Pavel Černý
Autor: archiv autora
Patřím k těm, které smrt papeže Františka zarmoutila a vypůsobila obavy o další vývoj ekumenického hnutí ve světě. Několik dní po úmrtí významného člověka býváme v pokušení rychlých hodnocení. Proto je dobré čekat na objektivnější pohled církevních historiků a teologů z určitého odstupu. Přesto se pokusím o vyjádření několika subjektivních dojmů a hodnocení, protože nejsem římský katolík a dívám se z ekumenické perspektivy. S papežem Františkem jsem se mohl osobně setkat, několikrát navštívit Vatikán a také se seznámit s řadou jeho spolupracovníků. Pročetl jsem jeho encykliky a apoštolské exhortace a sledoval některé jeho projevy na veřejnosti a mediální výstupy.
Františkova osobnost
Pro mě jako protestantského teologa byl papež představitelem největší křesťanské církve, a proto jsem se zajímal o jeho život a dílo. Byl člověkem se širokým srdcem, kde bylo místo i pro křesťany jiných konfesí. Oceňoval jsem jeho odvahu, kdy se dovedl vyjádřit k věcem, které byly v jeho církvi kontroverzní. Šlo např. o aktivní zapojení laiků a službu žen v církvi. Plédoval pro přijetí kajících rozvedených ke svátostem a silně se zasazoval o práva chudých, migrantů a lidí různě hendikepovaných. Velmi mu záleželo na světovém míru a také na ochraně životního prostředí. Někteří v jeho vlastní církvi ho neměli rádi a obviňovali ho jako exponenta latinskoamerické teologie osvobození. Je zřejmé, že ho ekonomická a politická situace Argentiny v jeho dětství a mládí silně ovlivnila. Nositelem vyhraněné teologie osvobození ale nebyl, protože jeho christologie a soteriologie byly vždy založeny na víře v Krista a nikoli na aktivním zapojení do sociálních revolucí. Hned po svém zvolení si nepochybně získal přízeň protestantů tím, že se stále choval jako skromný člověk. Odmítl nosit papežskou tiáru se slovy „karneval skončil“. Jestli jsme my protestanté měli papežství stále spojeno s papalášskou pompou, František ukázal pravý opak. Neubytoval se v papežském paláci, ale bydlel v kněžském domě sv. Marty. Byl ochotný jezdit v obyčejném autě a třeba si v Římě zajít do obchodu pro CD s oblíbenou hudbou. Nepřijal možnost odpočinku v letním papežském sídle v Castel Gandolfu. Jako římský biskup chtěl zůstat mezi lidmi i v letních vedrech. Letní papežské sídlo se za jeho pontifikátu proměnilo v papežské muzeum, ve kterém jsou shromážděny různé relikvie ze života papežů, např. nosítka, na kterých se nechali nosit a kdy holdovali přepychu a pompě. Ve dvoře tohoto paláce jsou vyrovnány nejrůznější papamobily za mnoho let. František rád překračoval pravidla protokolu, setkával se s lidmi a překvapoval nenadálými telefonáty třeba i s obyčejnými lidmi. Také omezoval, aby mu lidé líbali ruku, rád žehnal a také žehnání od druhých přijímal. Protože sám mám zkušenost s nedostupnými církevními pohlaváry, kteří se barikádují před lidmi, osobnost papeže Františka působila přívětivě a přitahovala pozornost prostým životním stylem. Myslím, že jednoduchý životní styl je v době 21. století pro pracovníky církví nezbytný, protože připomíná Kristův život a je šetrný k přírodě na naší planetě.
