Don Antonio Mancuso
Autor: Seminario Arcivescovile di Palermo
V rámci rozhovorů bychom chtěli nabídnout čtenáři také rozhovor s člověkem z jiného kulturního, politického a jazykového prostředí. Přinášíme interview s rektorem Arcibiskupského kněžského semináře v sicilském Palermu, Antoniem Mancusem. Don Antonio kromě své rektorské služby v semináři vyučuje morální teologii a natáčí každodenní reflexe evangelia.
Jak se přihodilo, že jste se stal knězem? Byl někdo, kdo vás na vaší duchovní cestě inspiroval?
Moje povolání se zrodilo ve farnosti. Byl jsem vždycky věřící, a třebaže pocházím z „vlažné“ rodiny, měl jsem ve svém životě důležité vztahy, které mi předaly víru a lásku k modlitbě. Navštěvoval jsem střední školu, vědecké lyceum na jedné salesiánské škole, a každý den jsem se z vlastní vůle zastavil nejméně na deset minut v kostele, abych rozmlouval s Bohem. Poté, co jsem získal diplom, jsem se zapsal na lékařskou fakultu do kurzu zubního lékařství a zubní protetiky a hned jsem si všiml, že mi těch „10 minut“ denně, kdy jsem se stavěl v kostele, chybí. V neděli jsem se vracíval na mši do salesiánské školy, ale nechodil jsem do žádné farnosti.
Za nějaký rok jsem poznal dívku, do níž jsem se zamiloval a kterou jsem potkal ve farnosti, kam o nedělích chodila. Začal jsem tuhle farnost navštěvovat kvůli ní, ale nenašel jsem tam ji, ale způsobem naprosto novým jsem našel Pána a zamiloval jsem se do něj. Farář při jedné neděli oznámil začátek kurzu pro biřmování dospělých. Já jsem biřmován nebyl, a tak jsem do kurzu pro biřmování nastoupil. Současně jsem, než jsem šel na fakultu, kde jsem studoval svůj pátý a poslední ročník, začal chodit každé ráno na mši. Během biřmovacího kurzu a následného biřmování se můj život změnil, dostal jsem se do krize. Můj plán, který dospěl do okamžiku, kdy jsem se měl stát bohatým zubařem, jenž má početnou rodinu, se začal pomaloučku hroutit. Vloudila se mi jiná myšlenka, už mi nestačila jediná láska, už mi nestačilo milovat jednu jedinou ženu (v mezičase jsem se zasnoubil), teď jsem chtěl milovat víc, chtěl jsem milovat všechny. Pochopil jsem, že tohle nemůže být můj život. Opustil jsem svou přítelkyni, ale bylo pro mne dost těžké to říct rodině, a tak jsem dokončil školu a začal pracovat a teprve pak jsem našel odvahu to říct doma, a vstoupil jsem do semináře.
Jaký je podle vás nejdůležitější úkol kněze 21. století?
Myslím si, že dnes je opravdu obtížné být knězem. Je to náročné, protože je třeba být odolný, přesvědčený a především připravený. Pro to být odolný je třeba žít intenzivní duchovní život, pro to být připravený je potřeba udržovat se, co se týče teologie, v obraze a investovat především do komunikace, protože nemá smysl znát mnoho věcí, jestliže je neumíme předávat dál. A první krok pro dobré předávání je umění naslouchat. Nejprve naslouchat Bohu, tomu, koho mám před sebou, naslouchat realitě a pak všemu ostatnímu.
Ve vašich facebookových promluvách hovoříte často o lásce. Co je podle vašeho mínění láska?
Láska není cit. Tohle říct znamená jít především proti současnému stavu, proti dnešní společnosti, která učí, že je třeba následovat a dělat jen to, co člověk cítí. Já si naopak myslím, že láska není cit. Milovat je slovo a slova ukazují na čin. A tak mám za to, že láska je čin, volba, rozhodnutí, a myslím si, že miluješ prostřednictvím inteligence, vůle, oběti a také skrze cit, ale ne pouze citem … a to také proto, protože cit podléhá mnoha skutečnostem, je ovlivněn mnoha okolnostmi, jako jsou únava, hormony, emocionální rozpoložení, vyčerpání, věk, a láska nemůže být ovlivňována těmito skutečnostmi, láska chce výhradně milovat, a to stačí.
„Do ráje se vstupuje v okamžiku, kdy se rodí víra,“ napsal česko-římský teolog a kněz Vladimír Boublík. Je člověk schopen zažehnout v druhém víru?
