Michal Černý
Autor: MUNI
Jedním z důležitých témat, které odkrývá proces synodality, je určitá pastorální záliba v průměrnosti a banalitě, v prostoru, kde nejsou konflikty, pnutí nebo spory, protože nevyhraněnost přechází do určité amorfní spirituality. Do stavu, ve kterém nikdo nic nenamítá, protože se nemá vůči čemu vymezit, ale současně se nikdo neformuje, protože je ponořen do hluboké ideje křesťanství jako průměru natřeného barvivem pokory, za níž se může ale snadno skrývat lenost, strach či potřeba moci.
Když uvažujeme o církvi, je pro nás někdy obtížné vnímat ji v pluralitě podvojných teologických řešení, různých tradic, směrů a kontextů. Nejde jistě o problém pouze katolický, byť v kontextu centralizace a hierarchie zde vyvstává nejviditelněji. Při promýšlení synodality často zaznívá přesvědčení, že by mělo dojít ke konkrétním změnám, ideálně pak k těm, které odpovídají konkrétním představám mluvčího. Jakkoli proces posílil určitou část církve, která doposud možná nebyla tak viditelná, zcela přirozeně uvrhl do pocitu ohrožení jiné členy Božího lidu. Vnímat tuto dynamiku je zásadní pro porozumění synodě jako takové.
Když uvažujeme o církvi, můžeme se na ni dívat sociologickou perspektivou a hledat v ní různé skupiny dle kulturně-politické orientace nebo věkové struktury. Zdá se podstatné, že synodalita přináší zkušenost s jinakostí. Když se v krédu modlíme asi nejdiskutovanější a ekumenicky nejsložitější větu „Et unam, sanctam, catholicam et apostolicam Ecclesiam.“, jsme vrženi do uvažování o jednotě. Jednota zde má tři důležité perspektivy – v posledním půlstoletí akcentovanou rovinu jednoty křesťanů nebo stále více všech věřících (anonymní křesťanství Karla Rahnera) v Boha. Jde tedy o jednotu ekumenickou, která neumožňuje církvím se uzavřít do schématu „my a oni“, protože v „my“ jsme všichni.
Druhou rovinou je jednota v rovině osobní integrity, určitého bytí v církvi, což je v kontextu různých skandálů, zneužívání a problémů jednotlivých církví stále náročnějším úkolem. „Milujte své nepřátele“ (Mt 5,44) jako by pro mnoho křesťanů bylo motem bytí v církevním společenství či prostředí. V prostředí, ve kterém je mnoho zranění, kde mnohý člověk s upřímnou snahou nasadit se a něco dělat narazil.
V kontextu synodality je možná zásadní třetí forma jednoty, totiž jednota opírající se o trinitární perichorezi, jednota v paradoxu odlišnosti. Pokud řekneme, že církev není sektou, protože snese různost názorů a tradic, jde o tvrzení, vůči kterému se z prostoru uvnitř církve asi nikdo vymezovat nebude. Ve skutečnosti tento model, předpokládající zdravou trinitárně kotvenou spiritualitu, znamená upustit od unifikovaných šablon jednoho řešení a vstoupit do prostředí různosti, která je sama o sobě hodnotou, a to i tehdy, když není snadno přijatelná.
Nelze nalézt jeden pastorálně-organizační model pro všechny. Někteří touží po křesťanské liturgii s kadidlem, chorálními zpěvy, latinskými texty a krajkami. Taková forma spirituality, třeba konzervativně tomistická, je součástí autentického proudu křesťanství a je třeba ji brát vážně. To, že hovoří jazykem, který je pro řadu lidí mimo církev (ale i vně církve) nesrozumitelný nebo nejasný, může být součástí určitého mystického tajemna, ritualizace, která je pro tyto věřící autentická a funkční.
