Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Na pozadí válečných konfliktů naší doby si znovu připomínám jeden z klíčových Ježíšových postojů, jímž je solidarita s trpícími, s hříšníky, s lidmi různých osudových kvadratur, s lidmi křižovatek. Ježíšova solidarita, jež je jedním z projevů jeho bezmezné lásky, není výběrová. Ježíš nemiluje podle barvy pleti, jazyka, etnické příslušnosti, ba dokonce ani víry. Miluje, neboť dělá jen a pouze to, co je mízou vnitrobožských vztahů mezi ním, Otcem a Duchem svatým. Tou mízou je láska.
Když se jeden židovský zákoník zeptal Ježíše, „které přikázání je v zákoně největší?“, jeho odpověď byla jasná, čirá, bez vytáček, instinktivní, prostá jakýchkoliv podmiňujících „ale, snad, kdyby a možná“. Řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Česká republika není dávno zemí křesťanské ani židovské orientace. Drobná rezidua křesťanských a židovských kořenů a tradic lze po dlouhém hledání najít rozesetá po zapomenutých místech a zvláště u těch, kteří nejsou pravidelnými hosty společenských debat, rozhovorů a podcastů. Jsou to lidé víry, na které platí to, co ve dvou svých knihách napsal římský teolog českého původu Vladimír Boublík: „Blažení, kdo mají odvahu ztroskotat v moři nejistot a úzkostí, zatímco očekávají příchod lásky.“ Chce-li někdo, i kdyby jen pro studijní účely, vidět, co je to křesťanství, měl by se v Česku vydat tam, kde je církev ještě společenstvím sobě rovných Božích dětí, církví solidarity.
Výběrová solidarita s válečnými obětmi, potažmo s těmi, kteří v životě utrpěli nějakou ztrátu, je v přímém rozporu s tím, jak miloval a miluje Ježíš a jak o lásce mluvil ke svým učedníkům. Nelze se proto divit, že se mnohé oběti válečných konfliktů – v Africe, na Ukrajině, v Asii, v Izraeli či Gaze – obracely na papeže Františka, u něhož bez ohledu na své vyznání hledaly veřejné zastání a oporu. A toto zastání mnozí také našli.
František odmítal redukovat lidské bytosti na množiny, na kamarády a už-ne-kamarády, tím méně z nich dělat statistiku. Odmítal třídit lidi jako dobytek podle výnosnosti či rodokmene. Odmítal se dívat z apoštolského paláce na utrpení těch, kteří se nemají jak bránit ani kam utéct. Jako projev svého nejhlubšího přání po míru a pokoji líbal nohy cynických politických hochštaplerů, z nichž někteří se přijeli ukazovat na jeho pohřeb. Nevadilo mu navštěvovat na smrt nemocné a všelijak zdravotně pochroumané. Nevadilo mu navštěvovat slumy a vnášet tam aspoň špetku naděje těm, kteří na dohled velkoměsta žili jako v době kamenné. Nerozpakoval se obejmout člověka s obřím nádorem v obličeji, z něhož prosakovala krev. Nebál se plakat s plačícím dítětem, které se běželo schovat do jeho náruče, aby tam našlo na pár vteřin bezpečí a útěchu – když pár týdnů předtím přišlo o oba rodiče. František se odmítal dívat na svět jako reportér, který musí, aby nebyl vyměněn, přinést do večerních zpráv co možná nejkrutější obrazy lidských tragédií.
Udělal jsem nedávno rozhovor s filozofkou Terezou Matějčkovou – a hle, v jistých kruzích jsem od té doby za fašistu, jenž dává prostor fašistům. Tomáš Halík, jenž část svého života zasvětil mezináboženskému dialogu – navíc ve světových souřadnicích –, je dnes pokládán za předního představitele antisemitismu v České republice, který prý vůbec nepochopil, o co v Gaze jde. Básnířka a přeživší holokaustu Edith Bruck, jež byla přítelkyní papeže Františka, mu ještě na podzim při osobním setkání říkala, že by měl být vůči izraelským politikům mírnější. Uběhlo pět měsíců a nedlouho před smrtí dala Františkovi za pravdu. Pro část lidí je Edith Bruck, jež přežila Osvětim a celý život se nasazuje ve prospěch jakkoliv skartovaných, mravním odpadem, jenž si ve svých 94 letech dovolil nahlas přemýšlet o tom, co se děje civilistům v Gaze a proč. Papež František se nálepky „falešného papeže“ Bergoglia, jenž byl navíc „proruský a antisemitský“, nezbaví asi nikdy.
Církevním a teologickým provozem v Česku létají jako vlaštovky uhrančivá slova o Bohu, o milosrdenství a lásce. Sešrotovaných a skartovaných obětí, abych si vypůjčil slova svatého papeže Františka, se nikdo na nic neptá. Jejich prožitek „uhrančivé lásky bližních“ zajímá tu a tam jen bulvární novináře. To, jak se cítí oběti válečných a genocidních konfliktů, je přikryto uhrančivými politicko-filozofickými analýzami, které obvykle nepřežijí další ráno.
To, co přežilo nejen jedno ráno, jeden den, jeden měsíc, jeden rok, jedno staletí a jedno tisíciletí, je srdce Kristova vykupitelského příběhu. Ať se to komu líbí, nebo ne, v centru tohoto srdce je bezpodmínečná láska Boha k člověku. Ježíš nežádá lidi, aby byli jako on. Povzbuzuje je ale, aby na sebe vzali svůj vlastní kříž a šli s ním a za ním. Součástí tohoto nadpřirozeného, a přitom velmi lidského souznění a souručenství, nejsou uhrančivá slova ani analýzy, ale porozumění tomu, že tam, někde, daleko od nás, ale často i v naší blízkosti, jsou zabíjeni Boží děti, Boží synové a dcery, jejichž osud a jejichž spása jsou s těmi našimi propojeny jako spojené nádoby. Není naší spásy bez jejich spásy a naopak! Na všech bojištích světa leží zavražděný Bůh. Zajímá to ještě někoho?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