Nemyslím si, že víra je dar, to se mi zdá příliš zjednodušující. Nelíbí by se mi myšlenka, že Bůh může někomu darovat dar a jinému ne. Mám za to, že víra je osobní odpovědí na dar, který Bůh dává všem: svoji lásku. Každý může odpovědět na tuto lásku svým způsobem. A do této odpovědi se mohou očividně vložit různé faktory a různé prožitky. Pochopitelně každý mi může ukázat svoji osobní odpověď na Boží lásku, a tahle odpověď mi může být příkladem. Ano, myslím si, že člověk, světec (také bez svatozáře, světec všedního života) mi může pomoci pochopit, jak odpovídat na Boží lásku. Ale pozor, ani svatí by neměli být napodobováni, napodobována má být nanejvýš jejich víra!
Když jste byl v kněžském semináři, napadlo vás, že se jednou vrátíte do semináře jako rektor?
Ne. Nikdy jsem si nepomyslel, ani jsem nechtěl, ani se netoužil stát tím, kdo formuje bohoslovce v semináři. Do semináře jsou vstoupil s představou stát se farářem, dělat faráře a pouze faráře a zemřít jako farář. Ve skutečnosti jsem byl 21 let svého kněžství vždycky poslušný a dělal pořád hodně odlišné věci – a to se mi vždycky dost líbilo. Vědomí, že můj život není moje volba, ale je to život svěřující se Bohu prostřednictvím mého biskupa, mě osvobozuje od sebe samého, od mých zálib, od mých preferencí (které přece jsou a zůstávají vždycky tajemstvím) a od mých pokušení.
Fascinuje mě život, dílo a odvaha dona Pina Puglisiho. Mnozí italští kněží (don Giovanni Minzoni nebo don Giuseppe Rossi), tak jako i čeští kněží (pater Josef Toufar nebo pater Jan Bula) se stali mučedníky. Výraz „mučedník“ znamená „svědek“. Jaký druh svědectví potřebuje naše doba?
Hlavní svědectví, které naše doba potřebuje, je věrnost. Žijeme v tekuté době. Všechno se snadno a rychle mění a lidé, především mladí, jsou zvyklí mít všechno a hned (napomáhá tomu také svět internetu) a neumí už čekat, neumí se obětovat. Je obtížné dělat definitivní rozhodnutí. Věrnost se stala luxusem, něčím obtížným. Odkazuji na různé druhy věrnosti, vztahovou, manželskou, věrnost sobě samým a vlastním volbám.
Hlavní svědectví máme jako věřící lidé vydávat tomu, v co věříme. Všechno ostatní se stává důsledkem, také mučednictví krve je důsledkem věrnosti evangeliu.
Současný svět možná dobře nechápe, co je to zasvěcený život. Jaký je například význam celibátu?
Každá láska je vylučující, všezahrnující, absolutní, monopolizující, centralizující. Jestliže miluji jednu ženu, moje láska k ní je všezahrnující a neumožňuje mi milovat stejným způsobem jinou ženu.
A pro mě je to moje láska ke Kristu. Nezvládl bych milovat se stejnou intenzitou ženu a mít rodinu. Všezahrnující ale neznamená, že miluji pouze Krista a nemiluji nikoho dalšího. Ne, naopak, milovat nejprve Krista, dávat Krista na první místo neznamená milovat druhé méně, ale milovat je lépe. Je to Kristus, jenž mě učí, abych druhé miloval dobře a lépe.
Jsou v sicilském prostředí a přímo v Palermu nějaké zvláštní pastorační výzvy?
Samozřejmě. Na Sicílii je přítomný fenomén mafie. Je těžké to vysvětlit někomu, kdo není Sicilan. Nejedná se o fenomén zločinecký, jde o víc, mafie je mentalita, způsob myšlení, styl toho, kdo hledá v jakékoliv sféře života zkratky. Přemoci tuhle mentalitu není snadné. Lze ji porazit pouze výchovou k mentalitě dávání. Zde jsou podstatou mafie její vlastní zájmy a zájmy vlastní skupiny. Evangelium nás naopak učí dávat druhého do středu, učí nás darovat, a ne ovládat.
Jste také profesorem morální teologie. Jsou v životě a v této teologické disciplíně nějaká aktuální témata?
Nelze dělat morální teologii, jestliže se nevyjde z naslouchání současnému životu tady a teď a z aktuálních výzev. Myslím si, že aktuální témata, která se týkají života z antropologického a etického hlediska, jsou spjata s rodinou, obecně s komunikací a zvláště na sociálních sítích, s umělou inteligencí a se sexualitou. Na Sicílii je pak také třeba čelit z antropologického a morálního hlediska fenoménu mafie. Mám za to, že evangelium má ještě mnoho co říct ke každému z těchto témat. Ano, jsem přesvědčen, že Ježíš je vždycky aktuální a že následovat ho nám může pomoci žít v plnosti našeho krásného života.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
Don Antonio Mancuso (nar. 1973), italský římskokatolický kněz, rektor Arcibiskupského kněžského semináře San Mamiliano v Palermu, profesor morální teologie.