Vedle nich přirozeně existuje jiná část věřících, kteří vyhledávají mysticko-spirituální zážitky, jejich liturgie je nesena živým zpěvem, tradičně se opírají o teologii jihoamerického střihu. Jsou zde jiní, kriticky uvažující lidé promýšlející křesťanství jako kulturní a racionalitou nesený projekt, který musí být hlásán lidem srozumitelným jazykem, s hlubokou autenticitou rozumu, zkušenosti, víry.
Podobných skupin bychom mohli najít desítky. Nelze jednoduše tvrdit, že jedna forma spirituality a praxe je cennější nebo lepší než druhá. Jejich hodnota je v existenci vedle sebe, ale také ve vzájemném vymezování se, ovlivňování, interakci. Je třeba vidět, že by možná jedna bez druhé v takto vyhraněné a hluboké formě neexistovala.
Teologie papeže Františka nastavuje zcela zřetelné rámce toho, jak v takové pluralitě zakoušet jednotu. Předně je nezbytné respektovat různost, ta odkrývá dary, nové náhledy na problémy, skutečnou hloubku křesťanství. Je nezbytné, říkal František, abychom se naučili rozlišovat – teologie současného papeže, asi nejzřetelněji postavená v encyklikách Laudato si’ a Fratelli tutti, nás vede k diferencovanému pohledu, k potřebě opouštění univerzálních schémat. Neporovnávejme různé spirituality nebo formy křesťanství, nýbrž hledejme způsob, jak křesťanství může nabídnout své plody co nejširší skupině osob. To může pouze v pluralitě.
Zásadním kritériem papeže Františka je odmítnutí průměrnosti. Průměrnost představuje určitou formu nekonfliktního, bytostně konformního křesťanství bez spirituality. Je manifestací toho, o čem hovoří kniha Zjevení: „nejsi studený ani horký – kéž bys byl jedno anebo druhé“ (Zj 3,15). Křesťanství musí být spojené se vztahem, který (pokud skutečně existuje) není indiferentní, lhostejný.
Teologie Františka tak zdůrazňuje, že představa některých farností, že budou určitým indiferentním prostorem pro všechny současně, vede k tomu, že se stávají nekreativní banalitou pro nikoho. Banalitou, která není vyhraná, nemá nároky, vůni a ani zápach. Banalitou, ve které chybí autentická spiritualita a na její místo nastupuje diskurz moci, tedy klerikalismus. Je-li člověk stvořen k Božímu obrazu (Gn 1,26), pak tento parciální obraz může mít mnoho podob, ale zcela jistě by neměl být banální. Křesťanská antropologie musí být antropologií autenticity a jedinečnosti. Proto píše papež tak často o spirituální kreativitě a rozlišování.
Pokud uvažujeme o synodalitě, nemůžeme o ní uvažovat jako o kompromisu průměru, jako o „setřepání podnětů místních skupinek“. Církev je církví jednoty právě tím, že vytváří setkávání, pnutí, vyhranění se v různosti. A v lásce, v založení vztahovosti. Právě tento rozměr je možná nejtěžší, když máme přijmout druhého, který je radikálně jiný, s jeho potřebami, spiritualitou, názory, morálkou.
V tom je ale možná cesta ke skutečné synodě jako k setkávání. Synoda nemůže být průměrem, banalitou, kompromisem, v takovém případě zcela postrádá smysl. Synodní skupiny se neměly shodnout na určitých tématech, ale otevřít proces rozlišování. Rozlišování, které dokáže nacházet kvalitu, vztahy, společenství. Formovat křesťanství, které může být někdy složité a nesrozumitelné, ornamentální, jindy folkloristické, pro jiného racionální, charismatické, osvobozené nebo jakékoli jiné. Které však dokáže zprostředkovat osobní vztah člověka s transcendujícím Bohem. Právě hlad po transcendenci můžeme chápat jako základní znamení času, v němž žijeme. Hlad, který je možné nasytit mnoha různými způsoby, ale nikdy ne průměrnou banálností.
