Otrava Bohem

Kniha Otrava Bohem

Útlá knížečka Tilmanna Mosera (1938-2024), vydaná poprvé v roce 1976, leckterého křesťanského čtenáře nesporně v mnohém překvapí, místy šokuje, a možná dokonce urazí. Není vyloučené, že ji bude považovat za rouhačskou a bude mít chuť ji rituálně spálit. Expresivní výčitky a obviňování svatého Boha si přece nic jiného nezaslouží! Přesto mohou být dvě nebo tři hodiny potřebné k pročtení a další chvíle nutné k promyšlení šestaosmdesáti stránek textu užitečné rodičům a všem, kdo se věnují pastoraci nebo třeba křesťanské výchově. Nabízí totiž nebývale otevřený pohled do dětské duše, zasažené konzervativním až direktivním náboženským přístupem. Ano, Otrava Bohem je kontroverzní. Ostatně jako celá řada důrazů v Moserově práci.

Německý sociolog a psychoanalytik se odborně věnoval kriminologii, zejména kriminalitě mládeže,[1] proslul však především jako psychoterapeut. Téma vztahu člověka k Bohu se prolíná jeho terapeutickou, pedagogickou i publikační praxí. Otrava Bohem není odborným spisem, nýbrž emotivním, místy až drsně poetickým vypořádáním se s obrazem Boha. Právě Bohu autor svou výpověď v přímé řeči adresuje. Poněkud smířlivěji se Moser vyjádřil o čtvrt století později v knize Od otravy Bohem ke snesitelnému Bohu (2003).

Nerad bych se zaměřil pouze na expresivní až senzační výrazy, jimiž autor Boha častuje. Ty si sami hravě najdete v knížce nebo třeba v inspirativním textu religionisty Pavla Nikolaje Duška.[2] Zkusme se raději společně podívat na možné příčiny Moserova obrazu Boha, jenž se nám může jevit pokřiveným. Pro něj je však reálný.

Vyrůstal v tradiční německé protestantské rodině v malé, převážně katolické vesnici. Jeho dědeček byl evangelickým farářem, otec aktivním sborovým laickým pracovníkem a matka hudebně doprovázela bohoslužby. Rodina a služba církvi splývaly. „Často se do toho dokonce zamíchal hněv, když tvá existence zaplavila náš byt, když obývák při příchodu domů byl obsazen odpoledními setkáními žen a matek nebo když se u nás shromažďovaly děti před nedělní školou. Byl to hněv a údiv současně, že jsi v mnohých chvílích pro rodiče byl významnější než vlastní děti“, vytýká Bohu autor. Tento pocit byl podtržen i sociálně. Vzpomíná na chudé svačiny a prostý rodinný životní styl vůbec, obhajovaný poslušností Boha: „Jen špatní hýří v hotelech a restauracích, to byla tvá zásada“. Na druhé straně si všímá „dobročinnosti rodičů, útěchy a podpory, kterou často dokázali věnovat nemocným členům sboru“. Cítil se osamocený a tento pocit umocnila matčina „zrada“, když musela Tilmanna v útlém věku předat do opatrování, aby se starala o invalidního manžela. Osamocený uprostřed církve, ujišťován, že Bůh je jistota i bezpečí. S tím si však jeho dětská duše poradit nedovedla a podporu nenašla: „Stydím se, ale Bůh mi neodpovídá. I kdybych to udělal (a snad i jsem to také jednou udělal), byl jsem opět odkázán na tebe a na zintenzivnění svých modliteb“. Outsiderován byl i skromnými podmínkami suterénního sálu vesnické školy, kde se konaly bohoslužby. Katolickým spolužákům, posmívajícím se podivným protestantům za sklepními okny, záviděl jejich „úspěšnějšího Boha“, reprezentovaného krásnými kostely, monstrancemi a procesími.

