Stát se dítětem jako naděje a autenticita synodality

Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Lukáš Polanský

Verš Janova evangelia „Moc stát se Božími dětmi“ může působit nejasně a neurčitě, ostatně celý text je plný hádanek a odpovědí neodpovědí. Přesto věříme, že určitá analýza pojmu dítě na tomto místě Písma umožňuje pochopit evangelijní rozměr synodality a zasadit ho do rámce, který bychom rádi označili jako autentické křesťanství.

Téma „být jako dítě“ je v evangeliích zastoupeno relativně často. Především u synoptiků z něj vychází také tradice interpretace tohoto obrazu jako naivity, čistoty, důvěry, bezbrannosti a závislosti člověka. Zdá se, jako by v těchto obvyklých námětech na kázání nebyl velký rozdíl mezi psem nebo otrokem a dítětem.

Tyto formy interpretace různých textů (Mt 19, 13n; Mk 10, 14; Lk 18, 15) s sebou nesou trojí nebezpečí. Jsou spojené s určitým mocenským diskursem, který může být na jedné straně snadno kleriálně zneužit (otec a děti, pastýř a ovce) a současně je lákavý pro ty, kteří mají být dětmi, protože ony nenesou odpovědnost nebo autonomii. Je tedy klerikální, pokud si půjčíme označení papeže Františka. Druhým nebezpečím je určitý romantický sentiment dojetí se a očekávání pomoci, tedy model křesťanství jako zbožné rezignace na cokoli. A nakonec třetí klíčové pokušení spočívá v tom, zůstat takovým dítětem, spokojit se s tím, co dostaneme z vnějšku, a čekat na úkoly a cíle poskytované někým druhým.

Zásadně odlišné interpretační schéma najdeme u Jana, a to hned na dvou místech – „Ale všem, kdo ho přijali, dal moc, aby se stali dětmi Božími“ (J 1, 12) a „Vpravdě, vpravdě ti říkám, pokud se někdo nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království.“ (J 3, 5). Co přesně se míní tím dítětem? Jakkoli je Janovo evangelium psáno řečtinou spíše horší než lepší, řecké myšlení je v něm přítomné zcela zásadním způsobem, což představuje určitý hermeneutický klíč, jak k danému verši přistoupit.

Dítě roste tím, že je aktivní, že pasivně nečeká, co se stane, ale že myšlení a jednání, víru a skutky propojuje a že tuto svoji zkušenost neustále reflektuje a zapracovává do způsobu, jakým přistupuje ke světu, v němž žije. Dítě není dítětem tím, že má nějaký stav svého dětství, ale procesem růstu a proměny – to tvoří společný rys dětství.

Být dítětem znamená měnit se a růst, nikdo nemůže být dítětem navždy, je zde vždy určitý čas (který není v moci dítěte), který k tomuto růstu slouží. Dítě, které se určitým způsobem chová ve třech letech, se musí zcela jinak chovat a poznávat v pěti letech. Mít chování a myšlení „mladšího“, vnímáme jako problematické, často nepřijatelné. Ostatně to je důvod, proč vzniká celý institut výchovy – výchovy jako vycházení ze starého a vcházení do nového, jako proces ustavičného stávání se. Dítě je tak bytostí změny, není zabydlené ve světě (Mt 8, 20), nemá ještě své místo a musí se neustále měnit. Je tak obrazem toho, co chce Ježíš po učednících v celém Janově evangeliu – překračovat své představy o něm, ale i o sobě samých. V jádru křesťanství je prvek růstu a nejistoty, toho, že své nory a hnízda (tedy pevné jistoty institucí a sociálních struktur ve světě) mít nemůžeme. Dítě je dítětem tím, že je nemá, že vše, co má, je provizorní, mění se, transformuje. I šaty jsou pro něj něčím, z čeho ustavičně vyrůstá.

