Seznamka
Papež František
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Nová encyklika papeže Františka ve formě dopisu nazvaná Dilexit nos (Zamiloval si nás) s podtitulem O lidské lásce a božském srdci Ježíše Krista přišla dřív než už nějaký čas avizovaná encyklika o umělé inteligenci. Ačkoliv řada teologů a teoložek úpěnlivě čeká, co papež o AI soudí, mně osobně její zpoždění nevadí. Jeho novou encykliku o lásce, srdci a Srdci Ježíšovu jsem přijal s nadějí osobního obohacení.
Skutečnost, že v lidském životě jsou srdce a láska důležitější než cokoliv jiného, popisuje František už v úvodu svého výjimečného textu. Píše:
„Když jsme však v pokušení plout po povrchu a žít na útěku, aniž bychom na konec věděli proč, když jsme v pokušení stávat se konzumenty, které nelze nasytit, a otroky mašinérie trhu, který nezajímá smysl naší existence, potřebujeme znovu obnovit důležitost srdce.“
Papež ve své encyklice připomíná, jak pojem srdce chápali řečtí filosofové. Bez ohledu na to, že židovská a posléze křesťanská tradice přinesla poněkud jiné vnímání tohoto tělesně-duchovního orgánu, jednu věc mají myšlenky starověkých filosofů s křesťanským chápáním srdce společnou. Papež říká:
„Od pradávna jsme si tedy uvědomovali důležitost uvažování o lidském bytí ne jako o nějakém součtu rozličných schopností, ale jako o duševně-tělesném světě s jednotícím středem, který propůjčuje všemu, co osoba prožívá, pozadí smyslu a orientace.“
V Bibli, ukazuje František, je fenomén srdce a lásky víc než jen básnickou metaforou. Společnosti, která je dnes tak drasticky zasažena a prostoupena „tempem a rachotem technologie bez trpělivosti s procesy, které vnitřní svět [člověka] vyžaduje, chybí srdce“. Člověk jako by ztratil schopnost vycházet z tohoto středu své bytosti a v něm rozvažovat všechna svá rozhodnutí, sny a přání s vědomím, že vedle jednoho člověka žije vždy ještě jiný člověk, který má také srdce, ať zdravé, nebo zraněné. Člověk ztrácí (a některý už ztratil) osobní zkušenost, že „setkání s druhým“ se „upevňuje jako cesta pro hledání sebe sama“. Srdce už dávno není středem našeho života a lakmusovým papírkem našeho duchovního zdraví. Přesto asi většina lidí touží, aby jejich srdce bylo v lékařském ohledu zdravé a mechanicky fungovalo co možná nejdéle. Člověk, poznamenává papež, se stále častěji dostává pod „politickou nadvládu srdce“, ne pod nadvládu duchovní, a přestává si uvědomovat, že ve všednodenním životě musí koexistovat s druhými, jejichž srdce „mu pomáhají být ,ty‘“. František si je moc dobře vědom, že pojem srdce je pro biologii, psychologii, antropologii a ostatní vědy něčím jiným, než jak jej chápe křesťanská tradice. Pro nás je klíčové, že pojem srdce by měl zažít novou renesanci a stát se důležitý pro „filosofii a teologii, které aspirují na dosažení komplexní syntéze“. Zkusme si položit otázku, nakolik se v české teologické a filosofické praxi objevuje pojem srdce a nakolik je vůbec běžný v běžném teologickém, filosofickém a církevním jazyku a tázání? Ostatně přehlédnout bychom neměli ani papežovu větu, která může i v církevním a teologickém prostředí působit opět jen jako básnická figura: „V éře umělé inteligence nesmíme zapomínat, že pro spásu člověka jsou nezbytné poezie a láska.“ „Poezie, a ne církevní právo?“ zeptají se někteří? „Láska, a ne zákon a mravní formule určené pro každou příležitost? Jaké tohle vezme konce?“
Má osobní zkušenost z českého teologického prostředí je, že akcentovat v textech jakéhokoliv žánru poezii, lásku a papežovo výsostné téma – něhu, vás snadno dostane do kategorie zoufalců, kteří se zabývají tématy, jež jsou pokládána za abstraktní a bezcenná. František, hlava římskokatolické církve, je však jiného názoru. Nejen duše a duševní a duchovní hnutí, ale také tělo se vším, co je jeho součástí, se sjednocuje v lidském srdci, a právě jazyk poezie a umění, tak blízký jazyku posvátné teologie, umí to, čím srdce je a co se v něm děje, popsat lépe než jakákoliv jiná vědní disciplína, natož číselné filosoficko-teologické analýzy.
