Seznamka
Síla křtu v životě
Autor: Nakladatelství Portál
Římskokatolický kněz a doktor teologie, populární a oceňovaný farář působící ve Vodňanech na Lomci u Vodňan, duší sportovec, skaut a pedagog, vydal ve svém domovském nakladatelství Portál svoji druhou knihu Síla křtu v životě. Byla to právě jeho vášeň pro svobodu a přírodu, jeho cesty do hor, do lesa a do krajin, které má rád, jež ho inspirovaly ve svébytném druhu vlastní modlitby a k otázkám, na které hledá církev odpověď už po dvě tisíciletí. Byl to odvážný krok pustit se v evropských podmínkách do teologické, lépe řečeno pastorální a psychosociální reflexe svátosti křtu, jak ji chápe a udílí římskokatolická církev dnešní doby.
K přemýšlení si autor vybral pasáže z Nového i ze Starého zákona. Nabízí čtenáři své pochopení biblických příběhů a symbolických událostí, které přímo či oklikou souvisí se křtem a jeho působením v životě člověka. Každá kapitola je uzavřena konvolutem otázek pro každodenní cvičení, tázání a rozlišování, které mohou čtenáři – jímž budou křesťané i nekřesťané (také k nim jeho kniha míří) pomoci s jeho vlastní realizací tohoto svátostného znamení.
Z povahy své služby, která míří k lidem jeho farnosti a zvláště ke studentům všech stupňů škol, se v jeho knize nejvíce uvidí ti, jimž sloužil třeba jako spirituál gymnázia, učitel náboženství nebo jako univerzitní pedagog. Skoro všechno, co se v knize týká křtu, je tak či onak propojeno s jeho osobním životem muže-kněze, muže-horolezce, muže-učitele, muže-doprovázejícího, muže-přítele těch, kteří ho vyhledávají. Připomínám si například italského kněze dona Lorenza Milaniho, který v určitém druhu církevního vyhnanství pečoval o bezprizorní, chudé a bohatší vrstvou obyvatel opovrhované děti horalů, které mohly v lepším případě vychodit jen pár tříd obecné školy. Když jsem psal v úvodu, že se jedná rovněž o psychosociální reflexi křtu, chtěl jsem zdůraznit, že na rozdíl od Milaniho, ale třeba také dvou mučedníků, dona Pina Puglisiho a dona Giuseppe Diany, abych jmenoval ty, k jejichž osobě a dílu mám blízko, nepojednává Prokešova kniha tolik o sociální dimenzi společnosti a církve, a kromě poslední kapitoly jen v náznacích o podstatě a smyslu křtu v životě církve. Josef Prokeš si vybral intimní, osobní úroveň svátosti nad jejím širším ekleziálním a v posledku také celospolečenským rozměrem. Jde tím ve stopách jím citovaného kardinála Martiniho či současného papeže Františka, kteří na otázku, jak by se měla změnit církev a co proto máme udělat my, odpovídají: Nejdříve je třeba, aby se změnil každý z nás. Teprve potom můžeme doufat ve skutečnou obnovu tohoto světa a alespoň v nějakou duchovní revoluci.
Prokeš zná radosti i bolesti svých farníků, rodin, manželů, dětí a přátel. Jako vyhledávaný zpovědník ví, co lidi této doby trápí a jaké si nejčastěji kladou otázky. Jeden z velkých opatů, kterého jsem měl moc rád, vždycky říkával, a nejen v žertu, poté, co proseděl víc jak padesát let ve zpovědnici: „Klucí, ve zpovědnici je šestý přikázání vždycky až na prvním místě.“ Nevím, jak je to dnes a jak je to v místech, kde Josef Prokeš působí. Po přečtení knihy se mi ale zdá, že se mu už podařilo vstoupit do života nejméně jedné generaci lidí, která má na prvním místě přece jen trochu něco jiného. Řada otázek, které si sám klade, je ostatně inspirována nikoliv religionistickým školením, ale praxí všedního života a tím, jak všetečně se na různé skutečnosti umí ptát děti, třeba: Proč se křtí zrovna čistou vodou, a ne nějakou jinou, mnohem vzácnější substancí?
Kněz, skaut a horolezec Josef Prokeš
Autor: Nakladatelství Portál
Prokešovy reflexe reagují podle mého soudu na dvě hlavní skupiny lidí, s nimiž se nejvíc potkává – na děti a mládež a na ty, kteří se chystají a připravují na svátost manželství. Lidé z obou skupin jsou totiž nejvíc otevření možnosti životních proměn. Mladí lidé svou neopotřebovaností a tím, že bude ještě chvíli trvat, než se dají společností a církevními zvyklostmi znormalizovat. Novomanželé tím, že se rozhodli otevřít úplně nové životní zkušenosti, která je v jejich vzájemném vztahu dovede tak či onak na práh věčnosti. Tito „lidé v začátcích“ se totiž nejčastěji ptají: K čemu mi ten křest je? K čemu mě zavazuje? Co působí? Jak jsou na tom lidé nepokřtění a lidé jiných vyznání? Co má dělat člověk, který se svému křtu zpronevěřil nebo dnes a denně brání? A právě tady sestupuje autor k pramenům duchovních punkevních řek, které občas vystoupí na povrch, ale většinu času si své poklady schovávají pod zemí.
