Nový pomocný biskup Prokop Brož
Autor: Člověk a víra / Lucie Horníková
Chovám naději, že podobně jako slovo eucharistie, které je řeckého původu, bylo do češtiny přejato a zdomácnělo, tak i slovo synodalita nalezne své místo v křesťanském slovníku. Ztělesňuje v sobě synodální proces, který jediný umí spojit svátostné eucharistické společenství, hierarchické pojetí struktury církve a misijní nasazení církve v současném světě.
Událost druhého vatikánského koncilu byla natolik bohatá, že potřebovala několik fází své vlastní recepce. Teologie i praktický život církve to dokládá na každém kroku.[1] Těsně před svou rezignací papež Benedikt XVI. v rozhovoru k římským kněžím rekapituloval přínos druhého vatikánského koncilu pohledem své vlastní teologické zkušenosti. Zde uvádí, že během 20. století se podoba církve intenzivně vykreslovala jako Tělo Kristovo, kde se reflektovalo její svátostné založení na jedné straně, a jako Boží lid, čerpající z faktického dějinného (kulturního, politického a společenského) uspořádání církve na straně druhé. Až během koncilu a v dalších fázích jeho recepce se podařilo dospět k základní kategorii církve jako communio: spojení Božího lidu a Těla Kristova se děje „v nové skutečnosti – ve společenství: ve společenství s Kristem v eucharistii“.[2]
Každá událost tvoří i způsob, jak je přijímána, osvojována ve svém dalším vývoji. První roky po uzavření koncilní auly v prosinci 1965 byly živé, plné podnětů a také zmatků. Do této fáze spadá ne zcela jednoduché a snadné dílo liturgické obnovy. Na tomto poli uzrával termín communio eucharistica. Začalo se mluvit více o eucharistii nejen jako o svatém přijímání, ale jako o společenství, které má své dějinné, časové určení a spásný dopad nejen v oblasti lidského nitra, ale v celku církve jako společenství. Současně se rozvíjela představa hierarchické struktury církve, která byla nově pojata především na úrovni služby biskupa, resp. biskupského sboru. Biskupská služba byla pojímána v hlubokých souvislostech s posláním apoštolů, samostatnost biskupské zodpovědnosti byla nově rámována spoluzodpovědností biskupského sboru nikoliv z důvodu minimalistického formátu shody všech biskupů, ale z důvodu jednoty všech biskupů pod vedením Petrova nástupce – Římského biskupa. Až tzv. třetí fáze koncilní recepce, jež spadá do pontifikátů papežů Benedikta XVI. a Františka, poskytuje dostatečný prostor pro ucelené pojetí communio hierarchica v rámci celého Božího lidu. A ještě jeden velmi důležitý termín potřeboval čas, aby v následném období osvojování našel svoji plnější podobu. Jde o církev, jež je společenstvím poslaným. Církev coby communio missa je svou podstatou misijní (nejen misionářská). Není to jen jeden z jejích úkolů, je to její podstatný rozměr.
Jak propojit eucharistické společenství, v němž je možné v přímém liturgickém uctívání Boha čerpat autentickou zkušenost a faktickou sílu pro utváření života církve v tomto světě, s hierarchickým společenstvím, které má sloužit bohaté struktuře církve včetně řady charismat, darů a talentů? A jak toto bohaté společenství otevřít a nasměrovat do současného světa, který není hrozbou, ale polem, časem příhodným (eukairos) pro šíření Božího království na zemi?
Církev jako společenství na cestě
Jak velmi krásně napsal Walter Kasper, církev se na druhém vatikánském koncilu osvobodila od sebezáchovného procesu a opět se vydala cestou misijní otevřenosti. Papež František, zvolený v roce 2013, dal prostor dalšímu vývoji. Navázal na biskupskou synodu, která na svém 13. generálním shromáždění jednala o „nové evangelizaci pro předávání křesťanské víry“ ještě pod vedením papeže Benedikta XVI. Dokument – apoštolská exhortace – vyšel již za papeže Františka, který do něj promítl zásadní vizi života církve: Evangelii gaudium – o hlásání evangelia v současném světě. Tedy naléhavým úkolem se stává hlásání evangelia, přinášení daru víry lidem současné doby. Na to musí být církev připravena. Proto další kroky vedou zpět k biskupské synodě, která se má znovu osvědčit jako skvělý nástroj života současné církve.
Oficiální logo synodální cesty
Autor: www.synod.va
V říjnu 2015 při oslavě 50. výročí založení Biskupské synody papež František pronesl zásadní řeč o synodalitě „Quod omnes tangit ab omnibus tractari debet“ („co se týká všech, musí projednat všichni“) a tam také načrtl tři konstitutivní dimenze církve, jimiž jsou: úroveň církve partikulární, pak úroveň provincií nebo regionů, nakonec úroveň univerzální. Církev může žít ve své plnosti tehdy, když se všechny tři úrovně maximálně rozvinou a budou se navzájem posilovat. A toho je možné dosáhnout za podmínky, že se plně uplatní trojí communio: eucharistica, hierachica et missa.
