Dva králové, nikoli tři

Michal Chalupski
Autor: archiv autora

Oslavili jsme svátek Tří králů. Tak praví tradice a lidová tvořivost. Ta má jistě cosi do sebe. Pro jistotu však uvedu věci na pravou míru: Nebyli to králové a nebyli ani tři. Natož, abychom věděli, že se jmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar a že jeden z nich byl mouřenín.

Matouš (Mt 2,1–12) , který jako jediný z pisatelů evangelií tento příběh podává, nic z toho nezmiňuje. Nemá ony muže za krále, ale za mudrce či jak to slovo nejlépe přeložit: mágové, astrologové, astronomové? Neříká ani, že byli tři. Zřejmě zde máme co do činění s lidmi vzdělanými a sečtělými. Tito obyvatelé východních krajin se jednoho dne objeví v Jeruzalémě. Vedeni hvězdou, nějakým nebeským úkazem, z nějž vyčetli, že se Židům narodil kdosi hodně významný.

Hvězda, za níž jdou, jim sice ukazuje cestu, ale neřekne jim všechno. Musejí se doptávat. Nebeská tělesa byla a jsou pro některé lidi mocnostmi, které ovládají jejich životy a podle nichž se řídí. Tady však onen jev na obloze poukazuje ke Kristu a slouží pouze jako ukazatel cesty, nikoli jako moc rovná Bohu. Ze stvoření lze poznat leccos, kniha přírody dokonce může někoho přivést tak nějak obecně k Bohu, ale nepoví nám vše. K tomu, abychom došli až k Ježíši, potřebujeme jiné prostředky, zvláště knihu Písma, resp. na ní se zakládající svědectví.

Při zjišťování informací, které jim hvězda neprozradila, si mužové z východu počínají dost naivně. Ptát se zrovna všeho schopného Heroda na novou konkurenci, nebyl vůbec dobrý nápad. Jednalo se o vyložený přešlap, který pak odnesla betlémská neviňátka. A zdá se, jako by se Herodovi téměř povedlo udělat z nich nic netušící komplice svého vražedného počínání. Až musel zasáhnout Bůh a poslat je domů patřičnou cestou. Navíc je přímo do Betléma museli nasměrovat poučení znalci Písma. Tito teologové dokázali najít správné místo v Bibli, ale nevyvodili z toho žádné praktické důsledky. Zůstali na místě. Zato mudrci se opět vydali na cestu a nalezli správné místo i v praxi. Našli toho, koho hledali. A prokázali mu vskutku královskou až božskou poctu.

Tak se tito muži zastupující svět, který nezná pravého Boha, jeví moudřejšími a příkladnějšími než znalci Písma a zástupci Božího lidu. Možná nebyli pravověrní, ale ty pravověrné svým poctivým hledáním předčili. Nežili jen z naučených odpovědí, ale z touhy. V Ježíši se setkali s tím, v jehož nenápadnosti se zjevuje Boží sláva, která směřuje ke všem národům a chce k sobě přitáhnout všechny lidi. Už tady - na počátku Ježíšova života - se svým způsobem zjevuje charakter jeho církve, která je vskutku katolickou, tedy obecnou, nikoli jen národní nebo jinak omezenou a uzavřenou.

Tihle muži byli možná naivními či alespoň neznalými judských poměrů. Měli však dobré úmysly a šli za správným cílem. Poklonit se čerstvě narozenému králi. Nově vycházející hvězdě. Měli i dost pokory, aby sklonili svá kolena před malým děckem a obětovali mu dary hodné krále.

Zato druhého krále, Heroda, můžeme označit za cílevědomého a mocichtivého cynika, pohrdajícího dokonce i lidskými životy. Ostatní lidé mu slouží za figurky v jeho hře, s nimiž si může dělat, co chce. I sami mudrci mu mají posloužit jako donašeči, kteří ho přivedou přímo k tomu, jehož se potřebuje zbavit. Přetvařuje se, aby ukázal, jaké chvályhodné úmysly chová, zatímco připravuje rázné sebeobranné řešení. A když se mu tenhle plán nevydaří, neváhá pro jistotu povraždit násobně víc dětí než jen to jedno. O moc se nehodlá s nikým dělit.

Podobných cyniků uhranutých mocí jako Herodes bylo v dějinách vícero. A tenhle typ lidí dosud nevyhynul. Nacházejí se jistě na různých světových stranách a na různých pozicích. Nám se však stačí podívat nedaleko na východ. Takoví lidé posedlí mocí a vybaveni dostatečnými prostředky se nerozpakují ničit a vraždit - Vánoce, nevánoce. Ani jejich vlastní lidé pro ně moc neznamenají. A přitom se ještě tváří jako zbožní ochránci nezkaženého křesťanství… My naštěstí máme, alespoň zatím, možnost si ve svobodných volbách vybrat za své zástupce ty, kdo tomuhle způsobu uplatňování moci nefandí. Neberme tedy své rozhodování na lehkou váhu, abychom se pak nedivili…

Cynismus, bezohlednost se ale projevují i v jiných oblastech lidské činnosti. Třeba v mezinárodním obchodu. Když jde o to, vydělat co největší peníze nebo se energeticky zajistit bez ohledu na vše ostatní. Když není problémem vyrábět a kupovat zboží, na němž lpí krev nebo jež bylo vyrobeno za podmínek, které volají do nebe. Zkrátka, když žádné morální hodnoty při takovém počínání nehrají roli a jsou považovány za nadbytečný luxus.

Ale pozor, abychom takové lidi nehledali jen kdesi v dáli. I my se možná někdy chováme cynicky, nebo se nám to může přihodit. Když žijeme bez ohledu na druhé a využíváme je pro své cíle, když žijeme bez ohledu na stvoření a staráme se jen o vlastní pohodlí. S pocitem, že nám je vše dovoleno.

Pokud bychom si měli vybrat některou postavu nebo skupinu osob z tohoto příběhu, s níž bychom se mohli ztotožnit, k cynickému Herodovi by se asi nikdo jen tak nepřiznal. A co znalci Písma? Nebo bereme raději rovnou roli mudrců? Je tady ale ještě jedna možnost: Vzít v úvahu onen nebeský jev, jehož světlo je vedlo ke Kristu. A zeptat se: jsem i já, jsme i my jako společenství světlem, které ukazuje na Ježíše?

Autor je evangelický farář