Je na místě žádat oběti o odpuštění?

Benedikt Tomáš Mohelník
Autor: Archiv autora

V poslední době se objevují zprávy o tom, jak církevní představitelé vyjadřují lítost nad skutky sexuálního zneužívání a nad nedostatečným přístupem k obětem. Slibují, že se pokusí dřívější chyby napravit a nabídnout prostředky k pomoci obětem. Je to nepochybně chvályhodná iniciativa a dává naději, že se celková situace strukturálně zlepší. Prosí o odpuštění a k odpuštění také vybízejí. Odpuštění agresorovi ovšem musí uzrát.

Jedním ze zdrojů, který mi pomohl zase o něco lépe pochopit, jak sexuální a mocenské zneužívání probíhá, jaké má dopady na oběti, jak snadno můžeme v dobré víře kvůli své nepoučenosti uškodit, ačkoli jsme chtěli pravý opak, byla kniha Isabelly Chartier Siben. Ke knize jsem se dostal díky práci v badatelské skupině sakramentálních teologů v Paříži, jejíž jsem součástí.

Isabelle Chartier Siben je lékařka se specializací v oboru psychologie a viktimologie. V roce 2002 založila skupinu pomáhající obětem zneužívání a sexuálních útoků. Sama řadu obětí doprovází. Je zvána jako expertka civilními, řeholními a diecézními orgány. Za svou práci byla v roce 2016 oceněna vyznamenáním Čestné legie.

Své dlouholeté zkušenosti s doprovázením obětí popisuje v knize, kterou koncipovala jako fiktivní deník, v němž zachytává tři dny své běžné práce. Vybral jsem z této jednu kapitolu, která se mi při čtení výše zmíněných zpráv stále znovu vrací na mysl. Její překlad chci nabídnout jako příspěvek na cestu reflexe, kterou církev v naší zemi má ještě z velké části před sebou.

Ve druhém ze tří pomyslných dní vypráví Isabelle Chartier Siben tento příběh:

Odpustit?

Dívám se do svého diáře. Mám teď schůzku s Lilas. Vůbec nevím, o koho jde. Prohlížím si své maily, esemesky a další zprávy, nic s tímto jménem se neobjevuje... Začínám se bát o svůj duševní stav, když si náhle vzpomenu, že to byla Lilasina matka, kdo mě kontaktoval. Lilas byla hospitalizována po pokusu o sebevraždu. Lékařský tým požadoval jako podmínku pro propuštění absolvování psychologického rozhovoru. Aha, už si vzpomínám, souhlasila jsem, že ji dočasně přijmu, protože její stálá psycholožka je na mateřské dovolené.

Lilas zvoní. Přišla sama. Přijela přímo z nemocnice a pak se tam musí vrátit, jak mě informovala její matka.

Vyzývám Lilas, aby se posadila. Podřizuje se, ale dává najevo svou špatnou náladu.

O něco později Lilas říká:
- Nic jsem nechtěla.

Mlčím a doufám, že ubíhající minuty ji obměkčí. Opakuje:
- Nic jsem nechtěla.
Tak tedy vlídně odpovídám:
- Já taky ne.

Dodává:
- Nemám co říct, přišla jsem, abych se dostala z nemocnice.
- To znamená, že naše schůzka je důležitá.
- Ne, odpoví. Jsem tu jen proto, abych se dostala ven.

Vůbec nemám v úmyslu ji nutit, aby mluvila. Předpokládám, že její utrpení je obrovské, když se uchýlila k takovému činu. Po nějaké chvíli říká:
- Jistě toho máte dost na práci, než abyste ztrácela čas.

Vstanu a odcházím z místnosti. Rychle se vracím a nesu misku s velkým kopečkem zmrzliny. Pokládám misku před ní. Vím, že ji může jíst.

- Chcete mě přinutit mluvit tím, že mi dáte jíst?
- Nejsem ten typ, odpovím, jen chci, abys prožila aspoň chvíli, která není příliš nepříjemná.
- Ale můj život je příšerný, malý kousek zmrzliny na tom vůbec nic nezmění.
- Ale ano, říkám, každý okamžik má hodnotu. A když se ti neštěstí úplně nepřilepí na kůži, měla by sis ho užít.
- Tak proč vy nejíte zmrzlinu? zeptá se ironicky.
- Protože já si dám kávu.

Kávovar je v místnosti a já k němu jdu. Neotočím se, ale slyším zvuk lžičky v misce.
- Je dobrá, říká.

A potom:
- Víte, co jsem udělala?

