Přijde po gestu skutečná změna? K rozhovoru arcibiskupa Nuzíka o zneužívání

Předseda ČBK Josef Nuzík
Autor: Martina Řehořová

Olomoucký arcibiskup Josef Nuzík poskytl na konci května rozhovor portálu novinky.cz. Otázky se týkaly mnoha témat: zvolení nového papeže a očekávání od jeho pontifikátu, ratifikace smlouvy s Vatikánem, postoj papežů k válce na Ukrajině, problémy sexuálního zneužívání či žehnání stejnopohlavním párům. Chci ocenit rozhovor v sekulárním médiu, upozornit na problematičnost některých vyjádření a zmínit další kroky, které lze od biskupů očekávat.

Arcibiskup Nuzík se stal na konci dubna předsedou České biskupské konference. Jako jednu ze čtyř priorit zvolil ochranu nezletilých a zranitelných. Tuto prioritu má podpořit rovněž zřízení Komise pro prevenci a ochranu před zneužíváním při ČBK. O tom, že téma leží arcibiskupovi opravdu na srdci, svědčí snaha o setkávání se s oběťmi zneužití, pořádání konference na dané téma a především osobní gesto kajícnosti, které provedl v březnu 2025 v olomoucké katedrále. Tehdy mimo jiné řekl:

„Vás všechny, drazí bratři a sestry, jménem svým, ale také jménem svých předchůdců biskupů, jménem kněží i jménem všech synů a dcer církve prosím o odpuštění. Prosím také o odpuštění za utajování a skrývání těchto případů a za to, že jsme vás nechtěli slyšet a chápat tehdy, kdy jste nás nejvíc potřebovali. Z celého srdce vás prosím o odpuštění. Drahé ženy, přijměte, prosím, také naši omluvu za každé pohrdání a podceňování, jichž jsme se dopustili ve vztahu k vám. Prosím, odpusťte nám.“

Domnívám se, že právě tato slova je třeba položit vedle rozhovoru pro novinky.cz. Napětí, které tím vzniká, může být impulsem k reflexi a výzvou k dalším krokům.

Finanční odškodnění

Na otázku, zda církev zvažuje finanční odškodnění pro oběti, arcibiskup Nuzík odpovídá:

„Nepočítáme s tím. Protože si nemyslíme, že za to může diecéze. Pokud došlo k pochybení, tak to řeší soud ve vztahu oběť a agresor.“

Takové vyjádření vzbuzuje dojem, že se na zneužívání nahlíží výlučně jako na individuální selhání. Organizační struktury církve při tom nehrají žádnou významnou roli. To se však zdá být v rozporu s předchozím veřejným pokáním, které výslovně zmiňovalo odpovědnost za „utajování a skrývání těchto případů“. Jde tedy buď o nepřesné vyjádření v rozhovoru, nebo i v případě omluvy bylo „utajování a skrývání“ chápáno pouze jako selhání jednotlivců.

Domnívám se, že obě situace, tedy jak zneužití, tak i jeho skrývání, jsou strukturálním problémem. Motivací skrývání je přitom snaha ochránit obraz církve. Druhý vatikánský koncil v dogmatické konstituci Lumen Gentium považuje církev za „jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem…“ (LG 1). O obraz této církve je třeba pečovat, zvlášť když struktury církve, tedy „společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo“ nejsou dvě rozdílné věci, nýbrž „tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku.“ (LG 8) Úkolem biskupa a představených je chránit dobrý obraz církve, nakonec nedělají to pro sebe, ale pro spásu těch, k nimž jsou posláni. V tomto smyslu se biskupové dostávají do nepříliš záviděníhodného konfliktu zájmů. Na jednu stranu jsou představiteli instituce „srůstající z lidského a božského prvku“ a na druhou stranu mají stát také na straně obětí, jejichž svědectví ale činí tuto instituci nevěrohodnou. Do jaké míry si tento konflikt čeští biskupové uvědomují, to je otázka. Z dalšího vyjádření arcibiskupa Nuzíka se zdá, že vůbec.

„ … myslím, že jsme jako biskupové udělali velký pokrok v tom, že jsme schopní se s oběťmi setkávat a mluvit s nimi.”

Ano, to je velký pokrok. Od situace, kdy biskupové nebyli schopni se s oběťmi setkat, už prostě proto, že jim nevěřili, jsme se dostali až k přiznání a vyslovení omluvy. Bohužel stále nevíme, o jak velký problém se jedná, kolik takových obětí vlastně je. O jejich skutečném počtu existují pouze odhady. „Míru je těžké určit,“ přiznává v rozhovoru arcibiskup Nuzík. To však může znít jako výmluva. Jiné země si s tímto problémem poradily: biskupové tam přizvali k šetření nezávislé odborníky či státní instituce, protože si uvědomili vlastní konflikt zájmů i to, že v této oblasti odborníky nejsou.
Skutečné přijetí odpovědnosti by mělo zahrnovat i ochotu k finančnímu odškodnění. Ostatně podobnou logiku - „co bylo ukradeno, má být vráceno“ - dříve představitelé církve použili pro obhajobu restitucí. Lze očekávat, že podobný argument může teď být použit v jiné formě proti nim.