Tilmann Moser
Autor: tilmannmoser.de

Tužku k načrtnutí drsných kontur Božího obrazu vložil do ruky rodičovské výchovy: „Je skandální, když se rodiče za účelem výchovy s tebou paktují, berou si tě za pomocníka k zastrašování či zprostředkování fiktivního bezpečí. Je to stejně skandální, jako když si tebou vládcové vypomáhají při podrobování svých národů. Ovšem tvé dějiny nejsou nic jiného než dějiny tvého zneužívání. Jsi výtvorem zneužívání lidských pocitů.“ Zdá se, že rodičovskou blízkost a bezpečí jejich náruče nahradí nikdo a nic. Ani církev a dokonce ani Nejvyšší sám.

Církev a liturgie pak obrysy vybarvila. Posluchači často věří kazatelově zvěsti více než on sám. V doslovu to Zdeněk Vojtíšek sumarizuje varováním před „snad dobře míněným, ale v důsledku přece jen zločinným spolčením mocného vychovatele s ještě mocnějším Bohem, když vševědoucnost, odnětí jeho přízně a hrozba jeho trestů má vyztužit autoritu toho, kdo vychovává, vede nebo káže“.  Moser se obrací i ke kancionálovým písním, jimž věnuje druhou část své výpovědi. „Kazatelé prostě někdy byli příliš směšní, příliš falešní ve svém tónu, abych jim skutečně mohl věřit. Naproti tomu melodie, které hrála matka, se mi staly důkazem Boží existence. Na písních jsem se naučil naslouchat, a protože veškerá neduchovní hudba u nás byla tabu, patřily pro mě k hudbě i duchovní texty, které se s ní často zachvívaly“.  Slova „vypouštěná s lehkostí pingpongových míčků se mohu stát skutečnými koulemi na noze jejich posluchačů“ … „Tak jednoduché to je: nakupení superlativů, které není možné pochopit, jen nad nimi žasnout.“  

Napadá mě obraz z říše přírody, varující Batesovy mimikry. Neškodná korálovka se obrní smrtelně jedovatým korálovcem a vyhrožuje: jestli se mě dotkneš, zemřeš. Ve skutečnosti planá řeč. Zranitelná a vystrašená korálovka se za prudce jedovatého hada podobností těla i pruhů na něm jen vydává. Bere si jej jako nepravdivou záštitu své vlastní bezpečnosti.

Mimikry vychovatelů udělaly Boha v Tilmannových očích smrtelně nebezpečným „Velkým bratrem“. Nebeským policajtem, čekajícím s radarem, pro větší úspěšnost skrytým za keřem, na každou dětskou chybu, aby ji buď přímo potrestal anebo alespoň zdůraznil, jak obrovskou bolest Božího srdce dítě způsobilo. Pocit viny, frustrující a hlavně trvalý i všudypřítomný není nejlepší motivací pro náboženskou výchovu. Zažil jej i jistý augustiniánský mnich a došel ke stejné krizi víry jako Moser. Skoro svatý Martin Luther našel východisko ve studiu listu Římanům a spasení z milosti. Přesto se obraz Boha jako bachaře chřestícího klíči od pekelných katrů (tuto pro mě nebývale blízkou metaforu použil Zdeněk Vojtíšek v doslovu k Otravě Bohem) v protestantské tradici zůstává. Moser se s ním na konci knížky, jak podtrhuje překladatel Jiří Šamšula, vypořádal přikloněním k člověku: „Když se dívám do některých tváři, nepociťuji už žádnou ztrátu. A lidské tváře nahradí tvou, protože ta tvá byla nelidská“.

O tom všem je Moserova útlá knížečka. Můžeme ji jako nepatřičnou, urážlivou a sprostou spálit. Nebo se nad ní alespoň trochu zamyslet. Anebo, víte co, raději ne. Mě takoví klienti tak trochu živí …

MOSER Tilmann. Otrava Bohem. Praha: Dingir. 2025

Václav Mitáš vystudoval sociální pedagogiku a teologii. Je psychoterapeutem a předsedou spolku OIKIA zabývajícím se prací s odsouzenými k dlouhodobým a doživotním trestům. V terapeutické praxi se mimo jiné věnuje klientům se zkušeností s direktivním náboženským přístupem.