Ilustrační foto
Autor: Unsplash / Coronel Gonorrea
Po Františkově smrti se mnoho lidí veze na vlně jeho popularity – od biskupů až po politiky. Ale mě zajímá, co jsme kdo od něj přejali. Pro mě jsou největšími osobnostmi 20. století M. Gándhí a Jan XXIII. V naší době František a prezident Zelenskyj.
Sledovali jsme v televizi už první projev Františka po jeho zvolení papežem a tekly nám slzy dojetí. Druhý den se v České televizi paní redaktorka ptala pana biskupa Radkovského na jeho dojmy z nového papeže. „Překvapil nás svou laskavostí a lidskostí,“ odpověděl pan biskup. – A paní redaktorka podotkla: „A ono by to mohlo být jinak?“
Jsme podivní, často něco jiného říkáme a jinak jednáme. Naše církev o sobě říká, že je svatá a má se za dokonalou a neomylnou. Ale pravý obsah slova „svatý“ je úplně jiný – Bůh se nám zasvětil. Ježíš nás zasvěcuje, uvádí nás do lidskosti podle Božích představ.
Ne každý, kdo jsme pokřtění a chodíme do kostela, jsme Ježíšovými učedníky a nemáme monopol na lidskost. Známe řadu „nekostelových lidí“ šlechetného jednání.
Mnoho lidí mluví o papeži jako o Svatém otci, ale František o sobě říkal, že je hříšníkem. To nebyla póza. (Ptal jsem se lidí v kostele: „Jaké hříchy může mít papež, člověk, který poctivě pracuje na své osobnosti? Mohu vám to přiblížit, nejsem o mnoho let mladší…“)
František tím mimo jiné říkal, že není dokonalý ani neomylný. Na nic si nehrál. Svou úctou, pozorností k druhým – k lidem na okraji společnosti, k uprchlíkům, vězňům, dětem, k lidem s postižením nebo jinou citovou orientací – nám ukazoval cestu Ježíšova učedníka.
Ježíš pozvedal všechny ponížené. Když umyl nohy apoštolům, byl to v jeho době kulturní šok. (Židé neměli nikdy šlechtu a poddané, ale byli svobodným lidem z královského – Božího – rodu. Péči o nohy a obuv od druhého pokládali společensky za nepřijatelnou.)
„Dal jsem vám příklad,“ řekl Ježíš učedníkům, „myjte nohy jeden druhému.“ To se děje, řada lidí, zvláště žen, umývá pokakané a pozvracené děti, staré rodiče doma a v nemocnici…
Naše církev je skanzenem v mnoha věcech – biskupové žijí v palácích, strojí se do parádních uniforem, užívají přežité tituly… Jednou do roka v kostele myjí dvanácti mužům jednu umytou nohu. František o prvních Velikonocích v Římě bez ohlášení navštívil věznici a umyl nohy dvanácti vězeňkyním. Vrátil tomu rituálu smysl. Jistý kardinál řekl: „Vím, jak vězňům smrdí nohy. Já bych nikdy vězňům nohy nemyl.“
Ale mýt umyté nohy je přece absurdní.
Před léty František pozval do Vatikánu znepřátelené politiky z Jižního Súdánu, kteří mezi sebou válčili, a prosil je o uzavření míru. Když před odletem stáli před Františkem, ten starý muž, který měl potíže s kyčlí, poklekl před prvním z nich a políbil mu boty. Těžce vstal a poklekl před druhým – ten si honem rukou čistil svršek bot… Všem v řadě toto gesto prokázal.
František žil skromným způsobem (neříkejme „chudě“, chudoba vypadá jinak), nebydlel v arcibiskupském paláci, jezdil městskou dopravou. Po večerech navštěvoval fary; než se kněží vrátili z večerní bohoslužby, uvařil jim večeři.
Jak žil v Římě, víme. Při bohoslužbách vždy kázal na text z Písma (což biskupové – ač mají – většinou nečiní).
František nenařizoval, ale dával nám příklady dobrého jednání. Před léty byl slovenskými biskupy a římskou kurií za Benedikta XVI. nespravedlivě a nepoctivě odstraněn trnavský arcibiskup Róbert Bezák. František Bezáka morálně rehabilitoval. Při návštěvě na Slovensku při mši František pozval R. Bezáka k oltáři mezi ostatní biskupy. Čekal jsem, zda se někdo z biskupů omluví a přijme Bezáka mezi sebe. Teď čekám na krokodýlí slzy slovenských biskupů nad úmrtím „milovaného papeže“.
František měl nemálo nepřátel ve vlastní církvi. Statečně nesl odpovědnost pastýře a unesl všechny pomluvy, podrazy i lichocení pokrytců.
My – západní společnost – jsme neuhlídali mír a zbaběle se krčíme před Putinem a patřičně jsme nepomohli napadeným Ukrajincům. Naše – západní – společnost ztratila své ideje a hodnoty. A církev, my, jim neumíme ukázat velikost a krásu našeho Tvůrce a jeho nabízenou pomoc člověku v nouzi.
Naše církev má ohromné zpoždění. Nevím, zda máme šanci ještě něco významně ovlivnit. František se – v přiškrcených možnostech diktovaných papežským dvorem – snažil poctivě obstát ve službě lidem. Zesnul se ctí.
Děkujeme Bohu i Františkovi za jeho dobrý a odvážný život. Máme se – i podle jeho životního svědectví – radovat ze všeho pěkného v životě a sloužit druhým. Od toho tady jsme.
František si získal naše srdce.
Autor je emeritním farářem v Letohradě.
