Seznamka
Pavla Holíková
Autor: archiv autorky
Pokaždé, když slyším obligátní slovo biskupa, jak se obrací na mladé muže jako zájemce o kněžství, kladu si otázku, zda jsem já ten nevěřící Tomáš, jemuž se tento formát jeví přežitý a neúčinný, nebo jsme to my všichni, kdo nemá potuchy, jak nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Se setrvačností minulého století se spoléháme na to, že na naše naléhání se otevřou nebesa a sešlou služebníky.
Pravděpodobnější se mi zdá, že už dávno se máme připravovat na dobu, kdy se nositel služebného kněžství stane vzácností. Vzácností nikoliv obdivovanou, uctívanou a adorovanou, nýbrž partnerskou. Kdy přestaneme vyhlížet kněžská povolání a staneme se aktivními laiky a bezděčnými spolutvůrci nepředstavitelné Boží fantazie. Také doufám, budeme-li se moci spolehnout ve vyšší míře na trvalé jáhny, že tito jáhnové nebudou tíhnout ke služebnému kněžství víc než k všeobecnému; že si neosvojí poučky, které jsme slýchali v klerikálním světě a známe je všechny nazpaměť. Hrubě řečeno, že nebudou čekat, až jejich kanonická překážka odejde na věčnost.
V jakém formátu a jakými slovy by se měl k věřícím obracet biskup, aby byl věrohodný, srozumitelný, aby nemluvil ve chvíli, kdy má mlčet, a nemlčel ve chvíli, kdy má mluvit? Jakkoliv si myslím, že pastýřské listy před termínem podávání přihlášek do semináře sotva nějaké zájemce přivedou, úvod letošního slova biskupa Pavla k budoucím bohoslovcům mě zaujal. Líbí se mi proto, že neplatí jen pro uchazeče o kněžství. Platí pro všechny. „V evangeliu jsme Ježíšem zváni, abychom zajeli na hlubinu. Tato hlubina je symbolem rozlišování, kam nás jako církev i jednotlivce volá Bůh.“
Má-li vůbec ještě smysl komunikovat s věřícími prostřednictvím pastýřských listů, je pro nás důležitá otázka, kam nás jako církev i jako jednotlivce v dnešní době volá Bůh. Otázka, zda ještě stojíme o evangelní poselství, nebo se spokojíme s „tradičními křesťanskými hodnotami”, které nám mají zajistit politickou moc rámovanou do náboženského přesvědčení a nostalgických vzpomínek na doby, kdy „svět byl ještě v pořádku“.
Jsem přesvědčená, že má-li biskup čas od času věřící své diecéze oslovit, je to v době, kdy je třeba hlasitě křičet ANO-ANO, NE-NE. A že ta doba je právě teď. Že právě teď biskup nesmí mlčet. Že není čas vyjadřovat se v jalových poučkách ani povrchním humorem. Čas na žerty už skončil, kázání o odpuštění bez identifikace viníka a nutnosti nápravy nás z falešné zbožnosti neprobudí. Nevím, kolik účastníků nedělních bohoslužeb věří, že spása přichází z Východu a že Východ je ochráncem křesťanských hodnot proti prohnilému Západu. Ale tuším, že jich není málo a je mezi nimi i nepříjemně vysoký podíl kněží. (I jeden nebo dva by bylo příliš!) A že tito lidé mají silnou oporu v části hierarchie, která v minulých letech projevila pro ochranu tradičních hodnot Východu velké porozumění. Často právě ochránci tradičních hodnot přepečlivě ochraňují i dobré jméno církve.
Potřebujeme slyšet i sami formulovat slova o naději, o správném rozlišování dobra a zla, agresora a oběti, „tradičních hodnot“ a skutečných evangelních postojů, křesťanismu a křesťanství. Potřebujeme demaskovat falešná slova o míru, který je ve skutečnosti kapitulací; falešná slova o hodnotách, které jsou ve skutečnosti nástrojem nenávisti; falešná slova o důstojnosti založené na nerovnosti a pohrdání.
Potřebujeme naději. Chceme o ní slyšet i mluvit, chceme hledat její smysl, a to ne lacinými poučkami „modlete se a všechno dobře dopadne“. My tušíme, že nedopadne. Tušíme, že modlitba není primárně nástrojem změny světových událostí. Nemění Boha, ale nás. Někdy se nám zdá, že čím víc se modlíme, tím víc se věci komplikují a zavírá se brána naděje. Trvá to nekonečně dlouho. Věci, události, lidé, za něž se modlíme, se snad mění, ale my to nevidíme. Není ostatně naše věc, abychom dohlédli konečný dosah svých modliteb. Není naším úkolem vymodlit velké věci – aspoň ne ve smyslu, jak to chápeme my. Prosíme o spravedlivý mír, a možná se mění drobnosti. Možná se lidem ve válečném území jen podaří přežít do zítřejšího rána. Možná jen dostanou těch pár peněz, kterými jsme přispěli do veřejné sbírky. Možná se jen dočkají příštího jara. Možná se dnes konečně pořádně vyspí. Možná jen neztratí naději.
Někdy se věci komplikují právě proto, že ke konečnému obratu je třeba, aby to někde pořádně prasklo. Aby bojácní konečně dostali odvahu. Aby pokrytci konečně odkryli karty. Aby bylo jasné, kdo je skutečným mírotvůrcem a kdo s mírem jen obchoduje, nebo dokonce uzavírá spojenectví za účelem rozdělení mocenských sfér. Někteří naši biskupové se v nedávné minulosti vyjadřovali slovy, která vnímám jako kontraproduktivní, marginální, protievropská a skandální. Jak by se vyjádřili ve zcela nové geopolitické situaci dnes - kdy se ukázalo, že mír nelze vyjednat do čtyřiadvaceti hodin, že se o míru vlastně ani vyjednávat nechtělo, že byl podobně jako ujištění o ochraně nenarozeného života jen lákavým předvolebním heslem a podvodným prostředkem k uchopení moci?
Tušíme, že je čas na hrdinství, ale víme, že hrdiny nejsme. Tušíme, že víra se stává osvědčenou teprve tehdy, když je čistě lidská naděje u konce – do té doby to byl pouze folklór. Potřebujeme naději. Skutečnou, ne smyšlenou.
Autorka vystudovala historii a teologii, pracuje v oblasti památkové péče
