Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Už v roce 2023 varoval filozof a lingvista Noam Chomsky před stinnými stránkami Umělé inteligence (AI), které se týkaly mimo jiné také plagiátorství a duševního vlastnictví. Své úvahy začal později rozvíjet, a zdá se, že mu poslední měsíce a týdny daly v lecčems za pravdu.
Chomsky nepopírá benefity AI ve smyslu rychlého a precizního vyhledávání a zpracování informací. Na srdci mu jako autorovi, jenž se celý život zabývá také díly ostatních, leží sám princip shromažďování, uchovávání a přetváření nejen izolovaných informací, ale ucelených textů, které někdo kdysi vymyslel a dal jim v literárním či výtvarném díle originální podobu. Komu vlastně patří autorská práva zmrzačených a osekaných textů, vydávaných jako dílo AI? Komu patří duševní práva z miliónů a miliard fotografií nám povědomých uměleckých děl, která „vytvořila AI“, ale jež v dané podobě neexistují? Jak je možné, že dnes už nespočitatelná kvanta citátů, která tvoří 1 nebo i 99 % původního textu, jsou přisuzována AI? Plagiátor přece není tvůrce.
V nedávno vydaném dokumentu dvou vatikánských dikasterií (Antiqua et Nova), pod nímž je podepsán též papež František, jsou zmiňovány mnohé pozitivní stránky AI. Nesoulad mezi tvůrci AI a teologickým pohledem na daný fenomén spočívá v zásadním rozdílu mezi AI a inteligencí lidskou. Ta má na rozdíl od AI mnoho podob. Mezi tu nejdůležitější patří sociální inteligence, jejíž nezbytnou součástí je vědomí vlastní tělesnosti, vlastních limitů, vědomí propojení duše, ducha a těla, city, emoce, prožitek radosti a bolesti, uvědomění si svého počátku a svého konce a ničím nenahraditelná zkušenost ani ne tak prožitku duchovna, jako spíš života s Bohem.
Ne-li většina, pak velká část lidského díla napříč časem a kulturami je tak či onak svázána právě s lidskou podobou inteligence, s klíčovou antropologickou konstantou, která říká, že člověk je Božím obrazem a jeho podobou a že se Slovo stalo Tělem a přebývalo mezi námi. Umělecké, ale v podstatě všechny lidské výpovědi o tom, kým člověk je a co jej přesahuje, nejsou dílem počítačových rešerší, natož plagiátorství. Ačkoliv jako křesťané používáme fixované náboženské texty modliteb, chceme-li být k sobě a k Bohu skutečně pravdiví, hovoříme k němu vždycky slovy, pohyby a gesty, které jsou stejně tak jedinečné jako náš otisk prstu. Podobně to máme, jak věřím, s tím nejcennějším, čeho jsme schopni, a tedy s láskou. Muž ženě či žena muži mohou recitovat cizí básně. Pokud si ale chtějí vyjádřit lásku, využijí k tomu pestrost lidského jazyka, který se neprojevuje jen hlasem, ale celou naší tělesností. Častokrát toho řekneme víc jen očima, dotyky, objetím, nebo naopak tím, že se stáhneme do ústraní. Umíte si představit, že byste ke svému maličkému dítěti, které vám leží na prsou, mluvili texty získanými od ChatGPT?
Svět internetu je v posledních měsících, a to zvláště po velkých civilizačních změnách ve Spojených státech, zaplavován představami o tom, že to nebude dlouho trvat a AI bude schopna dělat (za člověka) v podstatě úplně všechno. Svým způsobem skončí svět literatury, umění a vědy (kde i omyl může zrodit pravdu). V jedné vteřině bude ke stažení milión obrazů delfína plujícího pouští nebo hrdinské básně o jakémkoliv člověku, který třeba jenom peče chleba nebo řídí autobus. Nic z toho, co tvůrčí dílo dělá tvůrčím dílem, už nebude potřeba. Domyslíme-li to do konce, nebudou zakrátko potřeba nejen umělci, tvůrci a vědci, ale vlastně ani lidé jako takoví. Bude zbytečný malíř, který ve svém ateliéru čeká na inspiraci, aby pak měsíc maloval obraz. Bude zbytečný sochař, protože jeho práci zvládne ve zlomku času skrze AI poháněná 3D tiskárna. Bude zbytečný vědec, protože všechno, co vědci dosud vymysleli, se stane součástí jedné velké AI polévky, z níž si bude moci nabrat každý – ovšem za patřičnou peněžní sumu –, co bude chtít. Bude zbytečný lékař – anamnézu vám udělá AI a léky vám přiveze kurýr (zanedlouho dron).
Na přelomu 19. a 20. století se i vzdělaní lidé báli svěřit život vlaku, automobilu a letadlu. Uplynulo víc než sto let. Vlak, auta, letadla a super-počítače používáme, ale pořád – doufám – ještě cítíme, že nejsou dokonalá a že v lidském životě mají hlubší význam úplně jiné věci. Bez aut a letadel bychom se snad ještě dokázali obejít. Zemřeme ale bez citů, bez lásky, bez tělesných kontaktů. Člověk, který si váží sám sebe, nebude chtít žít svůj život jako plagiát podle AI vygenerovaného, a tedy opsaného vzoru. Takovému otroctví se snad nikdo dobrovolně nevydá.
AI není svatý grál. AI není Bůh, anebo dokonce stále lepší, updatovaný Bůh. Svěřit život čemukoliv, co nedokáže milovat, co se nedokáže obětovat pro druhé, co se nedokáže stýkat s druhými, co nedokáže nést jejich bolest a radost, by bylo smutné a popřením toho, jaká je role člověka v Božím plánu spásy.
Když se objevily případy, kde chat AI povzbuzoval depresivního člověka k sebevraždě, tvůrci této AI zareagovali prohlášením, že bude třeba ještě vychytat nějaké mouchy... AI nikdy nedokáže říct: „Věřím.“ Podstatou víry je totiž pravda, a ne shromažďování informací. Podstatou víry je vědomí, že žádné elektronické spoje nemohou učinit člověka šťastným. Podstatou víry je, jak napsal apoštol Pavel, „všechno prověřovat a dobrého se držet“. K čemu jste v životě potřebovali miliardu fotek delfína plujícího pouští? Skutečně by vás uspokojila vaše habilitační práce, kterou vám AI vygeneruje za 3 vteřiny? Vaše hodnota a vaše štěstí spočívá v tom, že ještě umíte milovat a říct: „Věřím!“ Dávno potom, co celá AI vezme za své, bude svět potřebovat vaši lásku, vaši oběť, vaši tvořivost a vaši víru.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
