Vánoce ala Pasolini

Christ with Shopping Bags
Autor: Banksy

Když jsem byl dítě, přišly mi Vánoce jako nejklidnější čas roku. Až mnohem později jsem poznal, jak moc za Vánocemi stojí rodiče a kolik jim dalo námahy, abychom mohli všichni prožít čas, z něhož bychom mohli dlouho čerpat naději a sílu. 

Básník a filmový režisér Pier Paolo Pasolini, který neměl Vánoce moc rád, vnímal jejich před-křesťanskou podobu – oslavu Slunovratu. V roce 1969 napsal úvahu „Svátek a konzumerismus“, v níž ukazuje, že pro řadu jeho současníků nebyl problém zaměnit pohanské oslavy Slunovratu za nové pohanské svátky, svátky konzumu. Uvědomoval si tíhu Vánoc, které se pro řadu lidí v dělnických a prekarizovaných povoláních staly noční můrou, i podivnou roli církve, která tomu všemu tu úmyslně, tu bezděčně sloužila. Liturgický rozměr vánočního času vnímal jako produkci, kterou se katolíci – tak jako dřív pohané – snaží uspokojit svého Boha, toho Boha, který přišel, aby sloužil, a ne proto, aby mu bylo slouženo. Zdá se, že jsme od roku 1969 neušli v tomto směru nijak dlouhou cestu. 

Ježíš, pokud jsem dobře porozuměl textům, o nichž si jeho Otec přál, abychom je četli až do konce věků, nás mnohokrát vyzývá, abychom si osvojili pohled dítěte. O křesťanských Vánocích přece nejde o to, abychom si po páté, po desáté, po devadesáté osmé v kostele pěkně zazpívali. Jde spíš o to, abychom se znovu otevřeli Božímu vstupu do tohoto světa, z něhož byl Bůh mnohokrát vyhnán jako zbytečnost, jako nekalá konkurence tohoto světa, v němž jsou lidé proměněni na výrobce a konzumenty, jako něco, co už nepatří ani do encyklopedií. Nemůžeme do nikoho jiného vkládat svoji naději, že napříště pomůže Bohu se vstupem do tohoto světa, než do dětí a mladých lidí. 

Všechny ty zvláštní slogany o „našich českých Vánocích“ a o „našem českém Ježíškovi“, kterého si nikým nedáme vzít, jsou oproti příchodu Boha do tohoto světa vlastně pohanské. Nic nacionálního, nic uzavřeného, nic, co je „jenom naše“, a ne druhých, nemůže reprezentovat univerzální naději, kterou přináší už první okamžiky, v nichž se pod širým nebem kdesi v Betlémě rodí Bůh do tohoto světa. Co ji naopak reprezentovat může je nadkulturní porozumění Kristovu vykupitelskému příběhu, který se z principu vzpírá osobní nebo národní privatizaci Boha jako Boha našeho a hlavně našeho. Dokud děti, řečeno se Saint-Exupérym, vidí ještě srdcem a nepřepočítávají všechno kolem sebe včetně lidí, přátel a někdy dokonce i blízkých na výhody nebo přímo na peníze, je Ježíšek, na kterého se těší, v jejich očích Ježíškem univerzálním, jenž v mnoha podobách navštěvuje lidi po celé planetě. Takový Ježíšek, který znovu v lidských srdcích a činech dospěje do Ježíše dospělého, nezná žádné hranice a nerozlišuje lidi podle toho, z jaké kultury pochází, jakým jazykem mluví a odpovídá-li jejich víra definici kdejakého Jirky z katedry.

Na rozdíl od tradovaných představ nás Bůh nikdy neopouští. Jde s námi kamkoliv. Je s námi na místech, kde už s námi není nebo nemůže či nechce být nikdo jiný. Brodí se s námi blátem. Neopustí nás, i kdybychom ho odháněli sebevíc. Můžeme se kdykoliv stát hlasateli jeho radostné zvěsti. Můžeme se kdykoliv stát rukama jeho zázraků. Můžeme kdykoliv svými činy ukazovat na laskavost Boha lidské tváře. Vůbec nic se nerozhoduje v těch několika málo dnech, které přijdou. Bůh se může v našem srdci narodit třeba v březnu, a není na světě tak velká liturgická oslava, která by tomuto Božímu narození v nás dala přiměřený ráz.

Naučil jsem se milovat prázdnotu nového roku. Hodit všechno staré za hlavu a vydat se tam, kde vím, že jsem šťastný a že tam nejsem šťastný sám, ale ve dvou. Bůh se znovu vlomil do světa lidí. Je jen na nás, čím tu zatím prázdnou sklenici nového roku naplníme. Udělejme všechno pro to, aby se z té sklenice dalo na konci roku pít.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.