Seznamka
Německá synodální cesta
Autor: Synodaler Weg / Maximilian von Lachner
Nemalujme čerta na zeď! Některé analýzy sice optimismu ohledně římskokatolické „synodální cesty“ nepřidávají, ale třeba ještě všechno dobře dopadne. Naše římskokatolická církev se třeba už brzy stane církví, ve které bude uplatněn princip rovnosti muže a ženy (včetně všech služeb, samozřejmě), princip demokratického řízení (nikoli princip direktivního řízení shora dolů), princip rovnoprávnosti všech, bez ohledu třeba na sexuální orientaci; princip laskavosti vůči těm, kteří věří a chtějí žít zodpovědně ve vztahu, ale jejich život se zkomplikoval předchozím rozvodem. Třeba se brzy moje církev stane církví, kde ordinovaná služba přestane být vázána anachronickým požadavkem celibátu, že to bude církev, která nebude založena na uplatňování efemérní náboženské „svátostné moci“ vybraných jednotlivců, ale na sdílení a vzájemném povzbuzování víry i charismat členů jednotlivých církevních obcí. Třeba se brzy stane, že ti, kteří budou v římskokatolické církvi v popředí, přestanou být vnímáni jako „duchovní“, ale jako ti členové své církevní obce, kteří mají pověření k předsedání významným setkáním víry této obce (tato setkání se budou jistě stále nazývat svátostmi). Třeba se již brzy stane, že takoví pověřenci budou mít typicky své civilní zaměstnání (a rodiny) a také díky tomu budou jednotlivé sbory církve finančně soběstačné – s pochopitelnou solidární výpomocí na potřebných místech. A třeba již brzy z kazatelen této církve ubude setrvačných výzev k plnění náboženských povinností („choďte často na mši svatou“) a přibude svědectví o radosti z žité víry a naděje.
Věřme, že se tak stane a že všechny následující řádky tohoto článku skončí v propadlišti dějin, budou právem kritizovány za svůj defétismus, stanou se zbytečnými.
Když změna nepřijde
Co když ale synodální cesta skončí jen nějakými kosmetickými úpravami a římskokatolická církev si podrží stávající právní rámec a s ním spojenou převládající spiritualitu uplatňování „duchovní“ (a obecné) moci? Co když nepřekročí stín svého paradigmatu klerikální „lidové církve“, ve kterém kdysi byla tak úspěšná, ale které se nyní jeví už nefunkční? Co když se proti současnosti nezmění vlastně nic? Co si pak mají počít třeba ti aktivní a zodpovědní, kteří do synodálního procesu vložili svůj um, čas, energii i naděje a silně pocítí zmarnění svého úsilí? Co když to způsobí jejich náboženskou krizi (zachvěje se především ono „věřím v církev“) a v sázce bude dokonce samotná jejich víra?
Je představitelné, že osobní zklamání bude doprovázeno i institučním zmatkem. Jestliže se římskokatolická církev opravdu odmítne jako celek změnit, lze si lehce myslet, že některé části této církve nastalou situaci neunesou a nastane chaotické štěpení této dosud „jednotné“ církve, se vším zlem a bolestmi, které každý církevní rozkol přináší. Pak může nastat doba „zachraň víru, jak můžeš“, doba, kdy bude najednou obtížné či nemožné víru žít dosud navyklými „řádnými“ náboženskými formami a s jistotou přesvědčení, že opravdu patřím do celku jedné římskokatolické církve.
Je-li v sázce víra
V okamžicích vážných náboženských krizí (jedné z možných příčin krize celostně osobní) je skutečně v sázce osobní víra sama. Chvěje se víra, onen živý osobní vztah se samým Hospodinem (skrze Krista, v Duchu), vztah s Bohem, kterého nevidím, ale komu říkám „Ty“, komu důvěřuji a komu kladu do rukou celý svůj život, jeho budoucnost a jeho smysl. O víru přitom jde na prvém místě! Jde o ono spáso-nosné dění, o onen osvobozující příběh vedoucí k naději v životě tady na zemi a otevírající i život nový za hranicí tohoto našeho života. Víra je to, co mají všechny církve za úkol žít, předávat, povzbuzovat, hájit, obnovovat. Ano, naši zklamaní usilovali o lepší církev (ono společenství víry) pro sebe i pro druhé (třeba pro své děti) a neuspěli. Kéž se ale tito naši zklamaní nenechají zmást démonskou představou, že by tím současně měla padnout i jejich osobní víra, přestože udržet si ji představuje někdy vskutku pratěžké volání „z hlubin“.
