Seznamka
Jan Loffeld: Když Bůh nikomu nechybí
Autor: Nakladatelství Portál
Kniha německého pastorálního teologa Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí s podtitulem Úvahy o náboženské lhostejnosti, která vyšla v překladu Zdeňka Jančaříka v nakladatelství Portál, je dalším střípkem do debaty o tom, co se to vlastně stalo a děje s římskokatolickou církví, resp. s křesťansky orientovanou religiozitou.
Titul je doplněn o předmluvu sociologa, teologa a kněze Tomáše Halíka a o doslov historika, teologa a kněze Tomáše Petráčka (Konec iluzím a hledání naděje). Kniha se opírá, to zvláště v německém jazykovém prostoru, o sociologické studie posledních let, které se zabývaly vývojem, lépe řečeno úpadkem všednodenního života katolíků v prostředí jejich domovských církví, farností a dalších církevních institucí. Reflexe opřené o empirická data a z nich plynoucí perspektivy či přímo eventuální řešení působí dost syrovým dojmem. Nejsou zabarveny emocemi, a zdá se, že autor ke svému úkolu přistoupil – třebaže je kněz, teolog a pedagog – s rozhodnutím pojednat o ne příliš atraktivní církevní přítomnosti stylem „padni komu padni“.
Kniha byla napsána, což by si měl čtenář při čtení připomínat, v německém a pro německé prostředí. Německé novodobé církevní dějiny, odrážející se předně v osobitém pojetí synodální cesty, podporované nejen tzv. laiky, ale i některými biskupy, jsou s českým katolickým prostředím spjaty jen dílčími podobnostmi. Na rozdíl od německého episkopátu, teologů, teoložek a aktivních členů Božího lidu je český katolický svět stále váhavě rozkročen nad Druhým vatikánským koncilem (jemuž bude 60 let), s jehož závěry si ani po půlstoletí neví rady, nebo s nimi z hloubi duše nesouhlasí. Zatímco Loffeld může uvažovat o krizi institucionalizovaného katolictví (a také protestantství) z hlediska živé teologie dneška, která si udržuje vztah s církvemi a teologickými školami rozesetými různě po světě, v Česku neexistuje až na drobné výjimky teologických a kněžských solitérů nikdo, kdo by mohl na Loffeldovu práci navázat. Naše místní církev má úplně jiné starosti. Ostatně když Loffeld cituje a vychází z některých prací Tomáše Halíka, je zřejmé, že Halíkovy myšlenky jsou nesrovnatelně víc kosmopolitní a univerzální než české. Ani Loffeld, ani Halík a ani Petráček se pod českou církevní duchnu zkrátka nevejdou.
Když Loffeld mluví o potřebě pravdivého sebezpytu a tázání, o možných reformách, o rozličných podobách sekularizace a univerzálního křesťanství, o tom, proč Němci opouštějí církve a pojetí Boha lidské tváře ve prospěch boha energií, citů a ezo-představ, vychází z předpokladu, že němečtí křesťané se v posledních letech pokusili s tímto stavem něco dělat. Nesejde na tom, že i německá katolická církev jede z kopce bez brzd a sama netuší, jestli nevyhnutelnou havárii přežije. I ti, kteří svoji vloženou energii, námahu, teologickou zdatnost a nasazení všedního dne prohráli, si mohou říct, že prohráli čestně. Nic takového není v českých a moravských končinách, kde se viribus unitis začíná adorovat zlatý věk 19. století a časů dřívějších, možné. U nás nelze čestně prohrát, nýbrž jen čestně rezignovat a vzdát se. Člověk vždycky stojí proti obrovské přesile.
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Rána z milosti synodálním reformám se očekává s odchodem papeže Františka. Teologická učiliště jsou v katastrofální lidské a odborné krizi, z níž se nelze dostat jinak než skrze úplně nový začátek s novými lidmi a novými institucemi. Život církví, s výjimkou jejich charitní a sociální péče, je pod sebemenší rozlišovací schopností našich spoluobčanů. Na pomyslném žebříčku zbytečných povolání překonalo kněžství a zasvěcený život i profesi uklízeček a popelářů – Němci jsou na tom přece jen lépe. Teologové a teoložky jsou ohroženým druhem na hranici vyhynutí. Paprsky naděje, které církevní krizí v Německu (a jinde na světě) přece jen ještě prosvítají, jsou v českém prostředí zašlapány s razancí hasiče, který dohašuje ohniště za kravínem po obecní zábavě, a nejraději by už byl doma v peřinách.