Odpovím:
- Ano, vypila jsi savo.
- Řekla bych, že si myslíte, že jsem blbá.
- Myslím, že jsi k tomu měla své důvody, i když v hloubi duše věřím, že vždy existuje cesta k životu.
- To je ono, mýlím se!
- Ne, měla jsi pravdu, ale způsob, jakým jsi to vyjádřila, mohl být jiný.
- V čem jsem měla pravdu? ptá se.
- To víš ty sama, odpovídám.
- Ne, právě že to nevím.
- Pokud chceš, můžeš mi to povědět.  A podíváme se na to spolu.

A nakonec Lilas začne vyprávět. Byla se svými rodiči u dědečka, aby mu odpustila.

Lilas je dnes 18 let a od 12 let na tom není dobře. Ve 12 letech začala mít problémy ve škole, rozvinuly se u ní poruchy příjmu potravy, už nesnášela všechno, co dříve měla ráda, hodně plakala... Její rodiče se tím trápili a v 16 letech Lilas začala terapii. Během terapie Lilas své terapeutce vyprávěla o svém dědečkovi, který ji bral na klín a hladil ji tak, jak by to dědeček nikdy neměl dělat. A dědeček ji také žádal, aby mu dělala věci, které malé děvčátko nemůže vůbec pochopit. Lilas vyprávěla, že začala hodně jíst, aby se pokusila zaplnit tu velkou prázdnotu, která ji obývala, aby shromáždila kousky sebe sama, které se rozptýlily, aby zakryla své tělo, ve kterém se cítila tak nahá navzdory všem šatům, které ho obalovaly.

Lilas se trochu zlepšila, začala se znovu vídat s několika přáteli, její známky se trochu zlepšily. Ukončila terapii.

A pak, před několika týdny, když její rodiče mluvili o dědečkovi jako o hrdinovi, už to nevydržela a popsala jim, co se stalo. Její terapeutka ji varovala, že někdy rodiče nechtějí nebo nemohou slyšet takový příběh, ale její rodiče jí uvěřili. Byli dokonce zděšeni, její matka plakala, její otec se rozčílil.

- A pak jsme šli navštívit mého dědečka. A to je vše, končí Lilas.

Zatímco se Lilas dívá na své ruce s ponurým výrazem, využívám příležitosti a pošlu esemesku, že se opozdím na následující schůzku.

A říkám:
- Lilas, teď už tomu vůbec nerozumím, šli jste navštívit tvého dědečka? Jen tak?
- Jo, jen tak, říká naštvaně. Co se vám nezdá?
- Ale ano, to se mi nezdá. Nechápu, jak jste mohli jít navštívit tvého dědečka – jen tak – poté, co se tvoji rodiče dozvěděli, že tě sexuálně napadl.
- Nerozumíte tomu, protože nejste křesťanka a některé věci vám unikají.

Není to vhodný moment, abych dávala najevo své náboženské přesvědčení, a tak odpovídám:
- Aha, a co mi uniká?
- Například všechno, co se týká odpuštění a milosrdenství.
- Aha, ano, to je pravda, říkám, trefila jsi hřebíček na hlavičku.

Přiznávám, že mě dráždí ty mnohé vznešené řeči, které na toto téma slyším. A v duchu si pomyslím: A které vedou k situacím, jako je ta tvoje.

- Chápete to?  říká náhle a zvedá hlavu.
- Ano, myslím, že trochu ano, můžeš mi to vyprávět.

Po Lilasině vyprávění o sexuálním zneužívání ze strany dědečka se její matka obrátila na svou nejlepší přítelkyni Jemmu. A Jemma, velká obdivovatelka otce Rolanda, charismatického kněze s tisíci fanoušky a sledujícími na webu, se na něj okamžitě obrátila s žádostí o radu v této obtížné situaci. Otec Roland prohlásil, že v takových případech vše vyřeší odpuštění. Sám to zažil s oběťmi, které se k němu chodily zpovídat. A pokaždé se pak vše zlepšilo. Osobně nemám problém rozumět tomu, co Lilas říká, protože jsem se s otcem Rolandem setkala a řekl mi přesně to samé: „Odpuštění umožňuje oběti, aby se vzpamatovala a našla pokoj duše, a nešťastnému dědečkovi, aby se napravil a v klidu dožil spokojený život.

- Pro pokoj v rodině je třeba odpustit. To je poselství Krista, vyjede na mě Lilas agresivně.
- V tomto případě by se mi opravdu hodilo, abych nebyla křesťanka, jak to o mně předpokládáš.
- Proč?
- Protože bohužel to tak vůbec nefunguje. A to, co řekl otec Roland, je úplně mimo.

Lilas se poprvé usměje.

Na Jemminu radu se Lilas a její rodiče v následujících dnech vydali navštívit dědečka, aby mu odpustila.