Obraz dítěte je tedy v prvé řadě výzvou k procesualitě chápání sebe sama – není možné spoléhat na to, kam až jsme dorostli, protože proměna je nutná neustále, nikdy nemůžeme být se sebou hotovi. To ostatně odpovídá i tomu, jak je koncipována ježíšovská morálka (Lk 16), která se zdá být nedosažitelnou, jak zdůrazňuje Jan Sokol. Proč Ježíš staví před člověka požadavky, kterým není možné dostát? Nebylo by logické, aby i křesťanství bylo postavené na pravidlech, která když člověk bude dodržovat, dopadne dobře? Ježíš svými extrémními nároky na člověka pravděpodobně sleduje nejméně tři základní cíle: Člověk si musí uvědomit, že sám dokonalý není a že na svoji vlastní dokonalost sám nestačí. Za druhé Ježíš svými nároky akcentuje ontologický model člověka jako Božího obrazu, který dává člověku důstojnost, i když nárokům na jednání nedosahuje. A konečně za třetí – morálka není to, co člověka může spasit, v náboženství jde o vztahovost, důvěru, solidaritu. Morálka je jistě potřebná, ale je vždy druhořadou záležitostí, nároky Ježíše mají ukázat, že si z ní není možné učinit cíl svého věření a duchovního života. Toto pokušení je pro některé křesťany zvláště silné (např. Tertulián), působí zbožně, ale míjí se s jádrem křesťanství jako takového.

V této perspektivě tedy moci být dítětem dává podstatně větší smysl – dítě si nemůže vystačit samo, ale mělo by růst a zdokonalovat se v kontextu situací, které k němu přicházejí. Neroste náhodně, ale na základě určitého ontologického modelu obrazu Božího; růst je tak otázkou ontologické odpovědnosti, potřeby se měnit, ale ne se měnit náhodně. A za třetí je zde křesťanské chápání hříchu. Hřích, omyl nebo chyba není něčím, co člověka trvale diskvalifikuje; dějiny křesťanství jsou plné vrahů, zlodějů a smilníků. Hřích je příležitostí k obrácení, uvědomění si vlastních limitů, které je třeba do svého lidství integrovat.

Papež František ve svých dokumentech systematicky zdůrazňuje, že limity člověka, jeho omezení a nedokonalosti jsou tím, co tvoří lidství, co umožňuje člověku vztáhnout se s důvěrou k Bohu. Je součástí procesu rozlišování a růstu opouštět dětské představy o tom, kým jsme, a stále více hledat to, kým se máme stávat. Nikoliv na základě nějakého vnějšího plánu nebo potřeb druhých, ale jako proces reflexe nás samotných, jako plod určité spirituality rozlišování.

Být dítětem v sobě obsahuje ještě jeden zajímavý etymologický rozměr – dítě v češtině je odvozeno od slova naděje. Nemá tedy etymologii spojenou s matkou (jako v germánských jazycích nebo angličtině), ale s nadějí, s určitou bytostnou otevřeností a nejistotou. Nikdy nevíme, co z dítěte bude, ale samo dětství je prostorem naděje a svobody. Mít moc stát se Božími dětmi tedy můžeme číst jako možnost vstoupit do procesu stávání se, odkládání jistot, tažení se do stavu učení, rozlišování a hledání, které je neseno vztahem. Dítě si nikdy nemůže vystačit s tím, že se zabydlí, že svoji odpovědnost převede na někoho druhého.

Synodalita tak představuje způsob konkrétní reflexe „moci stát se Božími dětmi“ – moci nikoli jako mocensko-diskursivní entity, ale jako určitého potenciálu opustit svět „dospělých“ (většinou však karikovaných nebo dobově silně podmíněných jistot, funkcí a úřadů) a vstoupit do prostoru neustálé změny nesené nadějí. Nadějí jako nikoli něčím vnějším, která dopředu říká, co, kdo a jak má změnit nebo udělat jinak, aby byl dobrým člověkem. Taková „naděje“ je schematismem bez života. Ale nadějí havlovského druhu, nadějí jako přesvědčením, že něco má smysl, že tento smysl stojí za námahu, nejistotu, vyjití. Jde o moc jako schopnost emancipace od zabydlenosti, strnulosti, pevnosti. Moc, která není samozřejmá, která má svůj nadpřirozený původ, jak dokládá pokračování analyzovaného Janova citátu – „těm, kdo věří v jeho jméno“.