Ekumena
V oblasti ekumenických vztahů František navázal na své předchůdce a spolupráci ještě posunul na další rovinu. V jeho přítomnosti se lidé z nejrůznějších církevních konfesí mohli cítit skutečně přijati. Snad nejvíce jsem si to uvědomil, když jsem se ve Vatikánu zúčastnil slavnostní vigilie k zahájení biskupské synody o synodalitě v září 2023. Tato slavnost představovala jedno z nejširších ekumenických setkání. Na pozvání papeže přijeli bratři z Taizé se svými hudebníky a celou vigilii jsme zpívali písně komunity Taizé, které si pro své jasné texty a zpěvné melodie získaly ekumenu. František pozval zástupce východních církví, včetně konstantinopolského patriarchy Bartoloměje I. Samozřejmě nechyběli představitelé světového luterského svazu, reformovaných církví, anglikánské církve a dalších konfesí. Přítomen byl také generální sekretář Světové evangelikální aliance, zástupce Světové rady církví, prezident svazu letničních církví, předseda valdenské církve. Papež na nikoho nezapomněl a všechny konfese zahrnul do svého zápasu o synodalitu církve a zapojil je do přímluvných modliteb. Kromě jeho vyváženého a srdečného slova zaznívala řada osobních svědectví křesťanů z nejrůznějších zemí světa. Nebylo tam nic pyšného a arogantního, co se žel někdy objeví v různých ekumenických setkáních. František dovedl vítat všechny křesťanské konfese, projevit úctu laikům i ženám, a to bez osobní pýchy. Tomu odpovídaly i jeho časté poznámky, aby se druzí za něj modlili, protože i on je hříšný člověk. Jeho přístup potvrzoval, že tato slova nejsou jen řečnické obraty, ale že jsou myšlena vážně.
Pavel Černý s papežem Františkem (podzim 2021)
Autor: archiv Pavla Černého
Papež František z Argentiny dobře znal evangelikální a letniční hnutí z Latinské Ameriky. Dovedl s těmito křesťany dobře spolupracovat. Za jeho působení zřídila Světová evangelikální aliance svého vyslance do Vatikánu a byla v trvalém dialogu. Jedním z důležitých témat je spolupráce v oblasti náboženské a občanské svobody a pomoc těm, kteří jsou pro svou víru pronásledováni.
Dílo
Jsem si dobře vědom toho, že papež František čelil extrémním tlakům ve své vlastní církvi. Obávám se, že někteří, kteří ho nyní budou chválit, si ve skutečnosti oddychli, že jeho pontifikát skončil. A přece, jak to dobře vyjádřil Tomáš Halík v rozhovoru v Českém rozhlase, papež František nebyl zařaditelný ani jako konzervativec a ani jako progresivista. Na to byl příliš pevně zakotven v Písmu svatém. V církvi opravdu nejde předně o to, jestli je někdo náboženskou konzervou, nebo se honí za všemi moderními trendy naší doby. Jde především o zakotvení v Písmu svatém a oddanost Kristu. Při čtení Františkových encyklik a exhortací si nelze nevšimnout jeho exegeze Písma svatého a aktuálních aplikací. Byl jsem nadšen, když byla vydána jeho apoštolská exhortace Evangelii gaudium – Radost evangelia. Tato exhortace o hlásání evangelia v současném světě je prorockým hlasem a důležitým odkazem zesnulého papeže. V této exhortaci papež obrací křesťany od zbytečných konfliktů, od vedení kulturních válek a historických sporů k evangelizaci. Při čtení tohoto díla si člověk začne klást otázky jako např.: Co jsme s biblickou zvěstí udělali? Jak jsme mohli zapomenout, že evangelium je radostná a nadějná zvěst? Proč zamořujeme státní média, sociální sítě, ekumenická setkání věcmi menší důležitosti, nebo dokonce odrazujeme druhé klerikalismem a úřednickým pojetím církve a někdy se dokonce soudíme u světských soudů? Exhortace papeže Františka vrací církev k jejímu základnímu misijnímu poslání, kterým nás pověřil Kristus. Jsem stále překvapen tím, že zmíněná slova svého papeže neberou mnozí v římskokatolické církvi vážněji. Proč se nehovoří více o evangelizaci, proč se nepřipravují misijní pracovníci, proč se nezakládají nové sbory a farnosti tam, kde jsou lidé? Podle Františka církev není muzeum, ale živý organismus. On se stavěl proti zbožňování majetku a podtrhoval misijní spiritualitu, inkulturaci, charismata ve službě i sociální rozměr misie. Proč papeži není v této základní věci více nasloucháno?