Žít víru v ghettu v „ostrůvcích pozitivní deviace“
Jako první pomůcku v příručce přežití víry našich zklamaných zde nabízím poznání, že mnozí žádné změny v římskokatolické církvi nechtěli a nechtějí – někteří proto, aby si udrželi svou leckdy pracně nabytou moc, jiní proto, že se bezelstně bojí změn a nakonec rádi pasivně přijímají všechno stávající jako náboženské dobro. Možná neumějí nebo nechtějí dohlédnout šíři skutečnosti, a tak dají svůj sluch výzvám, aby se pokorně a poctivě modlili za „duchovní povolání“, a činí tak. Takoví si poctivě váží „svého kněze“, protože jsou rádi, že vůbec mají někoho, kdo se o ně nábožensky stará. Jiný styl života církve nežádají. Někteří další jsou pak dokonce přesvědčeni, že takové tzv. „konzervativní“ cesty jsou pro jejich církev právě ty pravé a jedině správné a změny považují za ohrožující.
Pokud naši zklamaní, jejichž osobní víra je v sázce, takovýto styl života římskokatolické církve považují za ghetto, kéž jsou k takovým bratřím a sestrám tolerantní! Víru nesoudíme a pro některé mohou vypadat cesty života víry právě takto. Ale pro ty, kteří se v takových formách dusí, je na místě uchopit věci do svých rukou a kreativně vytvářet (někdy skrytě, někdy v otevřené opozici proti svým oficiálním církevním autoritám, někdy dokonce v partnerské spolupráci s nimi) „šedé zóny“, ve kterých budou moci svou víru svobodně rozvíjet a žít, radovat se s druhými z toho, že se jim daru víry v životě dostalo. Kéž se takoví zklamaní konečně přestanou spoléhat na to, že náprava přijde shora, že práci za ně udělá někdo jiný. Život na to může být příliš krátký. Kéž se přestanou bát a uchopí plně do svých rukou skutečnost, že „my jsme církev“. Víra (jejich i jejich bližních) za to stojí.
Ghetto římskokatolické církve se tím jakoby nezmění, ale ostrůvky pozitivní deviace se díky aktivitě takových budou šířit a jistě pomohou nést víru mnohých.
Pohled nebo odchod do jiné církve
Kéž zůstaneme ve všech zápasech věrni své církvi! Nikdo soudný bez opravdu vážného důvodu svou domácí církev neopouští. Co však je pro každého katolíka na místě, je nahlížet občas do života církví jiných. Nenechte si namluvit nikým, že římskokatolická církev je ta nejlepší a jediná pravá. Navštivte postupně shromáždění a jiné aktivity církví různých typů (namátkou: Starokatolická církev – církev snažící se nabízet katolicismus pro dnešní dobu; Českobratrská církev evangelická – to je vlastně církev původem také lidová, ale spravovaná víceméně demokraticky a kladoucí důraz na Písmo; Církev bratrská – jedna z oněch „usazenějších“ evangelikálních církví; atd. atd.; zde nejmenované církve ať prosím prominou). Potkáte lidi, kteří věří a jejichž víra nese ovoce. Nasávejte v takových setkáních, jakými cestami tyto církve směřují svou spiritualitu, studujte, jak tyto církve organizují svůj život. Protože římskokatolická církev jako celek neměla dostatek pokory, aby se v jiných církvích poučila, poučte se vy.
Nebojte se účastnit v jiných církvích Večeře Páně – pokud s tím, co tam uvidíte, se budete moci sjednotit natolik, že to budete ve svém srdci skutečně považovat za účast na společenství stolu Kristovy vydanosti nám (a tím i naší vydanosti lidem kolem nás), odhoďte všechny katolické pověry o „nedokonalosti“ atd., kterými jste snad byli někdy syceni, a pokojně s vírou přijímejte.
Vy, kteří jste byli v synodální cestě aktivní, máte svůj nadhled i rozhled. Brzy tedy nahlédnete v těchto jiných církvích kromě kladů také jejich omezení a nedostatky. Ujasníte si pak celkově, že všechny pozemské církve jsou skutečně „věcí předposlední“, že to jsou nouzové příbytky pacientů, jejichž „poznání je částečné a prorokování částečné“, že na dokonalost přebývání s Hospodinem se můžeme těšit až v Nebeském Jeruzalémě, nikoli v nějaké církvi tohoto času. Ale rozhodně: vezměte si „domů“ vše dobré, co v těchto jiných církvích objevíte.
Není správné odcházet ze své církve, když opravdu nemusím. Ale pokud se vaše víra pod náporem římskokatolické církevní reality bude hroutit natolik, že si ji udržet v domácí církvi už pro vás možné nebude, prostě „změňte lokál“ a staňte se členy církve jiné. Bez církve svou víru (dlouhodoběji) neunesete. A protože už znáte různé sbory různých církví (ano, třeba u evangelikálů se jednotlivé sbory jedné církevní denominace mohou lišit opravdu výrazně), už víte, kde se vám může líbit. A pokud to bude opravdu(!) nutné a budete to činit s pokorou, bázní a chvěním, buďte dobré mysli a odchodu do jiné církve se nebojte. Víra za to stojí.
Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona. Je členem jedné z alternativních katolických církevních obcí www.rkckomunio.cz.
