem si, jak výrazně vypovídají o naší době a jak do ní bytostně patří.
První věc je materiál. Martin Skalický používá vyhozené, vyřazené materiály, odpad. Hned jsem si vzpomněl na papeže Františka a jeho opakovanou kritiku skartační společnosti a ekonomiky, která jen používá lidi a odhazuje je využité a nepotřebné, stejně jako věci a předměty, které se už neopravují, ale rovnou vyhazují. Možná to nevnímáme jako až takový problém v naší zemi, ale projevy tu jsou a narůstají, patří to do DNA moderní společnosti, která právě v tomto naléhavě potřebuje uzdravit a narovnat.
Stejně jako papež František i objekty Martina Skalického nám pomáhají najít krásu v tom, co je vyhozené, poškozené, nepotřebné, protože i to patří do řádu Božího stvoření, protože právě tam lze najít něco hluboce pravdivého a autentického, skutečně krásného na rozdíl od „krásných“ vyhlazených a nablýskaných věcí, kterými máme sklon se obklopovat.
S tím souvisí druhé obdarování. Ano, jeho objekty jsou s drsným povrchem, zmačkané, rozříznuté, narušené, poškozené, ostře kontrastují se zlacenou dokonalostí barokních a klasicistních skulptur a oltářů, jimiž je náš chrám naplněn.
Neodráží to snad hlubokou pravdu o našem lidství? O tom, jak jsou naše životy často rozbité, zmačkané, jak je naše lidství narušené, rozříznuté a poškozené, jak bojujeme o přežití a doufáme v nějaké zcelení, vyhojení, spočinutí?
Martin Skalický: Postbaroko
Autor: Pavel Pljuskov
Navzdory prorokům zkázy si nemyslím, že by to bylo naší dobou, že by ona byla horší. A nemyslím si ani, že by lidé dnes byli horší, zkaženější nebo snad křehčí, trapné sněhové vločky. Je mnoho důvodů si myslet, že dříve byli lidé stejně nebo možná ještě více rozbití a traumatizovaní než dnes, ale nemohli o tom mluvit, nemohli dát nic najevo, protože by je druzí nepochopili, odsoudili, že je obtěžují, protože by tím jen povzbudili predátory, aby se na ně vrhli a dorazili je.
Važme si toho, že žijeme v době, kdy o své slabosti a křehkosti můžeme mluvit, dát jí průchod, požádat o pomoc, že si nemusíme hrát na neprůstřelné siláky.
Ono to jde ještě hlouběji, teprve, když si uvědomím a přiznám svoji zraněnost a rozbitost, když ji přijmu a obejmu, stávám se člověkem, který je schopen mít soucit s druhými, který na ně ani na sebe neklade přehnané nároky, který se naučí vůči sobě a druhým být stejně velkorysý a trpělivý, jako je vůči svému lidu a jednomu každému z nás sám náš Pán.
A není to rezignace na velikost, růst k plnosti, protože právě z rozbitých kousků našeho lidství, z míry vzájemné lásky a soucitu sestavuje Bůh dokonalou mozaiku své slavné církve, svého milovaného stvoření.
Prosme, abychom našli sílu být slabí, obejmout lidskou zraněnost, přiznat si své rány. Vytvořit prostor, který sám Pán naplní svou láskou a životem.
Autor je český katolický teolog, kněz a církevní historik.
Výstava děl Martina Skalického: Postbaroko, umístěná v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové, bude otevřena až do jara 2025.