- A ty, co si o tom myslela? ptám se Lilas.
- Já jsem si nic nemyslela a nikoho to nezajímalo. V každém případě jsem byla úplně prázdná, a navíc jsem měla virus, ze kterého mi bylo na zvracení. Rodiče opakovali, že pro mého dědečka musí být hrozné nést takovou vinu.

Během cesty rodiče Lilas znovu zdůrazňovali, že to, co jí dědeček udělal, nebylo vůbec vhodné a že se dokonce jedná o vážné provinění. Je tedy velmi důležité mu odpustit. Lilas popisuje sama sebe v autě takto:
- Cítila jsem se trochu divně, ale protože jsem zvyklá všemu nerozumět, zdálo se mi všechno, co říkali, docela logické.

A dodává:
- Pořád se mi chtělo zvracet, a tak jsem se snažila nemyslet, abych se nehýbala.

Když dorazili k dědečkovi, obědvali. Lilas si z toho oběda nic nepamatuje. A v okamžiku, kdy se podávala káva, její matka řekla:
- Chtěli jsme vědět, proč jsi Lilas bral na klín, když byla ještě malá holčička.

Dědeček se rozesmál a odpověděl:
- No, protože jsem ji měl rád, samozřejmě!
- Ano, ale Lilas se to nelíbilo a říká, že jsi jí dělal špatné věci.

Neřekl ne, říká Lilas. Jen řekl: „Lilas byla moje nejoblíbenější, a tak moc se mi líbila, že jsem z ní šílel.“

- A co si o tom myslíš ty?
- Nemyslím si o tom nic.

Snažím se ji postavit nohama na zem:
- A proto, že dědeček má rád svou vnučku, má právo se jí dotýkat špatným způsobem?
- Nevím.
- Má dospělý právo dotýkat se sexuálně dítěte?
- Ne, to vím.
- A je to dokonce ohavnost, zneužít postavení dědečka a vnučky, která ho má ráda, k uspokojení svých zvrácených sexuálních tužeb, říkám důrazně.
- Jste si jistá? ptá se mě se slzami v očích.
- Absolutně jistá. A to, co ti říkám, platí z hlediska občanského práva naší země, ale i z hlediska církevního práva. Nikdo, absolutně nikdo, nemá právo se sexuálně dotýkat dítěte.

Pokračování příběhu mě už dopředu děsí.

- Já už jsem nic neposlouchala, říká Lilas, jen jsem si v hlavě opakovala větu, kterou jsem měla říct, než odejdeme. Jinak by rodiče řekli, že jsme tam jeli zbytečně: „Dědečku, odpouštím ti.“ Byla jsem vyděšená z toho, že bych na to zapomněla. „Dědečku, odpouštím ti. Dědečku, odpouštím ti.“ V jednu chvíli se udělala velká prázdnota, všichni se na mě dívali, a tak jsem řekla: „Dědečku, odpouštím ti.“ A pak se něco stalo, jako bych padala do černé díry, hlouběji a hlouběji, jenom si pamatuji: padala jsem, klesala jsem, všechno se točilo. Skoro jsem neslyšela rodiče, všechno se vzdálilo. Slyšela jsem hlasy, jako tlumené, které mluvily a smály se. Ale já už tam nebyla, byla jsem jinde, v prázdnotě. Matka mi pomohla obléct si kabát, byla jsem jako hadrová panenka.

Obejmula jsem dědečka, všichni se smáli, protože teď už věděli, že jsem byla dědečkova oblíbená vnučka, a pak jsme jeli domů. Strašně mě bolelo břicho. Matka řekla: „Zase ten zatracený virus!“

Lilas pokračuje:
- Když jsme dorazili domů, měla jsem pocit, že jsem opustila své tělo a už ho nemůžu najít. Osprchovala jsem se, abych cítila své tělo, ale voda mi stékala po těle a nic jsem necítila, vzala jsem si sprchový gel a bylo to pořád stejné. Cítila jsem se divně, jako bych to už nebyla já.

Matka ji zavolala a řekla jí, aby opustila koupelnu a šla spát, aby byla ráno čerstvá. Lilas vklouzla do peřin, ale její nevolnost přetrvávala, štípla se, aby se ujistila, že je to opravdu ona. Bolest jí trochu ulevila. Aby se uklidnila, štípala se čím dál silněji. Usnula. Pak se probudila.

„Proč je ten hrozný pocit ještě tady? Možná, že kdybych se teď znovu osprchovala, bylo by mi líp,“ řekla si pro sebe.

Takže vstala, umyla se znovu a znovu, vyprázdnila lahvičku se sprchovým gelem a vyděsila se, když už žádný gel nezbyl.

„Co se mnou bude, když už nemám žádný gel?“ pomyslela si.

Napadla ji myšlenka, která se jí zdála geniální: „Musím se vydezinfikovat zevnitř a bude mi líp.“

Lilas se tiše v županu proplížila do kuchyně, aby nevzbudila rodiče. Vzpomněla si, že savo je dobrý dezinfekční prostředek, dokonce i na viry... Otevřela víčko a napila se.

Její matka mi vyprávěla, že domem se pak rozléhal křik. Po tomto dlouhém vyprávění se na mě Lilas poprvé dívá bez vytáček.

- Jsi neuvěřitelně statečná, říkám jí.

Přes slzy se usmívá.

- Proč?
- Protože jsi vrátila svět na správné místo.

Nechám uplynout chvilku a dodám:
- Vybrala sis špatný způsob, ale ukázala jsi, že to, co ti navrhli udělat, totiž odpustit, tě zničilo.

A hned dodám, aby se v ní neusadily žádné pochybnosti:
- A ta destrukce byla normální. Není to tím, že jsi křehká. Tvoje reakce byla normální. Návrh odpustit byl šílený.
- Jste si jistá? ptá se mě naléhavě.
- Jistá. Odpuštění není magický akt.
- Já jsem si myslela, že se tím všechno smaže a že mi bude líp.
- No ano, říkám, jako návrat do minulosti... A navazuji: Stalo se ti někdy, že ses zranila a neléčila sis ránu?
- Ano, říká, byla jsem na táboře a spadla jsem ze stromu. Lékař mi po rentgenu dal sádru. Ale pořád mě to strašně bolelo. Když jsme se vrátili domů, hned jsme s mámou jeli do nemocnice a zjistili jsme, že ta zlomenina byla posunutá. Museli mě operovat.
- Co by se podle tebe stalo, kdyby tě neoperovali?
- Hrůza! Doktor mi řekl, že v nejlepším případě bych měla křivou ruku a že bych ji mohla mít dokonce ochrnutou nebo něco jako nový kloub v místě zlomeniny, moc jsem tomu nerozuměla. Dali mi dráty a novou sádru. Pak jsem chodila na spoustu rehabilitací.
- No, tady je to stejné. Tvoje rodina si myslela, že odpuštění vyléčí, vyřeší zvrácenou situaci. Hrůza! Nejprve je nutné situaci narovnat.
- Ano, říká s přesvědčením.
- Sádra nestačila. Museli tě operovat, otevřít, narovnat, srovnat kost, dát dráty, aby to drželo...

Přeruší mě:
- Ano, před operací mě to hrozně bolelo. No ano, když věci nejsou na správném místě, strašně to bolí.
- No právě, s tvým dědečkem bude potřeba udělat to samé: napravit situaci na všech úrovních vůči tobě, možná vůči tvým sestřenicím a bratrancům z rodiny, vůči zákonu a společnosti...

A pak, pokud si to budeš přát a pokud ti Bůh dá milost, budeš moci odpustit.

- Byly i jiné následky? ptám se.
- Z mé zlomené ruky?
- Ano.
- Ano, měla jsem mnohem větší potíže s hrou na klavír. Dokonce jsem musela přestat.

Na dlouhou chvíli se odmlčí a tiše dodá:
- Už to nikdy nebude jako dřív?
- Ne. Podívej se na nejkrásnější příklady odpuštění, které známe. Například když rodiče odpustí tomu, kdo zabil jejich dítě. Jejich odpuštění může vrahovi umožnit, aby se vzpamatoval, a to je dobře, ale nevrátí to mrtvé dítě. Ty, i když jednoho dne odpustíš, poté, co se postavíš k celé věci pravdivě, už nebudeš tou, kterou bys bývala byla, kdyby tě dědeček nebyl zneužíval.

- To je smutné, říká.
- Ano, ale to není konec. Vždy je tu něco nového, co můžeš objevit, vytvořit, a to může být opravdu velmi krásné.“

Zdá se, že je ponořena do svých myšlenek, A teď mám pocit, že se jí na rtech objevuje úsměv. A najednou:
- Dala bych si ještě trochu zmrzliny, říká, i když jsem to vůbec nečekala. Mám moc ráda pistáciovou, máte?

Usmějeme se na sebe. Pak mi vypráví o svých budoucích studiích a o malém psovi, kterého by jí rodiče rádi koupili. Zdá se, že se život trochu vrací do normálu... ve světě, který je na správném místě.

Isabelle Chartier-Siben, Trois jours dans la nuit : Carnet d'une victimologue au cœur des abus, Paris: Editions de l'Emmanuel, 2024, s. 95-106.

Překlad: fr. Benedikt Mohelník OP