Těch zdrojů náboženské lhostejnosti, únavy, zklamání, naštvání a deziluzí z toho, jakou církev jsme to vlastně vytvořili a jakou ji udržujeme, uvádí Loffeld celou řadu. Typ sekularismu, o němž hovoří, však nemá kořeny v brutalitě totalitních režimů, které chtěly vymýtit církve za železnou oponou. Německý sekularismus prostupuje nejen územími bývalého východního Německa, ale také nejbohatšími regiony a městy Německa západního. Je jiného typu, ale stejně bolestný. Píše:
„Analýza z bývalé NDR zajímavě konstatuje: „Co se v NDR těšilo velkému úspěchu a bylo všemožně podporováno (ateizace a sekularizace společnosti – pozn. překl.), proběhlo v BRD (i když podstatně pomaleji) samovolně.“
Loffeld pochopitelně ví, že „staré dobré časy“, kdy bylo Německo cele křesťanské, neznamená, že kostely plné lidí byly kostely plné křesťanů. Nemáme statistiky, kolik lidí třeba v 18. století věřilo v Boha, ač „museli“ v kulturně-občanském ohledu chodit do kostela. Musí si být též vědom, že apokalyptické hrůzy 20. století mají své kořeny rovněž v křesťanství a v tom, kam křesťané dovedli svoji společnost, svoji kulturu, svoji civilizaci. Již v první světové válce se proti sobě postavili křesťané. Vojáci znepřátelených stran po sobě – často ve jménu Boha Lásky a s požehnáním církevních autorit – házeli granáty nebo vypouštěli plyn. Když se v poválečném čase začali lidé ptát: „A kde byl v tom všem, včetně šoa, Bůh?“, nebyl až na výjimky nikdo, kdo by jim dokázal odpovědět. Ti, kteří patrně zjistili, „kde byl Bůh“, byli mrtví. Jan Loffeld směřuje ve své knize ke konstatování, které jde tak trochu proti teologickým zásadám minulosti, a tedy že tam, kde lidé nejsou nuceni, nebude vůbec samozřejmé, že budeme v budoucnu žít v nějaké, i jen kosmeticky křesťansky orientované společnosti. Teologické veršovánky o bytostně věřícím člověku, který hledá a věří, protože jinak nemůže, dospěly. Bůh se bude napořád zjevovat tam, kde bude chtít a kde mu bude otevřeno. Otisky jeho lásky a moci se přece nikdy nedaly svázat jen s jedním jediným náboženstvím, natož tím – jako je katolictví –, které na sebe v posledních staletích vzalo téměř výlučně šaty evropského střihu. Loffeld říká:
„Uzdravující zkušenosti víry se v pastoraci nemohou „navodit“ uměle. Ty se prostě dějí. Jak a kde, to se musíme učit z praxe. V tom se v neposlední řadě projevuje základní svátostné poslání církve. Důležité je umět dešifrovat, jak a proč se tyto zkušenosti dějí při běžných projevech sekulárního života. A to bez nároku na komplexní poznání a také v pokorném pochopení toho, že z toho hned nevzejde pastorační koncept, který by byl přenositelný na jiná místa.“
Loffeldův text je text otřásající, text nesympatické, leč potřebné pravdy. Někdo ho v českém církevním a teologickém prostředí jistě označí za bohapustý pamflet, jímž se zase někdo snaží poškodit dobré jméno (k Tridentu se vracející) církve. Byla by potřeba dostat knihu ani ne tak k těm, kteří s jejími tezemi a vizemi jaksi instinktivně souzní, nýbrž k těm, kteří by se i před jednou jedinou stránkou nejraději zavřeli na faře, na biskupství či někde na katedře. Jak to ale udělat? Sám autor je příkladem myslitele, který u kladené otázky došel na konec cesty. Nejen v Německu, ale i jinde na světě byly investovány pohádkové prostředky na zavádění tu smysluplných, tu fantasmagorických pastorálních strategií. Násobně víc peněz vyplatily různé světové diecéze obětem sexuálního a mocenského zneužívání. Obrovská spousta lidí navíc investovala svůj drahocenný čas, energii a schopnosti, aby nutným reformám pomohli na svět. Jak vidno, přímá úměra mezi penězi a investovanou energií a skutečnou duchovní obnovou neexistuje a vypořádávat se s množící se rezignací lidí na církevní pospolitý život není snadné pro nikoho.
Loffeldova kniha mě spolu s jeho dalšími texty přiměla položit si otázku: Kam dál? Hřeji se nadějí, že jestli budou za deset nebo dvacet let existovat v Česku nějaké oázy křesťanského souručenství, lidé po jeho myšlenkách sáhnou. Cítím sice v jeho knize nemalou míru realismu smíšeného s pesimismem, ale také dobrou míru naděje, že jedině zjištěná pravda nás osvobodí a rozhojní naši odvahu opustit to, co církev táhne ke dnu. Musí se na nás splnit osud bohatého mládence z evangelia, který se nedokázal vzdát majetku a následovat Pána. Nebudeme se však muset zbavovat majetku, abychom uviděli a uvěřili. Paradoxně to bude, čtu u Loffelda, to, co bohatý mládenec „zachovával od svého mládí“ – všechny ty dobově a kulturně podmíněné pravdy, pravdičky, tradice a předpisy, které v nás zaplnily místo, jež patří Bohu, a z církve učinily společnost s ručením omezeným, společnost v úpadku. Že Bůh nikomu nechybí? Ptejme se na lásku. Ta je východiskem pro naše zoufání.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
