Seznamka
Pavla Holíková
Autor: archiv autorky
V mé katolické církvi se občas mluví o naději jako o něčem, co je zcela samozřejmě přítomné. Cítíme se být majiteli naděje stejně jako pravdy. Je to naše výstavní zboží. Je to v Písmu, je to v katechismu, učili jsme se to v náboženství. (Někteří - já ne.) Opakují nám to kněží i biskupové při mnoha příležitostech. Není co řešit. Naši duchovní průvodci nám naději připomínají, neboť správně předpokládají, že o ní potřebujeme slyšet.
Jenže naděje má mnoho podob a intenzity. Někdy nám naději dodávají události a lidé sami od sebe. V radostných životních okamžicích nás naděje zcela samozřejmě provází, obtížná období nám pomáhá překlenout a v těch nejtěžších se ztrácí.
Možná jsme zažili stav intenzívní Boží přítomnosti, kdy se o existenci Boha v Trojici nedalo pochybovat. Najednou tu prostě byl, všude kolem i uvnitř ve mně. Nemluvil, nekáral, nenařizoval, ba ani neutěšoval, prostě byl. Jako když tři muži procházeli kolem Abrahámova stanu. Samotná Boží přítomnost byla skoro hmatatelná, jako bychom stáli před těžkým závěsem, který stačí odhrnout, a uvidíme ho. Bůh tu prostě byl. Nebyla to zbožná extáze, která by nás vytrhla z každodenní rutiny a přenesla někam na horu Tábor. Zůstali jsme sami sebou a svět se nezměnil. Úkoly zůstaly a práce si žádala nezmenšené nasazení. Nic nám nebránilo věnovat se svým povinnostem jako každý jiný den - jen se to dělo v té intenzívní Boží přítomnosti, která náhle sama od sebe přišla a na kterou se nedalo ani na okamžik zapomenout. Nevnucovala se, počkala, až ji necháme vstoupit, a posléze zase tiše odešla.
Jindy je naději třeba pracně hledat. Jsme zavalení povinnostmi téměř bez odpočinku, někdy i beze spánku. Všichni to v nějakých životních obdobích známe. Naděje, že naše úsilí má smysl, že se něco podaří, že si odpočineme, že se vyspíme, že se něčeho dožijeme. Že nad tím vším je stejná, byť nehmatatelná Boží přítomnost, v jejíž síle to zvládneme (a pokud nezvládáme, má to nějaký smysl). Kdykoliv nám z obzoru mizí naděje, doufáme ještě, že je pod obzorem a znovu se objeví. Naději nad obzorem si dovedeme lidsky racionálně zdůvodnit a zpracovat. Bez ní bychom nepřežili. Doufáme, že se něco změní. K té lidské naději máme dostatek fantazie. Kdykoliv si umíme dětsky naivně představit, co by se mohlo/muselo stát, aby nějaký problém náhle sám od sebe zmizel.
K té nadpřirozené nám fantazie schází. Nepřijde-li sama, není. Jsou období, kdy se dlouhodobě schovává. Měníme-li se my sami, jsme poslední, kdo si toho všimne. Nejspíš i toto všichni známe. Tam, kde obzor končí, lidská naděje umírá. Dolujeme ji obtížně ze všech svých vnitřních koutů. Hledáme podporu v knihách i u přátel a bez velkého efektu. A samozřejmě máme mnoho rádců, kteří ochotně poradí. Církev má po ruce spoustu zaručených pouček o naději - na které netrpělivě nečekáme, neboť je známe všechny nazpaměť. Je to v Písmu, je to v katechismu, učili jsme se to v náboženství. (Někteří - já ne). Jenže my už víme, že naděje není tak samozřejmě přítomná a že laskavá poučka nemá stejný efekt jako léky na tlumení bolesti. Něco jiného je učit se a vědět - a něco jiného je nechat se nést. A někdy nás naděje prostě nenese. I když o ní víme, že by měla někde být. I když je to v katechismu. I když to Bible říká.
Potřebujeme naději. Nezabalenou do pouček katechismu ani vyznání víry. Ne dodanou na objednávku. Církev nám k naději poskytuje dostatek zbožných citátů a příkladů svatých, ale málo skutečné opory. Pro mne nejsou až takovou oporou příběhy svatých, ani těch, jejichž beatifikační proces právě běží. Přála bych si nacházet příběhy lidí, které dosud nebyly objeveny. Příběhy obyčejných žen a mužů, kteří obstáli v boji se lží a nenávistí a ani ve snu by je nenapadlo, že by měli být někomu vzorem. Takových neobjevených lidí jsou desítky, možná stovky. Známe je osobně, máme je mezi přáteli svých rodičů. Všichni žijeme své obyčejné příběhy. Být svědkem pravdy není výsadou kanonizace a cti oltáře. Je to nutnost všedních dní, a nestaneme-li se takovými svědky, máme beznadějně smůlu.
Zdá se mi tedy, že naděje je proces, jehož jsem účastníkem a který se mi s mým přispěním děje. Že naději mi nedodá ani nejlepší učitel a duchovní rádce. Není to rada k použití. Není to poučka z katechismu, kterou máme znát, abychom se dovedli správně orientovat v dnešním světě. Vyrůstá v poušti podobně jako Exupéryho studna. Někdo - přítel, kamarád, duchovní průvodkyně, kolega v práci, farář/ka nebo biskup - může přijít a říct: „Také ztrácím naději. Pojďme ji hledat.“
Autorka vystudovala historii a teologii, pracuje v oblasti památkové péče