Svět, věří papež, se může změnit prostřednictvím lidského srdce. Pokud se komukoliv z nás stalo, že na čas nebo trvale zmrazil své vlastní srdce a učinil ho oželitelnou částí své bytosti, může se obrátit k srdci Kristově, k srdci Ježíšovu, které nic ze schopností srdce neztratilo, ba naopak. Papež píše:
„Kristovo srdce je extází, východem, darem a setkáním. V něm se stáváme schopnými navazovat zdravým a šťastným způsobem vztahy a budovat v tomto světě království lásky a spravedlnosti. Naše srdce sjednocené se srdcem Kristovým je schopno tohoto společenského zázraku.“
Rozjímání nad srdcem Kristovým, adorace Svátosti oltářní a kontemplace některého z mnoha zobrazení Kristova svatého srdce a jeho uctívání, je v papežově pohledu – a jistě nejen pro něj – nejlepší školou růstu vlastního srdce; nikdy nejde o ztracený čas. Církev, dodává František, si nevybrala Kristovo srdce jen tak pro nic za nic. Jeho srdce je obrazem a jádrem toho, kým Boží Syn je; je jádrem jeho vlastní osoby. Nesčetné obrazy Kristova srdce, zpodobené umělci různých epoch, kultur a civilizačních okruhů, mají ten smysl, že tento „otisk“ srdce Božího syna nám připomíná, že nejde o nějakou ryze duchovou bytost nebo energii kdesi za oponou, ale o zázrak Božího vtělení do reálného světa a reálného těla. Ježíš je, dodávám já, i se svým srdcem Bohem lidské tváře. Jeho tvá zrcadlí jeho srdce. Srdce je naplněno tím, k čemu a ke komu Ježíš vzhlíží. Papež říká:
„… obraz srdce nám hovoří o lidském tělem, o zemi, a tak nám také mluví o Bohu, jenž chtěl vstoupit do našich historických poměrů, stát se součástí dějin a sdílet naši pozemskou cestu.“
František si je z vlastního života a kněžské praxe moc dobře vědom, že srdce a láska nebývají v dokonalé jednotě a občas nevytvářejí jeden jediný harmonický„prostor“. Srdce totiž dokážou velmi hbitě obydlet „nenávist, lhostejnost, egoismus“. Jedině tehdy, když člověk začne vycházet ze svého „já“ k druhému „ty“, uvolní v srdci místo okupované negací a hloupostmi pro věci mnohem pozitivnější, a nejvíce právě pro lásku. Zdaleka nejlepší perspektivu lásky najdeme ve Františkem připomínané Boží Trojici. Pokud se člověk zaměří na působení jednotlivých osob, nemohou mu vztahy a pouto mezi srdcem a láskou zůstat neznámy a lhostejné. Každý člověk v různých fázích svého života „žízní po Boží lásce“, říká František, a Božské srdce Ježíšovo mu ze sebe dá pít vždycky. Není divu, uvažuje papež, že v dějinách církve došlo k několika vlnám rozšíření úcty k Srdci Ježíšovu, které byly akcentovány též svatými ženami a muži. Právě ti dokázali své prožitky doteků a objetí Božským srdcem vyjádřit básnickým slovem či obrazem. To se – a právě v dnešní době – může zdát být až infantilní. Proč se pro všechno na světě dívat na obraz Kristova srdce, z něhož někdy dokonce vycházejí tepny? Není to divné? „Není to divné kde?“ ptám se. Ve světě, v němž je valná část filmů a internetu zaplněna násilím a bizarnostmi, které už skoro nikoho nevzruší? Ve světě, v němž je prolévána krev chudých a nevinných rukama jejich bližních? Kdo však někdy takový dotek a objetí Kristova srdce zažil, dá mi a papežovi za pravdu, že o něm nelze psát jinak než jazykem, jímž se dítě vztahuje ke své matce, k rodičům, a jímž si dva lidé vyznávají svou lásku. Myslím, že nejde jinak než si toto Srdce bláznivě zamilovat navzdory všemu a všem!Máloco jiného potřebujeme dnes tolik jako zkušenost takového prožitku zaznamenanou slovy, která budou umělecky hodnotná a která dokážou oslovit i nás, lidi post-faktického věku. Je potěšující a inspirující zároveň, že František připomíná také jezuitskou tradici úcty k Srdci Ježíšovu a některé osobnosti, jako například svatou Markétu Marii Alacoque, jež se zasloužila o zavedení svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
Dvě stě dvacet odstavečků papežovy nové encykliky o lásce a Srdci Pána Ježíše nemůže ve své pouhé textové podobě obstát v totální inflaci lidských nabídek a projektů „jak být šťastný“, „jak být úspěšný“, „jak vydělat hodně peněz“, „jak na skvělou kariéru v církvi“. Kdekterý status na sociálních sítích získá v pár hodinách o milióny víc čtenářů než nějaká papežova encyklika. Může se to ale změnit… V porážkách i ve smrti, říká apoštol Pavel, „… v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval“. Pokud se však nesmíříme jen s četbou klouzající po povrchu, můžeme skrze úctu k Srdci Ježíšovu najít úctu k sobě samému a úctu k druhým. Možná že právě ten tisíckrát okoukaný barvotiskový obrázek s Ježíšovým a Mariiným srdcem, který dosud visí v tolika lidských příbytcích, je v době, kdy umělá inteligence vytváří paralelní svět, v němž se mnoha lidem zalíbilo, tím, na co bychom se měli dívat nejčastěji. Pokud se pojem srdce v jeho vztahovém a trinitárním módu nestane běžnou součástí teologického myšlení a psaní, nejsem si jistý, v čem by mohla teologie církvi a světu kolem nás ještě pomoci.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