Větší popularity se dostalo encyklice Laudato si, protože ekologické myšlení je nebytné pro záchranu Bohem svěřené planety. Více kontroverzí způsobila encyklika o bratrství a sociálním přátelství Fratelli tutti. Domnívám se, že někteří protestanté dobře nepochopili intenci této encykliky, když namítali, jak může papež za své bratry považovat i příslušníky jiných náboženství. Myslím, že nepochopili, že encyklika nesmazává rozdíly mezi těmi, kteří se spoléhají na Krista, a těmi, kteří vyznávají jiná božstva. Zde opravdu nejde o multináboženský guláš, ale o oprávněný sociologický pluralismus, který je předpokladem dialogu. František chce vidět v každém člověku Imago Dei – Boží obraz a potenciálního spolupracovníka na cestě k lidskému bratrství a dialogu. Jsem také přesvědčen, že František pracoval směrem k jednotě křesťanů ve slavení eucharistie. I to bylo zřejmě ještě příliš předvojové v jeho církvi, než aby to bylo akceptováno jeho spolupracovníky. Kdo sledoval např. jeho slova při návštěvě evangelické bohoslužby v luterském kostele v Římě, musel pochopit jeho směřování. Jednota je v Kristu a nikoli v církevní příslušnosti.
František také začal vnášet pořádek do financí Vatikánu, vyměnil vedení a umožnil audit externí firmou. Jedním z hlavních pilířů jeho reforem zůstává synodalita. Pro něj není synodalita bez ekumenismu a ekumenismus bez synodality. Nikomu se vše nepodaří dokonale. Papeže Františka je možné kritizovat např. za nedostatečné označení agresora v rusko-ukrajinské válce. Nejasně také působila např. instrukce o neliturgickém žehnání stejnopohlavním párům. Sám si to vysvětluji tak, že nejasnost ve formulacích byla způsobena tím, že v zavedení nových pravidel nebyla mezi jeho spolupracovníky jednota, a tak to bylo některými biskupskými konferencemi odmítnuto.
Osobní zážitky
Měl jsem tu výsadu, že jsem se třikrát mohl setkat s papežem Františkem. Bylo to s výborem biskupů různých církví – přátel Hnutí Focolare. Papež František byl tomuto hnutí velmi otevřen. Hned první setkání mi utkvělo v paměti tím, že papež dal najevo, jaký má vztah ke křesťanům jiných církví. Obvykle při audienci takový významný člověk sedí ve svém křesle a po oboustranných projevech jednotlivci přistupují k němu. Ne tak František. S úsměvem sám vstal a ke každému z nás přistoupil a mohli jsme si vyměnit pár osobních slov.
Při jiném setkání v menším kroužku jsme na něj čekali v jedné z místností Vatikánu. Papež měl přijít ještě asi za 10 minut, a tak jsme si zatím sami v kroužku povídali s kardinálem Kurtem Kochem, který má na starosti ekumenismus. Nikdo nás předem neupozornil, abychom byli připraveni, a usměvavý papež byl náhle mezi námi. Přišel sám, a ještě před časem domluvené audience. S velkou naléhavostí nás potom vyzval, abychom se za něj modlili. Dal otevřeně najevo, že břímě církve, které na něm spočívá, je opravdu těžké.
Při setkání jsme mu vyprávěli o dvou našich bratrech, pravoslavných biskupech, kteří byli uneseni ze syrského Aleppa a už o nich nikdo neslyšel. Po čase jsme se dozvěděli, že papež se prostřednictvím svého diplomatického aparátu opravdu na tyto biskupy dotazoval. Nalezeni již nebyli, protože je islámští radikálové připravili o život. Protože jsme byli z různých částí světa a zajímaly nás globální programy, papež nám umožnil velmi zajímavý dvouhodinový rozhovor se státním sekretářem pro mezinárodní kontakty, kterým je arcibiskup Msgr. Paul Richard Gallagher. Při příchodu do Vatikánu jsme měli takovou výsadu, že jsme ani neprocházeli rentgenem jako na letišti a byli jsme přijati jako přátelé a bratři. Kéž by dobrý Bůh dal římskokatolické církvi nástupce, který na svého předchůdce naváže a bude pokračovat v nezbytných reformách. Ecclesia semper reformanda est!
Pavel Černý je emeritní předseda Ekumenické rady církví v ČR a Rady Církve bratrské. V současné době působí jako kazatel sboru CB Praha - Velká Ohrada.