A tak se v říjnu 2021 otvírá další jednací období biskupské synody, a to zahájením synodálního procesu v univerzální církvi. Jak? V každé diecézi se otvírá synodální proces, který postupně směřuje přes národní (léto 2022) a kontinentální (jaro 2023) úroveň zpět na úroveň univerzální (podzim 2023). Jde o církev, která je jako communio celého Božího lidu na společné cestě. Všichni se této cesty účastní (participatio), aby postupně společná cesta rozšířila církev v jejím samotném nitru (rozšiř svůj stan, Iz 54,2) do nové misijní otevřenosti pro lidi současného světa. Jde o dílo, které se opírá od svého začátku o Ducha svatého, o modlitbu a naslouchání. Mezitím se čas pro jednání o synodalitě prodloužil ještě o rok, aby byl dostatek času na vyjasnění hlavní linie synodality, aniž by se poztrácela další témata, která bylo třeba od hlavní linie odlišit (viz deset pracovních skupin).
Tři způsoby komunikace
Na závěr bych rád uvedl jedno velmi praktické rozlišení, kterému nás synodální proces mohl naučit. Můžeme rozlišit tři způsoby komunikace, jež také vyznačují tři odlišná prostředí, která jsou komunikací utvářeny:[3] 1. provozní jednání, 2. diskuse, 3. konverzace (duchovní konverzace, konverzace v Duchu svatém).
Provozní jednání je nutný způsob komunikace tam, kde máme společný projekt např. formou dobře řízeného podniku. Máme vytyčenu vizi, stanoveny cíle, rozdány úkoly, podnik běží. Je nutné se pravidelně scházet a kontrolovat, jak se dílo rozvíjí. K tomu slouží tzv. provozní jednání. Jeden mluví, zjišťuje stav věcí – jde o kontrolu –, zjednává nápravu nebo chválí a nachází podněty k dalšímu vývoji. Zaznamenává si další podněty, protože jde o velmi cenné informace pro další rozvoj firmy. Provozní jednání je skvělé na řízení firmy. Běda, kdybychom život v našich kostelích chápali jako provozní jednání. Kontrolovali bychom účast, nabádali ke zlepšení výkonu, zjednávali nápravu… tam, kde bylo třeba naslouchat, dát prostor k životním selháním, čas pro další životní zrání.
Diskuse je způsob komunikace, při němž dochází ke tříbení idejí. Přemýšlíme, ti bystřejší se objeví v popředí, nakonec jde jen o několik diskutujících, ostatní mlčí, přihlížejí, zapisují si. Univerzitní a vědecká komunita je svou podstatou tvořena diskusí. Běda, kdyby naše kostely obsadili jen debatéři. Diskuse totiž polarizuje. Převaha debatérů v kostele – lhostejno jde-li o kazatelnu nebo pastorační radu – je úděsná, dusivá. Co se stane z domácnosti, která vnitřně krvácí na nekonečných dohadováních?
Konverzace začíná nasloucháním, skutečným zájmem o druhého. Předpokládá, že každý se vyjádří nejlépe, jak umí. Zatímco si nasloucháme a vedeme rozpravu, utváří se, roste a vyvíjí se mezi námi vzájemný vztah, pojí nás postupně jednotlivá témata, zapojujeme se do skupiny, máme účast na životě společenství. Díky skutečné konverzaci mám sounáležitost s ostatními, přísluším ke své rodině, obci, někam patřím.
Synoda o synodalitě přináší do současného života církve nový vítr konverzace. Když ji dobře využijeme, i naše diskuse a posléze i naše porady z ní mohou jen profitovat. „Slovo konverzace vyjadřuje něco víc než pouhý dialog,“ můžeme číst v závěrečném dokumentu XVI. generálního shromáždění biskupské synody, „harmonicky propojuje myšlení a cítění a vytváří společný životní prostor. Proto můžeme říci, že v konverzaci jde o konverzi. Jedná se o antropologickou danost nacházející se u různých národů a kultur, jež pojí praxe solidárního setkávání ke společné diskusi a rozhodování v otázkách životně důležitých pro společenství. Boží milost dovršuje tuto lidskou zkušenost. Konverzovat v Duchu znamená prožívat zkušenost sdílení ve světle víry a hledání Boží vůle v evangelijní atmosféře, v níž může Duch svatý dát zaznít svému nezaměnitelnému hlasu.“[4]
Mons. ThLic. Prokop Brož, Th.D., je ekleziolog a nově jmenovaný pomocný biskup Královéhradecké diecéze. Text vychází z příspěvku proneseného na konferenci Forum dialogu, která proběhla v listopadu 2024 v Emauzích. Tento i další příspěvky z této konference naleznete v časopise Universum 1/2025.
Literatura a poznámky:
[1] Giacomo Canobbio, Piero Coda (edd.), La Teologia del XX secolo. Un bilancio. 3 sv., Città Nuova Editrice 2003.
[2] „Řekl bych, že z jazykového úhlu pohledu termín na koncilu ještě nebyl zcela hotový, ale díky koncilu se tento termín stal výrazem pro esenci církve, jde tedy o společenství ve více dimenzích: společenství Nejsvětější Trojice – Bůh sám je společenství Otce, Syna a Ducha svatého, pak svátostné společenství, dála konkrétní společenství v episkopátu a konečně společenství v životě církve.“ https://www.vatican.va/content/benedict-xvi/it/speeches/2013/february/documents/hf_ben-xvi_spe_20130214_clero-roma.html [14. 2. 2025]
[3] Juan A. Guerrero Alves, Óscar Martín López, La conversazione nello Spirito. L’arte del discernimento e la pratica della sinodalità. Prefazione di Papa Francesco, Vaticano: LEV 2023, 25–29.
[4] František – XVI. řádné všeobecné shromáždění biskupské synody. Za církev synodální: společenství. Spoluúčast, poslání – Závěrečný dokument, Vatikán 2024, odst. 45.