Nepřiznání strukturálního problému zneužívání je ve svém důsledku pokračováním jeho zakrývání. Je nejspíš motivováno podobně, tedy snahou ochránit církev. Prakticky ale jde o stejné „skrytí a utajení“, opět ve smyslu - přiznáme pouze to, co je již známé, a o ostatním radši nechceme nic vědět.

Pedofilní sklony

V rozhovoru zazněla otázka, jak chce církev zabránit, aby se duchovní, který selhal, mohl stýkat s mladými lidmi. Arcibiskup odpověděl:

„V případech, že se prokáže, že má pedofilní sklony, tak dostane službu u starých lidí, například postižených alzheimerem, nebo v nemocnicích. Ale nemůžeme zodpovídat za jeho volný čas, protože bychom ho museli uvěznit.“

A aniž by rozporoval další otázku „Přece když má někdo pedofilní sklony, tak by neměl být knězem, ne?“ pokračoval:

„To máte pravdu, ale s jednoznačně prokázanými pedofilními sklony jsme se ještě nesetkali.“

To je nešťastné vyjádření. Nerozlišuje mezi samotnou sexuální preferencí („pedofilními sklony“) a jejím realizovaným skutkem. Podle odborných studií je prevalence pedofilních preferencí v běžné populaci kolem 1% (NUDZ). Je tedy překvapující, že se arcibiskup Nuzík ani lidé z jeho okolí s takovým případem nesetkali. Možným vysvětlením je, že se osoby s pedofilními sklony o svém problému nesvěřují - zvlášť ne nadřízenému, který se s takovou věcí ještě nesetkal.

Zároveň platí, že samotná preference neimplikuje kriminální čin. Církev ostatně předpokládá, že mezi sexuální orientací a chováním není přímá souvislost - dokladem toho je teologie celibátu. Pokud však sama církev uznává tento rozdíl, je překvapivé, že s tímto rozlišením arcibiskup Nuzík ve svých odpovědích nepočítá. Výsledkem může být další ohrožení zranitelných osob, například starších lidí nebo nemocných, kterým je nabízena péče skutečných násilníků.

V minulosti jsme kladli důraz na morálku…

Na tvrzení: „Lidem vadí, že církev moralizuje a sama nejde příkladem“ arcibiskup odpověděl:

„V tom se církev vnitřně mění. V minulosti jsme kladli důraz na morálku, ale teď je to o tom, jakou budeme vytvářet atmosféru.“

O několik otázek později se však k důrazu na morálku vrátil:

„Církev je tu pro všechny, ale není možné všem dát všechno. Rozvedení nebo homosexuálové mají určitě v církvi místo, ale stále platí pravidla pro přistupování ke svátostem. To, že ti lidé nemohou například ke zpovědi, neznamená, že jsou ze společenství věřících vyloučeni a nemohou čerpat z jiných církevních zdrojů.”

Formulace je problematická. Lidé se stejnopohlavní vztahovou orientací, tedy homosexuálové, ke svátostem přistupovat mohou. Podobně i lidé rozvedení (např. když k rozvodu došlo ne z jejich viny a nemají jiného partnera). Arcibiskup tu popisuje praxi, kdy katolická církev neuznává z jejího pohledu nelegitimní vztahy, tedy další partnerský vztah či (sexuální) soužití osob stejného pohlaví. Důvody jsou morální, pro mnoho lidí, včetně lidí z církevního společenství, jsou ale poměrně nesrozumitelné. Je škoda, že místo vysvětlení přišla zmatečná odpověď.

Možné další kroky

Omluva vyslovená arcibiskupem Nuzíkem a jeho veřejné kajícné gesto představují významný počin. Jejich důvěryhodnost však relativizují výroky, které zazněly v rozhovoru pro Novinky.cz. Bylo by tedy žádoucí, aby po slovech následovaly i činy. Jaké by to konkrétně mohly být?

• Zřízení interdisciplinární komise s jasným mandátem k šetření, sběru dat a publikaci závěrů. Výzvu ke zřízení podobné komise (z února 2024) podepsalo více než 2000 lidí. Součástí komise by měli být především odborníci a zástupci obětí. Je-li taková komise tvořena výhradně biskupy (a případně dalšími veřejnosti neznámými osobami), není důvěryhodná a její závěry budou nutně postiženy výše zmíněným konfliktem zájmů.

• Identifikace a přijetí strukturální povahy problému zneužívání. Inspirací může být report Beyond ‘Bad Apples‘ (anglicky). Jde o závěr výzkumu, který provedla jezuitská univerzita Santa Clara v USA v roce 2022. Autoři docházejí k závěru, že klerikalismus, který je jedním z klíčových faktorů přispívajících k sexuálnímu zneužívání ze strany duchovních, je „strukturální skutečnost“.

• Přijetí odpovědnosti a vytvoření mechanismu pro finanční odškodnění obětí. Ochota finanční podpory je zásadní pro obnovení důvěry, že je snaha o nápravu skutečně míněna vážně.

• Pečlivější příprava církevních představitelů na vystoupení v médiích. Nepřesností bylo v rozhovoru víc (v tomto článku byly zmíněny jen některé), byly zbytečné a pochybnostem se dalo snadno předejít lepší komunikací.

Autor je absolventem bakalářského studia teologie.