Papež František
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
6. ledna 2023 vydal papež František apoštolskou konstituci In ecclesiarum communione, která nese podtitul Ohledně uspořádání římského vikariátu. Text, z něhož jsem citoval v některých svých textech a který prošel českým katolickým prostředím nepozorován, je jedním z viditelných znamení toho, co se u nás, a tedy v zemi bez zásadních církevních reforem, eufemisticky nazývá „Františkova duchovní revoluce“.
Praktické změny fungování a rozčlenění římského vikariátu uvádí František vlastní analýzou toho, co potřebuje církev dneška, co od ní očekávají věřící i nevěřící, jak žijí lidé na území Říma a v jeho okolí a čím by jim měla církev vyjít vstříc, aby byla autentickým společenstvím Kristovým.
„Církev,“ říká František, „je poslána do světa jako samaritánka, jako svátost spásy, v intimní solidaritě s příběhy mužů a žen, kteří žijí v tomto světě v očekávání svého uskutečnění v Kristu.“
Pozapomenutý dokument, předkládající reformy jednoho z nejdůležitějších světových vikariátů, se nese ve znamení „církve jako polní nemocnice“, která si skrze službu členů Božího lidu uvědomila, jací lidé na spravovaném území trvale žijí, včetně těch, kteří tu na určitý čas zakotví v řeholních společenstvích a církevních institucích a školách. Ze sdělovacích prostředků, které přenáší nekonečné množství menších i spektakulárních bohoslužeb, by se totiž člověku, který s církví nemá nic společného, mohlo zdát, že smyslem církve jsou obřady a neustálé vykládání abstraktních myšlenek, které nemají s realitou lidí skoro nic nebo nic společného. František ukazuje, že ví, ke komu by měla církev dneška jít a jak a čím mu v síle Božího milosrdenství posloužit. Píše:
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
„Významný počet lidí a rodin, kteří obývají různé čtvrti města Říma, a nejen periferie, je sužován velkými ekonomickými, sociálními, psychickými a zdravotními obtížemi. Stárnutí populace, demografická krize a lidé bez přístřeší jsou důsledkem neopatrných rozhodnutí, stejně jako projevem únavy a nejistot naší doby. Římští křesťané a zvláště ti, jimž jsou svěřeny úkoly a pastorační odpovědnost, ať jsou si vědomi toho, že své poslání mají vykonávat v kontextu, v němž se mnozí lidé nacházejí, žijíce ve stavu velkého utrpení.“
Obyvatelé Říma včetně chudých, uprchlíků a migrantů by měli mít možnost využívat všechny společenské a ponejvíce sociální, zdravotní a kulturní benefity. Krása města a jeho památek, z nichž velká část je památkami církevními, odkazuje podle Františka na bohatou historii křesťanského vztahu k bližnímu. Těžko se však těšit krásami města, když má člověk hlad a neví, kde bude spát nebo čím nakrmí vlastní děti. Křesťanství je zde – tak jako v minulých dvou tisíciletích – neustále konfrontováno s jinými náboženskými a kulturními tradicemi, což ho nutí hledat nové cesty k hlásání evangelia, ke službě potřebným a k vzájemnému dialogu a spolupráci. Institucionální reformy římského vikariátu spojil František s přáním, které by si měla vzít za příklad každá diecéze a každé křesťanské společenství, které se neshromažďuje jen k formálním duchovním obřadům. František prosí:
„Toužebně si přeji, aby vikariát byl především příkladným místem společenství, dialogu a vzájemnosti, které budou vstřícné a transparentní ve službě obnovy a pastoračního růstu Římské diecéze, aby byl evangelizačním společenstvím, církví synodální, lidem, který věrohodně svědčí o Božím milosrdenství. A ty, kteří jsou toho součástí, žádám, aby se při plnění svého poslání dívali na Ježíše, jenž učí, abychom se dívali zdola. Ten, jenž se „snížil, aby nám dokonce umyl nohy“, tímto způsobem shrnul „celé dějiny spásy“.
Františkova „duchovní revoluce“, z níž se stal leckde zvláštní reklamní nápis, pod nějž se vejde cokoliv, není revolucí bombastických nápadů, nýbrž revolucí všedního života na úrovni služby, tvořivosti a práce. Když František vydal svoji zelenou revoluční encykliku Laudato si᾿, nemířil jejím étosem pouze na největší znečišťovatele planety a na mocné, kteří se na rozebírání Země na prvočinitele podílejí. Jeho text si našel srdce každého jednoho člověka, protože každý z nás může být nositelem na první pohled neviditelné revoluční změny.
Porozumět, v jakém prostředí žijeme, není garantem úspěchu, ale předpokladem křesťanské služby. Jako z pravěku se u nás zdají být formy pastorace v dělnickém prostředí, v otrockých provozech, ve velkých státních a soukromých podnicích i mezi těmi, kteří bolestně postrádají i jen otisky křesťanství v teologickém a s církví spřízněném prostředí. Cítil jsem, že synodalita, jak ji ve své preambuli nastínil papež František, je v Česku chápána jako dočasný výstřelek, který s Františkem začal i skončí. Synodální proměna církve však byla jen prvním z mnoha kroků, které měly církvi umožnit poznat detailně prostředí, v němž se pohybuje, a lidi, k nimž je – i kdyby o to nestála – povolána. Pastorační strategie, věděl František, nejsou teorie uváděné v praxi, ale kvality lidského srdce, které o tom, co samo díky Bohu a s Bohem prožívá, touží povědět druhým. Reforma římského vikariátu je viditelným znamením započaté cesty. Kdy na tuto cestu vyjdeme my?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