Těch zdrojů a motivací, které nám křest i skrze četbu Písma a osobní příklady svatých nabízí, je celá řada; a Josef Prokeš o nich ví. Část jich zažil na vlastní kůži, o části četl, o dalších mu vyprávěli jeho kamarádi. A ač byste si mohli ve Vodňanech nebo v Himalájích splést autora Síly křtu v životě s Paulem Belmondem nebo s jinou z hereckých či sportovních ikon, ani ve své druhé knize se nebrání alespoň v náznacích říct, že i on je člověkem omezených sil, že i jemu je někdy smutno, že i on někdy nerozumí, že i na něho je toho někdo dost, a tedy že i on hledá prameny svého křtu a směrovky, kudy v jeho neztenčené síle dál a jak dál. Ví, že s jeho vlastními „silami a limity Bůh nějak pracuje a je překračuje“, ale že jedině v tom, co má a co mu chybí, se může nabídnout Bohu jako ruce jeho zázraků. Mám za to, že daleko nejvíc mu v této věci otevřel oči sport, v němž – pokud tedy člověk nechce fixlovat (což ostatně nikdy k ničemu nevede) – může vždycky předvést jen to, na co má a na co natrénoval. Těch pár procent navíc, které se objeví v závodu nebo krajním sportovním výkonu, má obvykle na svědomí adrenalin. Tam, kde ze sebe ve svém duchovním životě člověk dostane víc, než by si kdy představoval, je takovým adrenalinem Boží milost a jeho doprovázení.
Nečekal jsem, že se v textu objeví otisky současných geopolitických krizí, které ovlivňují většinu lidí tohoto světa včetně nás. Měl jsem za to, že se autor reflexi těchto fenoménů spíš vyhýbá. Píše: „Jsme skutečně odsouzeni k úpadku? Podobné vzorce myšlení dnes nacházíme hojně i v naší společnosti ve vztahu ke stavu světa. To lepší už zde bylo, teď to jde od desíti k pěti. V křesťanském prostředí to může mít zvláště bizarní podoby. To když se nám zdá, že vývoj světa je vlastně znamením úpadku, že nové věci, které přicházejí, jsou jen komplikace a křesťanství by mělo být obráncem starých dobrých tradičních hodnot. Zdá se nám totiž, že dříve jsme si byli nějak jistější, mnohé věci jsme nemuseli řešit. To až teď ta nová doba všechno zesložiťuje!“
A jaká je autorova odpověď na místy tristní stav světa a církve? Revoluce? Vyhnání ateisticky orientovaných křesťanů a penězoměnců po Ježíšově vzoru z chrámu? Založení nové církve? Nikoliv. I tady odkazuje na pramen křestní vody, která člověka přivedla k novému životu, k novým možnostem, k novému způsobu myšlení a k novým nástrojům, které má jako správce světa k dispozici. Říká: „Myslím, že toto je důležitý rozměr síly křtu. Že nesílí uzavřeností, šetřením, opatrností, aby se s ním náhodou neplýtvalo, ale naopak odvahou, otevřeností, tím, že se spotřebovává. … Síla křtu je vidět hlavně tehdy, když na sebe zapomíná, padá do země, nechává se využívat, a tak se pomalu proměňuje v sílu života celého okolí. Zajímavě se tak naplňuje Ježíšovo slovo o tom, že kdo má, tomu bude přidáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.“
Jak jsem napsal na začátku svého textu, na ekleziální či mystický rozměr křtu, který má co říct i člověku 21. století žijícímu za bývalou a znovu se tvořící železnou oponou, si budeme muset počkat na pokračování jeho knihy. Tam, kde ale objevuje smysl, podstatu a sílu křtu pro všednodenní život člověka, který se ve společnosti, církvi i vztazích může cítit stále osamělejší a zbytečnější, nabízí podporu, která je v českém církevním a teologickém prostředí dneška naprosto ojedinělá. Jeho kniha nehýří citáty a odkazy na tisíce děl křesťanské minulosti a není to ani kopie knih, které tu už na dané téma jsou. Josef Prokeš se stává originálním, myšlenkově autonomním autorem, který – tak jak to u posvátné teologie pěstované jako bohoslužba má být – oslovuje asi tak půl na půl lidi z církevního a profánního prostředí. Je to tak dobře a buďme za to vděčni.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
