Nová kniha Pavla Hoška je opět věnována duchovnímu rozměru myšlení a díla konkrétní literární osobnosti. Také tentokrát si Hošek vybral ze svých „srdcových“ autorů, kteří měli klíčový vliv na jeho vlastní duchovní zrání. Kniha pojednává o jednom z nejvýznamnějších českých spisovatelů, o panu Bohumilu Hrabalovi. Knížka je to ovšem jiná než ty předchozí.
Od Hoška jsme přece už dlouho zvyklí na odborné, jakkoliv čtivé, hloubkové studie vybraného autora a jeho myšlenkového světa. A přesně takovou hrabalovskou monografii pro nás Hošek již před půl rokem připravil. Právě vyšlí „Bohové“ jsou ale žánrově jinde, ač na skvělou studii „Evangelium podle Bohumila Hrabala“ velmi ústrojně navazují. Nyní totiž máme v ruce příjemně drobnou a každodennímu nahlédnutí přístupnou sbírku úryvků z Hrabalova díla. Ty jsou vždy opatřeny Hoškovými sympaticky úspornými, a přitom značně osvětlujícími komentáři. Namísto zevrubné studie tak dostáváme k dispozici spíše duchovní příručku, anebo knížku denního meditativního čtení. A je to každopádně čtení navýsost přístupné, výborně použitelné, jak k večerní krátké chvilce před spaním, tak do tramvaje. Hned po přečtení několika stran je jasné, že listování bude mít „iniciační účinek“. Je dobré se připravit na jistý náhlý záblesk, který se při četbě uděje a „posune“ naše oči. Když je pak zdvihneme od knížky, uvidíme jiný, zázrakovější svět.
Hrabal je mystik oprýskané každodennosti. Je to zoufalý a nenapravitelný milenec existence, který si nemůže pomoct, aby ve vráskami vymalované tváři běžné skutečnosti neviděl neodolatelnou krásu. A jeho svaté zanícení světem vezdejším je navíc vysoce chytlavé. Hrabal ho neokázale a jakoby nezáměrně probouzí v těch, kteří se nechají vtáhnout do jeho vyprávění. On totiž Hrabal vypráví tak, jako by tesal sochu krále Davida orezlou sekyrkou do prohnědlého dehtovaného dřeva starých železničních pražců. A nějak takto ono zanícení kdysi probudil i v nitru Pavla Hoška, který prý v mládí při objevení Hrabalových knih „vzplál jako suchá stodola.“ Tuto skoro konverzi lze Hoškovi bezezbytku věřit. Dosvědčuje to tím, že se zase totálně nasadil, aby se prohrabal až k dalšímu pokladu. A tentokrát mu šla naproti sama prozřetelnost. Měla přitom s sebou na pomoc několik laskavých a velkorysých lidí z prostředí libické evangelické farnosti. Díky nim a především díky Hoškově klukovské touze podniknout dobrodružnou výpravu za pokladem se truhla s klenoty nedozírné ceny skutečně našla.
Jednalo se o zapomenuté magnetofonové kazety, na nichž samotný Bohumil Hrabal hovoří neotřele a bez fanfár o svém duchovním vidění světa. Děje se tak v houfečku libických hostů při tamních setkáních nad Biblí během adventu z kraje osmdesátých let. A plamen se šíří dál - listy nové knížky dokážou rozfoukat uhlíky v očích a srdcích snad jakéhokoliv čtenáře. Působí to skutečně tak, že uživatelem nenápadné Hoškovy publikace může být snad úplně kdokoliv. Ano, ta knížečka je uspořádána a napsána s doširoka otevřenou náručí. Přesně v duchu Hrabalova přesvědčení, že každý člověk je geniální, protože je nadán diamantovým očkem fantazie, tedy svým naprosto jedinečným viděním světa. A každý je také malý kristus, tedy nikdo menší než sám bůh v malém vydání, bytost, která dokáže tvořit a milovat, která dokáže žít životem účinné lásky k bližnímu.
Tak i mně osobně tahle jednoduchá kniha významně pomáhá sbírat po Žižkově, Holešovicích, Libni i všude jinde poztrácené střepy vlastní víry, naděje a lásky. A tak rozhodně platí, že bohové jste vy, Bohumile a Pavle. Protože umíte tak nesmírně vyprávět. Tak nesmírně, že by snad jeden věřil, že cestou do práce na rohu potkal " vopravdovýho Krista". A že tedy „není lásek, je jen jedna Láska a všechny kříže jsou jen jeden kříž.“ A to fakt pomáhá. Je to velikánská úleva. Tak děkujem.
Autor je evangelický teolog, člen Církve bratrské a nemocniční kaplan v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze.