Návrat jako další proměněný sen

Detail obálky knihy
Autor: www.databazeknih.cz

Autorka Petra Dvořáková navazuje na svou prvotinu Proměněné sny, rozvíjí její ústřední téma. Román Návrat představuje další proměněný sen, tentokrát pojatý jako mnohovrstevný psychologický román.

Dětské zážitky nás formují zásadním způsobem, předurčují naše hledání.

Sestra Františka, podle svých vlastních slov vychovaná matkou k pokání. To není zrovna dobrý start do života. Pokání a hřích – Františka, tehdy ještě Jana, dlouho netušila proč, ale brala to jako danost. Matka, sice milující, ale podivně odtažitá, otec, který se nikdy nekonal a nemluvilo se o něm – že je to nebezpečné, údajně odešel kamsi na Západ a o rodinu nejevil zájem. Že to bylo poněkud jinak, to se Jana Františka dozvěděla až jako řádová sestra. Podivně asketický rodinný život s matkou samoživitelkou, zpestřený jedině návštěvami u „tety Anny“, které vyústily v řeholní formaci. Mladá dívka, izolovaná mezi svými vrstevníky, vyrůstající s vědomím jakési výjimečnosti, se nechala vést Annou Hyacintou a do jejích rukou složila věčné sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Dlouho netušila, že za svůj život vděčí matčinu porušení jednoho z těchto slibů. Klášter znala jen ze starých fotek a řeholní společenství si představovala jako andělský kůr. V době totality žila izolovaně, s matkou, s „tetou Annou“ se snažila žít spiritualitu její kongregace. Není divu, že po sametové revoluci se s nadšením rozjela do kláštera.

Šlo o raná devadesátá léta, kdy se dělo všechno možné, ne nadarmo se říká „divoké devadesátky“ . Otřesně zdevastovaný klášter, prakticky neobyvatelný, znamenal sice více než drsnou řeholní iniciaci, nicméně dřina s krumpáčem a se sbíječkou se nakonec neukázala být tou nejzásadnější překážkou. Jen nemilosrdně odhalila stinné stránky nesourodého ženského kolektivu, postrádajícího zpětnou vazbu se světem za bránou kláštera. Setkaly se tam ženy různého věku, prakticky všechny staré, některé i velmi staré, chyběla střední generace a snad jediná mladá sestra nebyla příliš komunikativní. Po dlouhých létech v pohraničí, v charitních domovech, se vracely staré sestry a chtěly navázat na snad ještě předválečné soužití se všemi jeho tehdejšími pravidly. A narážely na každém kroku, nejen pro dlouhé měsíce života na staveništi. Františčino přesvědčení, že víra hory přenáší a jediná láska, láska k Bohu, všechno překoná, dostalo první trhliny. Tady vidím paralelu s románem Tři lásky (J.A. Cronin: Three Loves – Lucy More). I tam je iluze té jediné, absolutní lásky, lásky k Pánu Ježíši, k Bohu a představa svatého společenství, která je následována katastrofálním pádem do nicoty. Pro sestru Františku její deziluze naštěstí neskončila naprostým rozpadem.

Spisovatelka Petra Dvořáková
Autor: Wikipedia.org / Rafał Komorowski / Creative Commons

Autorka se nevyhýbá scénám vpravdě drsným, někdy až naturalistickým. Ale i takové byly poměry v klášteře. Sice nejmenuje žádný řád nebo kongregaci, to se ale dá uhodnout podle některých reálií a podle zmínek ve starších dílech. Jak už bylo řečeno, „devadesátky“ se právem nazývají divoké. takže se dá pochopit, že v klášterním společenství se objevilo poměrně dost „divnolidí“. Tím spíš, že šlo o uzavřenou kongregaci. Matka zakladatelka byla proslulá svým asketickým přístupem, sestry se měly původně věnovat kontemplaci a ošetřování nemocných po domech, především těch nejchudších a nejubožejších. To asi měla na mysli matka představená Anunciáta, když Františku s největší samozřejmostí zaúkolovala připravit do rakve mrtvolu staré sestry po devastující chorobě, bez jakékoli pomoci. Zděšení, nebo snad nedejbože odpor a nevolnost, musela přinést jako tichou oběť Bohu.  Nebo mladá sestra Benedikta, adorující neporušené panenství do takové míry, že má v úmyslu raději vykrvácet, než se nechat ošetřit na gynekologii. Ani kněz není zrovna inspirativní, jeho plány, jak získat dorost, zavání manipulací: „dokud jsou děvčátka mladá, nejsou načatá“. Anička sice už má sice kolem dvaceti pěti let, ale chová se jako dítě – i zde je na vině výchova v ne-rodině. Její oddaná zbožnost a infantilní odevzdání se v poslušnost nakonec neobstojí ve zkoušce smrtelné nemoci.

Neustálá kontrola, absence soukromí, nutnost prosit matku představenou o veškeré potřeby, dokonce i ty hygienické, celodenní mlčení kromě tak zvané rekreace, opakující se přednášky o „svaté čistotě“, neustálý strach, aby ženy nepěstovaly „zvláštní přátelství“ - to vše působí až neskutečně. Jakoby jediné živé, normální postavy byly jen dvě: sestra Hyacinta Anna a novicka Karin. I když každá docela jiným způsobem.

Nemyslím si, že v klášteře to nutně musí vypadat podobně jako v tomto příběhu. Nakonec každé uzavřené společenství má své neuralgické body, tedy i řeholní společenství. A na ty je nutné dávat pozor.

„Láska k Bohu a lidská láska jsou dvě strany téže mince. „Láska může nabývat mnoha podob. A člověk nemá soudit žádnou její tvář“ (sestra Hyacinta).

 Příběh mi připomenul jeden poznatek z charismatického Brna: láska je jen jedna a Bůh člověka potřebuje: duchovními silami sice pohne jenom On, ale bez našeho boje pomocí modlitby, pokání a vzájemné lásky nezmůže nic.